opodál, opět vyrazili proti pevnině. A tak to šlo celé dny, dokud se bouře nepřehnala. Potom přišel týden nebo dva poměrného klidu, kdy vládlo všední počasí. Za tu dobu nepochopitelné bytosti v hlubinách úžiny nabraly síly. Té noci přišla druhá vlna rychle. Jak se blížila, malazský válečný zajatec dál na zdi vyzývavě zařval nebo se hlasitě modlil a vrhl se dolů. Na jeho místo rychle spustili korelrijského vyvoleného. Hřeben vlny udeřil a otřásl Bouřnou hradbou, jako by se proti pevné zemi vrhla síla celého moře. Když vody a ledové kry odtáhly od poškrábaného kamene, jeho muž zůstal. Další, podle hader také malazský vězeň, na něj křičel, volal, mával rukou. Muž mu zasalutoval a druhý se narovnal a odpověděl stejně. Bouře pokračovala celou noc a Erekův muž byl jediný z původního osazenstva v dohledu, kdo zůstal. Shora dál spouštěli vězně – Korelriové považovali za laskavost, když lidem nabídnou možnost získat zpátky důstojnost tím, že padnou při obraně Hradby. Vězni měli očividně jiný názor. Pomalu, téměř neznatelně se vzorec útoků Jezdců na tuto část Hradby měnil. Tlak podél kurtiny polevil, protože se Jezdci otočili a stáhli. Korelrijští vyvolení se shromáždili nahoře a vzrušeně ukazovali. Ereko se díval na moře: z hlubiny se vynořovali tmavší šmouhy, hůlkonoši, mágové Bouřných jezdců. Ereko se co nejvíc vytáhl, tyto bytosti vídal zřídka. Jejich zbrojí byl led černý jako noc, vykovaný snad v největších mořských hlubinách bez jiskřičky světla. Nesli hůlky a tyčky z polodrahokamů, křiš]álu, olivínu, granátu a serpentinu, s jejichž pomocí zasypávali Hradbu přivolanou magií a příšerným chladem během těch nejzuřivějších útoků. Jezdci kroužili mezi bílými hřebeny vln. Jeden se přiblížil, mířil přímo k muži, jehož mu ukázala kouzelnice jako nástroj jeho vykoupení. Jezdec se přiblížil a zvedl se, jak se jeho vlna překlopila a udeřila do Hradby. Když se pěna a tříš] rozptýlily, muž tam stále stál a Jezdec byl pryč. Korelrijští Vyvolení, shromáždění nahoře, spustili krvežíznivý, vítězoslavný jásot. Ereko měl dojem, že otřásá Hradbou stejně zuřivě jako samotné vlny. Jeho muž se chvíli díval nahoru, pak se schválně otočil zády. Přivalil se další osamělý Jezdec s pozvednutým kopím. Ereko 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209447
zděšeně přihlížel, jak jeho muž odhazuje meč a jen čeká. Jezdec se přiblížil, kopí vztyčené. Stoupal a klesal s vlnami, a Ereko měl dojem, že spolu ti dva mluví. Pak se Jezdec naklonil a stáhl se. Hůlkonoši v dálce sklonili hůlky z třpytivého kamene a všichni se roztáhli napravo a nalevo od široké kurtiny Bouřné hradby. Útok na tuto část Hradby skončil. Korelrijští vyvolení nechali Erekova muže přikovaného, kde byl. Tu noc Ereko roztáhl zkorodované železo na svém kotníku, vyšplhal na Hradbu a slezl k muži, utrhl pouto a polozmrzlého ho vynesl na Hradbu. Přeplaval teplejší vnitřní úžinu za Hradbou a muže si přidržoval vysoko na rameni. Než se rozbřesk dotkl nejvyšších plamenců na strážních věžích Hradby, dorazil na opuštěné pobřeží Pozůstalého ostrova, jak jej nazývali Korelriové. V úkrytu mezi balvany se posadil a čekal na východ slunce. Muž tam ležel, polomrtvý zimou. Ale nepochybně byl něco mnohem víc než obyčejný člověk. Erekovi to prozradil jeho zrak, ač zdaleka ne tak pronikavý jako zrak jeho předků. A pak tu byla pozornost jeho kouzelnice, již někteří nazývali královnou snů. Chlapík byl rozhodně v dobré kondici. Ale nebyl zvláš] rozložitý nebo velký, což mnozí mylně ztotožňují se zdatností v boji. Ne, měl jistou auru – dokonce vnitřní klid. Velké břímě a velké nebezpečí. Ne v pouhém tělesném slova smyslu. Spíš duchovním. Měl potenciál. Velký potenciál tvořit. Nebo ničit. A pak to nebezpečí. Když ho slunce dostatečně zahřálo, probudil se a Ereko ho pozdravil. „Jsem Ereko.“ „Poutník.“ Rozhlédl se po skaliscích obalených chaluhami na břehu. „Proč jsi to udělal?“ „Už nějakou dobu jsem plánoval, že uteču. Ale věděl jsem, že budu mít mnohem větší šanci, když nepůjdu sám. Tvůj včerejší výkon mě přesvědčil, že s tebou budu mít šanci mnohem větší.“ Muž se zasmál. „Vypadá to, že jsem ti moc nepomohl.“ „Nenech se mýlit. Zdaleka nejsme volní. Jsme uprostřed Korelského subkontinentu. Ještě nás čeká daleká cesta.“ Na to muž kývl. Přijal příběh či se jím prostě nechtěl dál zabývat. Ereko si nebyl jistý. „A kdo jsi? Nejsi Jaghut – jsi vyšší. Nejsi ani Toblakai, ani Trell. Ale něco z nich v sobě máš.“ „Říkáme si ,Lidé‘ – Thel Akai.“ Poutník zmateně koukal. „Tarthinoe… nebo Thelomen, myslíš?“ „Ne, Thel Akai. To, co říkáš, jsou ména potomků mého lidu.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209447
„Jejich předek? Ale to není možné. Nikdy jsem o vás neslyšel.“ „Všichni jsou pryč už celé věky – kromě mě. Totiž, nikoho jiného jsem nepotkal.“ „To je mi líto.“ „Děkuju.“ „A mrzí mě ještě něco.“ „A co?“ „Musím se vrátit na Hradbu. Mají můj meč.“ Ereko se zhluboka nadechl. Kouzelnice, jak jsi mi to mohla udělat? „Chápu. Potom tě musím odzachránit.“ Další den v Kantonském přistání si vybrali stromy na loa. V poledne se vrátili do chatrče a zjistili, že se ve stínu krčí jakýsi stařec. Tohle že je synovec? Muž kýval a usmíval se a kýval a usmíval se a přestal, teprve když si k němu Poutník klekl a položil mu ruku na rameno, aby ho uklidnil. „Došlo tu k tragédii,“ pronesl, čímž dědu polekal. „Ano, ctihodný pane. Jsme postižení. Smrt z moře. Otrokáři a nájezdníci. Přicházeli znovu a znovu. Brzy už nezůstane nikdo z nás.“ „Přestěhujte se do vnitrozemí,“ poradil mu Ereko. Stařec předvedl v úsměvu chybějící zuby. „Jsme rybáři. Jinak prostě žít neumíme.“ „Velice nás to mrzí, ale nemůžeme –“ začal Ereko, ale Poutník zvedl ruku. „Máte něco od těch nájezdníků? Zbraně? Zbroj?“ Stařec dychtivě kýval. „Ano, ano… stará výstroj se občas najde.“ „Ukaž.“ Zmatený Ereko doprovodil Poutníka a starce, když se procházeli po pláži. Tu zvedli kousek zrezivělého kovu, támhle kus ulomeného kamene. Poutník si klekl a vytáhl z písku kus sluncem vyběleného dřeva – zlomenou násadu válečné palice. Visel na ní jakýsi střapec. Přetřel umolousané peří a suchou kůži v prstech a vstal. „Pomůžu vám,“ prohlásil a oprášil si ruce. Ereko ohromeně zíral. Jaký nečekaný obrat sesílá Paní te3? „Ano, ano,“ zopakoval stařec. „Ano. Děkuju, ctihodný pane. Nikdy nebudeme –“ „Pomozte nám postavit člun.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209447