Sundala si kalhotky, vyhrnula si župan přes záda, opřela se rukama o gauč a očekávala úder. Stejná ženská, stejnej zadek, stejný maso, ale všechno úplně jinak. Dí vám se na ni, dotýkám se jí, snažím se vzrušit. Necítím nic. Nic se ve mně nechvěje, šťávy mi v žilách nezurčí. Když už tam tak přede mnou vyšpulená stojí, strčím jí tam prst. A ona: ,Takhle se nikdy neuděláš! Jenom ztrácíš čas!‘ A zatímco se rukama opírala o gauč, sebral jsem kabát, vzal jsem i tu kytku a vypadl jsem z toho zasranýho baráku. Ať si vysere voko s tou svou rychlovkou! Úplně stejně nebo dost podobně to mám teď s Ljubou: ona ví, že mě vzruší jen ženin zájem, takže dělá všechno proto, aby si mě udržela od těla, aby mě tak říkajíc vyřadila z provozu. Jenže se jí to vracelo jako bumerang. Každým dnem, každou schůzkou mě pomalu, ale jistě, kousek po kousku ztrácela. Někdy po půlnoci po televizi si ke mně přišla lehnout, trochu vy chýlená z rovnováhy koňakem, a začala mě hladit po zádech. Když jsem se nevzbudil, nic se nedělo. Když jsem se vzbudil a chtěl jsem jí ho tam strčit, schoulila se do klubíčka, odtáhla se ke kraji postele a prosila mě: ,Ne, ne, já nechci, prosím tě!‘ Tohle se na začátku stalo několikrát. Ne že bych byl kdovíjak rozpálenej, ale vzrušení a touha byly silnější než já, tak jsem se pokusil vyhovět. Taky jsem doufal, že mi pomůže. Potom jsem pochopil, že je to jen malej dílek detailně rozpracovanýho systému chování, něco jako drobná odměna z vděčnosti za to nebo ono a že to nemá naprosto co dělat s milováním. A protože mě to ničilo a šíleně trápilo, jednoho večera jsem jí řekl: ,Na takový trápení nemám sílu! Ale kdykoli tě rád uvidím.‘ Řekl jsem jen tolik. Rozplakala se. Krucifix! Vzlykala a šeptem naříkala, že všichni chlapi jsou stejní, že se od sebe lišíme jen tím, jak ho máme velkýho, a to je všechno. ,Nikdy mě nebudeš mít, ale potřebuju tě!‘ To mi řekla. Vždycky jsem se druhej den poté, co jsme se v noci takhle rafli, cítil šíleně vyčerpanej. Bolelo mě u srdce. Cítil jsem přímo fyzickou bolest. Ať mi Ljubov Alexejevna i s tou svou svatou píčou políbí prdel, ať mi políbí šos všechny ty frustrovaný kundy celýho světa! Trápím se a bo lest se mi jako metastázy šíří a rozlízá po celým těle a je to vina právě a jen takových potvor, jako je Ljubov Alexejevna.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209397
Byl jsem pevně rozhodnutej, že už jí nebudu volat. A opravdu, zabral jsem se do práce nebo jsem byl utahanej z jinejch avantýr a na pár dní jsem na ni zapomněl. Jenže pak, když jsem zůstal první večer sám, úplně bezmocnej a opuštěnej v tom velikým bytě, okamžitě jsem sáhl po telefonu: 112 76 77. A skoro vždycky se ozval její tichej hlas: ,Prosím!‘ Když nebyla doma, vždycky nechala po mamince vzkázat, kde ji můžu najít. Věděla, čubka jedna, že ji budu shánět. Nebo na to čekala. Potom mi povídala, jako by se nechumelilo, jak celou dobu, každičkou hodinu čekala, až zazvoní telefon a až jí zavolám. Tvrdí mi, jak se celou tu dobu trápila. Jenže já vím, že trápení, to je moje parketa!“ (Z Deníku, 24. prosince 1988, Moskva) 36 Toto rčení nejen často používal, ale také si ho zapsal do Deníku, k če muž použil úryvek z mé dokumentární prózy o teroristické skupině Ge midžii, kterou v roce 1980 vydalo tetovské nakladatelství Polog v publicis tickém výboru šesti knih o Makedonii. Objevuje se v poznámkách o životě makedonského revolucionáře Petra Mandžukova, který se narodil kolem roku 1880 ve skopské vesnici Miravci. Byl to vnuk sestry ochridského vladyky Natanaila. Osud tomu chtěl, že se jejich cesty v národním obrození a v boji za osvobození vlastního náro da rozešly. Já jsem samozřejmě části Mandžukovových poznámek zasadil do úplně jiného kontextu. Tady je ten citát: „… V letech 1892 a 1894 jsem (Petar Mandžukov, pozn. moje) mohl sledovat boj o ovládnutí černohorských vesnic (tím myslí vesnice kolem Skopské Černé Hory, pozn. moje) pro panbulharskou a pansrbskou myš lenku. Byl to boj bez jakýchkoli skrupulí, v němž obě strany využívaly těch nejnižších a nejodpornějších prostředků, aby lidi získaly na svou stranu. Mezi ně patřilo například podplácení tureckých hodnostářů nebo vlivných vesni čanů. Turecká správa se mezi oběma propagandami obratně pohybovala a vždy vycházela vstříc té, která byla zrovna ve slabší pozici, aby rozdmýchávala vzájemné nepřátelství, tedy aby je dále oslabovala a sebe posilovala. Turečtí správci jinak samozřejmě pohrdali úplně stejně Srby i Bulhary. Jednou se ptali náčelníka vilájetské policie ve Skopji, nyní již zesnulého derviše, který byl dobrým znalcem celého Kosovského vilájetu, kdo je,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209397
s ohledem na národnost jeho obyvatel, více v právu: Srbové, nebo Bulhaři? On odpověděl: ,Když rozdělíš hovno na dvě půlky, která z nich bude čistší? Jedna je hovno a druhá je taky hovno! Bílá prdel, černá prdel – pořád je to prdel!‘ 37 Po několika měsících Usniji z práce vyhodili. Jednou odpoledne ji při stihli v malé zasedací místnosti s kurýrem Nacem Sipkovským, devatenác tiletým klukem, který právě odmaturoval. Ten kluk prý při orgasmu tak řval, že ho uslyšela druhá uklízečka a běžela mu na pomoc – myslela si, že se tomu chlapci udělalo špatně. A protože cestou na ten křik upozornila ředitele bezpečnostní služby Zareho Damčevského, chytil je oba při činu jako dva čokly. Vyrazili i chudáka Naceho. 38 To byla jedna ze dvou variant jejich rozchodu, k němuž došlo 8. dubna 1989 ráno. Anděl si ji zapsal ještě týž den do Deníku. Mně to pak po telefo nu o pár dní později vyprávěl s trochu jiným koncem: „… Ljubov Alexejevna se zvedne na loktech. Nepodívá se na mě, ale je mi jasný, že ví, co se děje s mým ptákem. Opírá se o polštář a zachumlaná do deky, ani naštvaná, ani spokojená, ani nešťastná, ani veselá, se ke mně otočí: ,Prosím tě, odvez mě domů.‘ Slunce ji šimrá prvními paprsky a takhle čerstvě po probuzení se mi zdá ještě krásnější a bělostnější. ,Tak brzo?‘ ptám se jí. Kýve hlavou: přesně tak! ,Mám uvařit kafe?‘ prosím ji. Zavrtí hlavou. ,Chceš cigáro?‘ zase já. ,Chci domů, prosím tě,‘ šeptá L. A. Vstávám, abych se oblíkl. Nad hotelem, v jehož devátým patře bydlím, kráká hejno havranů. Ne, to není žádná symbolika – v Moskvě žijí tisíce a tisíce, miliony havranů. Stále se snaží udržet si kontrolu nad tím, co jim po staletí patřilo – nad stepí. Za ty čtyři roky jsem si už na ty hajzlíky zvykl. Ljubov Alexejevna jde do koupelny. Zatímco se sprchuje, mlčky stojím za dveřma a poslouchám, jak jí voda stejká po teplým těle a dodává mu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209397