době spoustu problémů. Když všechno ostatní selže, vždycky můžete do bolavého kloubu vstříknout trochu kortizonu, ale většina hráčů se takovému řešení vyhýbá, seč může. Pravda je totiž taková, že nechat si vsunout jehlu nějaké čtyři nebo pět milimetrů do nohy bolí. Bolí to jak prase. Když jsme vybrali tým, Zarco odjel napřed svým vlastním autem, aby se zúčastnil Viktorova oběda, přičemž bručel, že má v den zápasu na starost důležitější věci než klábosit s úředníky ze stavebního odboru a městskými radními z Greenwhiche. Jinak měl ale dobrou náladu a několikrát nahlas vyjádřil své přesvědčení, že Newcastle to od nás slízne. Já jsem počkal, až se mužstvo sejde v tréninkovém středisku, a pak jsem společně s ostatními nastoupil do autobusu. Jeden nebo dva hráči vždycky přijdou pozdě a v takovém případě je mou povinností uložit jim pokutu. Dnes ale bylo všechno jinak. Dva hráči sice skutečně přijeli ke klubovému autobusu pozdě, ale byli to naši dva Afričané, Kwame Botchwey a John Ayensu, oba z Ghany. Měl jsem velmi dobrý důvod si to s nimi dnes nerozházet, takže projednou žádné pokuty nepadly. Do Silvertown Docku jsme dorazili skoro nastejno s týmem Newcastlu. Nechali jsme hosty vejít jako první, abychom nezmátli sportovní novináře, kteří už čekali v hráčském tunelu, připraveni sledovat, jak se všichni ti klackové klátí do svých šaten. Naši klackové byli ve svých vlněných čepicích, se sluchátky Dr Dre a příručními taškami s osobními věcmi prakticky k nerozeznání od těch z týmu Newcastlu. Navíc jsem měl ještě jeden důvod, proč chtít, aby se oba týmy setkaly co možná nejpozději. V den zápasu se musí ke klubovému autobusu dostavit každý hráč, ať je zrovna fit, nebo ne. Tak to prostě je. Musejí se ukázat dokonce i hráči, kteří jsou zranění nebo zapsaní na přestupové listině jako Ayrton Taylor, i když většinou mohou zůstat v civilním oblečení. To v Taylorově případě zřejmě znamenalo vypadat jako nějaký obejda, takže se po zápase mohl těšit na pokutu: v Silvertown Docku musejí mít hráči, kteří nehrají kvůli zranění nebo z disciplinárních důvodů, sako a kravatu.
100
Kerr_Prestupove_okno_sazba.indd 100
10.8.2015 21:07:59 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209317
Potřásl jsem si rukou s vedením a trenéry Newcastlu: Alanem Pardewem, Johnem Carverem, Stevem Stonem a Peterem Beardsleym. Beardsleyho chovám ve velké úctě. Hodně se toho namluví o Lionelu Messim, ale Beardsley se Messimu na vrcholu své kariéry v dresu Newcastlu hodně podobal. Stejně jako on dokázal Beards obejít tři chlapy, nechat se podrazit, zůstat přitom na nohou a skórovat libovolnou nohou nějakou lahůdku. Vždyť on krucinál dokonce vypadal jako Messi! Pro některé z těch dnešních arogantních mladých smradů by měla být pocta už jen to, že smí jet ve stejném autobuse jako Peter Beardsley. Vyměnili jsme si soupisky a já je obě předal klubovému mluvčímu, aby je mohl přečíst čekajícím novinářům. Celé se to jako vždycky natáčelo pro London City TV a muselo to být nesmírně nudné koukání. Někteří fanoušci ale vydrží koukat na cokoliv, co nějak souvisí s fotbalem. Začal jsem být nervózní – trému mám před každým zápasem, i když už sám nehraju. Zamířil jsem do naší šatny a čekal, kdy se objeví Zarco a přednese svou předzápasovou řeč. Tyhle věci mu šly parádně. Nikdo hráče lépe nechápe a neumí je lépe motivovat než on. Dokáže v nich probudit pocit sounáležitosti, takže ti kluci chtějí hrát dobře už kvůli němu. Kdyby se Zarco nestal fotbalovým trenérem, byl by nejspíš velmi dobrým generálem. Politikem by ale být nemohl: na to mluvil až příliš otevřeně a nebral si servítky. Osobně jsem ovšem toho názoru, že jestli tahle země něco potřebuje, je to právě někdo, kdo by nám všem řekl, že jsme banda línejch čuráků. Výkop měl být ve čtyři, ale teď už byly skoro tři a Zarco pořád nikde. Zvedl jsem tedy v šatně sluchátko pevné linky a chystal se zavolat do jídelního salónku, když vtom se za dveřmi objevila hlava Phila Hobdaye. Phil byl sice předsedou klubu, ale nebylo mu proti mysli vyřídit občas nějaký ten vzkaz pro Viktora Sokolnikova. Choval se nesmírně uhlazeně a měli s Viktorem i stejný způsob vyjadřování – i Phil rád přirovnával fotbalové kluby k velkým firmám, jako je Rolls-Royce, Jaguar nebo banka Barclays. London City pro něj byla firma stejně jako Thames Water. Od Phila Hobdaye jsem se mnohému naučil.
101
Kerr_Prestupove_okno_sazba.indd 101
10.8.2015 21:07:59 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209317
„Nevíš, kde je João, Scotte?“ „Ne. Právě jsem chtěl volat do jídelního salónku a říct mu, ať pohne kostrou.“ Hobday zavrtěl hlavou. „Ještě tak před hodinou tam byl. Pak mu ale někdo zavolal a on odešel. Když se nevracel, mysleli jsme si, že šel sem. Viktor je pěkně namíchnutý, že se takhle vypařil a ani se nerozloučil s jeho hosty. Dokonce se i osobně zapojil do pátrání.“ „Jak vidíš, tady není. Ale byl bych docela rád, kdyby tu byl.“ Pokrčil jsem rameny. „Předpokládám, že na mobil jsi ho zkoušel.“ „Zkoušel. Několikrát. Ale je to marné. Jak sám víš, když se hraje, je tu příšerný signál.“ Přikývl jsem. „Když se snaží spojit hovor šedesát tisíc lidí… to už člověk spíš uslyší slovo Boží.“ „Nešel třeba pozdravit trenéra Newcastlu?“ „To není moc pravděpodobné. Ti dva se nemají zrovna v lásce. Chodit před zápasem do protivníkovy šatny se navíc považuje za neslušné. Člověk by mohl zaslechnout něco, co nemá.“ „Když už na to přišla řeč… Hele, nemyslíš, že třeba…“ Hobday mi pokynul, abych na chvíli vyšel ze šatny na chodbu. „Nemyslíš, že je třeba… s ní?“ „Kohopak myslíš, Phile?“ „No tak, Scotte. Přestaň ho krýt. Ty víš dobře, o kom mluvím. Mluvím o naší přebornici v přesném vpichování – o Claire Barryové. Určitě je někde na stadiónu, protože jsem právě nahoře viděl jejího starýho v jednom z barů pro hosty.“ „Upřímně? Myslím, že s ní není. Před zápasem není pro Joãa Zarca nic důležitějšího než zápas samotný. To přece víš. Ani greenwichská obecní rada, ani ženská, ani rychlovka v komoře se smetákama. Když není s tebou, byl by tady.“ Zamračil jsem se. „Netajíš přede mnou něco, že ne, Phile?“ „Jak to myslíš?“ „Nepohádali se zase s Viktorem a neprásknul za sebou dveřma? Znáš ho. Občas umí být dost nedůtklivý.“ Phil zavrtěl hlavou. „Ne, to ani náhodou. Nahoře to byli nejlepší kamarádi. Fakt.“
102
Kerr_Prestupove_okno_sazba.indd 102
10.8.2015 21:07:59 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209317