VÁNOCE A SILVESTR V LÉTĚ Prosinec se blížil ke konci a všude bylo cítit, že se zanedlouho všichni rozprchnou kdoví kam. Tedy až na náš ostravský páreček. Rozumbrada mi jednou u cíga řekl, že nikam nepojedou, že to na měsíc ani nemá cenu. Když jsem se zajímal, co tam budou dělat celou tu dobu sami, jen mi s klidem odpověděl, že cokoliv, jen aby neutratili nic ze zásob. Proto se taky přestěhovali do opuštěný barabizny hned u sadu, aby byl vždy při ruce. No, slušně mu jeblo. Ale tak jejich volba, třeba se pak doma měl dobře. My ostatní už měli jasno. Všichni věděli, že se pojede na jižní ostrov. Když jsem vyzvídal, kdo kdy jede, že by se to nějak spárovalo, každý tvrdil něco jiného. Pak mi to došlo, bohužel nechtěli mít na blízku Páju. Trochu mě to mrzelo, ale nebyl čas na truchlení, ba naopak, blížily se svátky vánoční. Sice je nějak moc nemusím, protože to je pro mě jen nucený nátlak na lidi, všem dávat najevo, jak se mají rádi. A nejde ani tak o velikost srdce, jakož o velikost hodnoty dárku. I když to je spíš problém ženských, nás chlapů se to také týká, protože my ty dárky kupujeme. Ale tam mi to nevadilo, nikomu jsem nic nemusel dokazovat ani já to po nikom nechtěl a hlavně pro nás bylo nezvyklé to, že nikde okolo nebyl sníh a mráz, jen blížící se léto. Parta, co měla vyrazit na vánoční výpravu, se skládala z brněnské partičky a k tomu Voštecovi, Edita s Veru a my dva. Kluci ještě chtěli omrknout hory a nějaké to lezení, tudíž vyrazili brzo k ránu. My dva a holky jsme byli domluvení, že vyrazíme po večeři, abychom tam do půlnoci byli. Bylo to přeci jenom méně než tři hodiny cesty. Koupili jsme si nějaký ryby a holky udělaly bramborový salát. No jako doma. Klubovnou hráli
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209179
koledy a vonělo cukroví. Ani se nám ke konci nechtělo vyrazit. Ale nakonec jsme se zvedli a rozhodli, že pojedeme. Holky navrhly, že bysme mohli jet jedním autem a rychle se střídat za volantem, když už jedeme za tmy a máme zpoždění. Než jsem stihl vyprodukovat nějakou sarkastickou poznámku na téma výměny za volantem, Pája to udělal za mě, takže jsme nakonec jeli každý svým. I když jsme věděli přibližně kudy, trochu se bloudilo, přeci jenom byla tma a Tongario je opravdu veliký. Holky na nás po čase začaly blikat, ať zastavíme. Potřebovaly pauzu a chtěly se vyměnit za volantem. Na otázku, proč to neuděláme i my dva, jsem radši neodpovídal. A možná jsem tentokrát měl, protože ten idiot, ač byl unavenej, tak to nepřiznal a kousek před cílem usnul za volantem. Naštěstí jsem viděl, jak mu padla hlava, tak jsem mu strhnul volant zpátky a nesjeli jsme do příkopu. K tomu už jsem opravdu neměl co říct, protože to už je známka nemoci. Jen co jsme dojeli na místo, začal jsem hned lemtat. Přeci jen jsem se možná znova narodil. Naše bandička parkovala přesně u kempu, kam jsme tehdy přijeli večer a kde jsme si půjčili od pána pánev na vaření. Asi neměli takovou drzost jako my, tak jsem radši ani nenavrhoval, co bysme mohli udělat. Raději jsme zůstali všichni v takovým malým přístřešku zabalený ve spacáku a posílali si pití. Po půlnoci jsme zaveleli ke spánku, protože nás čekala velká cesta. Ráno bolelo, ale vidina dobrodružství nás nakopla. V informacích jsme zjistili, že v průběhu cesty se nachází dohromady pět chatiček. Čtyři z toho jsou vyloženě pro lidi, kteří se vydají na cestu, s tím že si musíte předem naplánovat, jak obtížnou si ji chcete dát. Ti zkušení to zvládnou s jedním přespáním, ale spíš se doporučovalo tam strávit dvě noci, aby člověk moc neběžel a měl čas na kochání. Na přizpůsobování nebyl čas, protože jste si museli zakoupit lístky předem, aby věděli, jestli má každá chatka přizpůsobenou kapacitu. Ta pátá chatička byla jen historická, kam jste mohli dovnitř nakouknout a prohlídnout si různá historická vybavení, která se používala dříve, a různé fotky a vyprávění o
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209179
téhle monstrózní oblasti. V žádném případě se tam ale nesmělo přespat. Asi nemusím déle popisovat, jak se naše česká partička rozhodla. Cíl byl jasný předem, vlastně hned jak padlo na konverzaci o historické chatičce. Chytře po česku jsme odpověděli, že si to půjdeme promyslet a pak se vrátíme. Samozřejmě jsme se už nevrátili a rovnou vyrazili. Nevím teď přesně, kolik to bylo dohromady kilometrů, ale od začátku bylo jasný, že musíme nasadit rychlé tempo, pokud to chceme zvládnout do půlnoci. Tongario je rozsáhlý park se všemi krásami přírody. Od vodopádů, hor, rostlin až po vulkány a sníh na vršku. Vše se samozřejmě mění podle výšky, ve které se právě nacházíte. Nás první den čekala jen sáhodlouhá planina s pár jezírky, občas nějakou větší horou nebo kopcem. Značení nebylo ani nějak komplikované. Šli jste kolem tyček připomínajících ty lyžařské, akorát nebyly barevné, aby nerozptylovaly. A tím i splnily účel, protože v jednu chvíli, kdy si šel každý svoje tempo, jsem se nějak zamyslel a po chvíli jsem zjistil, že jsem sešel z cesty. Jelikož tam se ztratit by asi nebyla žádná legrace, pelášil jsem zpět. S mým super báglem to musela být určitě pěkná podívaná, ale naštěstí jediný, kdo se mi mohl smát, byli místní plazi. Když jsem dorazil zpět na cestu, akorát mě docházela poslední partička. Samozřejmě jsem dělal, že jsem po sváče a hlídám, jestli nezabloudili. Asi po hodině jsme došli ty první. Na rozdíl ode mne už byli po svačině, tak nás popichovali, ať se rychle najíme, že nemáme moc času. Tak jsem tedy později zvolil taktiku jít vpředu s brněnskou partičkou. Sice člověku dávali co proto, ale pak měl víc času na odpočinek. Jelikož vzadu brzdil Pája s Markétou, tak to občas dalo i půl hodiny. Když jsem ho viděl pokaždé v jiném oblečení, hned jsem si vzpomněl na první týdny. Nakonec jsme tedy dorazili k historické chatičce. Taková menší červená a z plechu. Dvě místnosti, dokonce i s dřevěnými postelemi, a v každé různé náčiní a vitríny. Kluci dlouho neváhali, vypůjčili si jednu z historických lopatek a pečlivě udělali díru do země asi tak metr na metr. Když říkám pečlivě, tak opravdu myslím pečlivě. Nerad bych totiž, abyste si mysleli, že
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209179