a kapuci shrnutou dozadu. Dlouhý černý culík měl přehozený přes rameno. Obličej měl tmavý, hubený a mračil se na noční oblohu, jako kdyby se mu nelíbilo, co vidí. Kolem sebe měl čtyři tělesné strážce. Dva se krčili za kvádry a dva stáli u sloupů ovinutých psím vínem a mechem. Okolo hromady kamení opodál nehybně čekaly zahalené postavy. Bylo jich aspoň padesát. Nahnaly její cíl sem, to bylo jasné. A nyní čekaly – ale na co? Ač měla rukavice, otřela si Kiska dlaň o stehno, jako by se snažila setřít pot. Bezpochyby budou chtít poslat toho muže za svým pánem, stejně jako se to snažily udělat s ní. Přesto se zdálo, že na někoho či něco čekají… snad na nějaké znamení. Kiska proklínala svou smůlu. Cíl měla na dohled, a přece byl nedosažitelný, jako by ho ani nenašla. Zatracený Osud a nešikovná Dvojčata – dnes v noci napáchaly hroznou spoušX! K jejímu muži přistoupil tělesný strážce s dlouhými kníry a kožešinovou čapkou a ukázal k severu – na Posměvákovu tvrz? Muž kývl, vstal, ometl si volné kalhoty a přitáhl si plášX k tělu. Strážní se postavili kolem něj. Někteří šediváci se zavrtěli a popošli blíž ke skalisku. Kiska jich napočítala patnáct. Chtěla svůj cíl varovat, ale on o nich určitě musel vědět. Pak se podívala zpátky a strnula. Tři neobyčejně vysocí a hubení šediváci v popelavých rouchách stáli bok po boku. Odkud se pro královniny záhady vzali? Jako kdyby vystoupili přímo ze samotné noci. Jeden nedbale zvedl ruku v rukavici a ostatní zaútočili. Kiska se vrhla do nového úkrytu, aby se jí kořist neztratila z očí. Muž se svými strážci spořádaně ustupoval. Šediváci se na ně vrhli, zablýskly se meče, roucha se zavlnila a muž a jeho společníci dál couvali, zanechávajíce za sebou mrtvé. Trojice velitelů či kněží je z dálky sledovala. Kiska se pohybovala rovnoběžně s ustupujícími a občas je zahlédla mezi stromy. Strážní se bili, odskakovali, snažili se udržet kolem jejího cíle. Předváděli úžasnou obratnost. Větší hlouček šediváků se spojil do útoku ze všech stran. Každý ze strážců zápolil s víc než jedním protivníkem a Kiska měla srdce až v krku. Za tímto mužem ji poslala Agayla! Tento muž musel podle Olegových slov dnes v noci jednat! A teW ho každou chvíli zabijí nájemní vrazi a ona s tím nemohla nic dělat. Přišla pozdě! Málem ječela vzteky. Mezitím dva strážci odpadli a šediváci se hnali na jejího muže. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209023
Ten mávl rukou a Kisku oslepil jasný záblesk. Zarachotil hrom a ona zamrkala a protírala si oči. Podívala se. Kde před chvílí zápolil hlouček asi deseti lidí, nyní stáli pouze tři: muž a zbývající dva tělesní strážci. Muž se nyní obrátil proti třem vysokým šedivákům. Ti se zarazili. Prostřední zvedl ruku, jako někdo, kdo odhrnuje pavučinu, jež mu překáží v cestě. Níže postavení šediváci čekali s připravenými zbraněmi. Ač Kiska nebyla talent, věděla, že má pro takové věci cit, a třebaže stála asi sto kroků daleko, cítila, jak se mezi oběma muži sbírají síly. Jako kdybyste stáli hluboko v lodním trupu a věděli, že pouze pár palců od vás se vzdouvají nepochopitelné síly, které vás mohou vmžiku rozmáčknout. Kiska zadržovala dech a čekala na nejslabší pohyb, jenž uvolní energii hromadící se mezi oběma muži. Pak se jí na ústa přitiskla ruka v hrubé kožené rukavici, kolem pasu se jí ovinula paže a kdosi ji zvedl ze země. Kiska upustila kuši a kopala kolem sebe. Celou dobu pomaloučku pravou rukou vytahovala dýku. Ve chvíli, kdy dýku držela v ruce, násilník jí prudce trhl hlavou, až se jí zajiskřilo před očima a páteří jí projela prudká bolest. „PusX to, holka,“ zavrčel tichý hlas, „nebo ti zlomím vaz jako suchou větvičku.“ Otupělá Kiska pustila dýku na zem. Muž si bezvládnou dívku přehodil přes rameno a odklusal mezi rovnoběžnými zídkami kolem mrtvé šedivky, kterou zřejmě zabil. Kiska se proklínala, že ji ani nenapadlo, že by vrah mohl být dosud někde poblíž. A teW ji odnášel stále dál od trosek. Snažila se zaslechnout zvuky bitvy, ale marně. Její únosce vstoupil do hustšího lesa a tam se k němu připojili další dva muži. Byli to buW vojáci, nebo obyčejní lotři. Nedalo se to poznat, třebaže se nosili s disciplínou veteránů. Jeden se k ní otočil a vytáhl z opasku černou látku. Ten, který ji držel, sundal ruku z jejích úst. „Ticho,“ napomenul ji. Než se stačila vzpamatovat, měla v ústech roubík a přes hlavu pytel. Teprve teW se pokusila vykřiknout a rvala se, když jí svazovali ruce a kotníky. Poté si ji zase někdo přehodil přes rameno jako pytel a odběhl do lesa. Přestala se vzpírat a jen se vztekala, jak je to všechno nedůstojné. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209023
Zmýlila se v jedné věci. Někdo další byl tak hloupý, aby byl dnešní noci venku. A ona se tolik soustředila na bitvu, že přestala dávat pozor. Znechuceně usoudila, že to, co přijde, si zaslouží. Po delším pochodu ji vnesli do nějaké místnosti a hodili ji na židli, až ji zabolela kyčel. Kolem se pohybovali lidé – muži – a něco si mumlali. Kdosi ji prohledal a našel vrhací bodce a dýky. Prohlídka však byla uspěchaná, unikl jim vrhací nůž schovaný pod límcem pláště. Netrpělivé ruce jí ohmatávaly rukávy, obracely paže, rozepnuly kabát i vestu a roztrhaly tkanice na lněné košili. Kdyby neměla roubík, byla by se rozesmála, protože věděla přesně, co hledají – tetování, pravé či falešné – obrázek useknuté ptačí nohy nebo spáru. Když muž nic nenašel, zase ji zahalil. Uslyšela mužský hlas: „Zatracení hlupáci.“ Zbavili ji kápě a následně i roubíku. Kiska zamrkala a setřásla si vlasy z očí. Zamračila se na šlachovitého, širokoplecího muže s ošlehanou tváří se zvláštními jizvami po spáleninách od louhu či vroucího oleje. Muž ustoupil a podíval se ke stolu, kde s nohama na židli seděl její původní únosce. Kiska ho poznala podle koženého hauberku se železnými kosočtverci přinýtovanými v řadách a obyčejné železné přílby. Pod bradu mu visel tenký knírek a nos měl jednu velkou jizvu. Pokrčil rameny. „Řekls, aX někoho přinesu. Měl jsem jednu z těch v šedých hadrech, ale dělala moc velký potíže. Tak jsem potom chytil tuhle. Pozorovala souboj.“ Byli v hostinci. Kiska ho poznala: U Jižního půlměsíce. Kolem postávali další muži a buW ji lhostejně pozorovali, nebo vyhlíželi okny a dveřmi na ulici. Napočítala jich asi čtyřicet. Obrátil se k ní zjizvený. „Tak dobře. Co jsi zač? Pro koho pracuješ?“ „Pro koho pracuješ ty?“ Vrazil jí facku. Jako kdyby ji do brady zasáhla železná tyč. Polykala slzy a potřásala hlavou, ohromená spíš lhostejnou krutostí jeho činu než bolestí. Oči měl mrazivé a bezvýrazné, jen zvažoval účinek rány. Pak jeho pozornost upoutalo cosi za ní a odvrátil se. Zezadu vyšla žena. Malá, tmavá, s jemnými čárkami a spirálami vytetovanými od čela po špičku nosu. Zvedla Kisce bradu gestem strašidel100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209023