„Nedělal jsem to prvně,“ vyrazil ze sebe po chvíli, jako by mě obviňoval. „Jasně,“ přitakala jsem a natáhla si tričko přes hlavu. Kupodivu jsem si nesundala ani ponožky, ani tenisky. Zdálo se mi, že čeká, až vstanu a půjdu si po svých, tak jsem zamířila ke dveřím. „Mohli bychom se zase někdy vidět,“ řekl, tentokrát o poznání méně nepřátelsky.
Když jsem se vrátila k sobě, Heather seděla u stolu a krmila se jogurtem, ale po Vi nikde ani stopy. „Neviděla jsi moji sestru?“ zeptala jsem se. Heather zavrtěla hlavou. „Doufám, že ti moc nevadí, že tu pořád ještě trčí,“ omlouvala jsem se. „Vůbec ne.“ Heather strčila do pusy další lžíci s jogurtem. „Pro mě za mě, může tu zůstat, jak dlouho chce.“ Pak zaváhala a dodala: „Promiň, že se tak trapně ptám, ale vy jste jednovaječná dvojčata?“ Slýchaly jsme tuhle otázku odmala, někdy skoro obden, ale bylo to prvně, co jsem měla pocit, že se ode mě čeká záporná odpověď místo kladné. „No jo, jsme jednovaječná,“ přitakala jsem. „Fakticky?“ Bylo vidět, že ji to překvapilo. „Tipla bych si, že nejste –“ Pak se usmála. „Ani nevíš, jak ti závidím.“ Kolem osmé ranní jsem se probudila, protože mnou někdo mírně lomcoval a volal na mě. V pokoji byla tma, protože jsme měly zatažené žaluzie. Postupně mi došlo, že na mě mluví Vi a že mi říká Daisy – a že tím pádem strávila noc někde jinde, protože od pondělka jsem se tak dobře nevyspala. Opřela jsem se o loket a otevřela oči. „Potřebuju s tebou mluvit, ale venku,“ šeptala mi Vi. Vylezla jsem z postele a vyšla na chodbu. Vi vypadala pod psa: vlasy příšerně rozcuchané, opuchlé oči, vynervovaný výraz a páchla jako popelník. „Dostala jsem se do průšvihu,“ oznámila mi. Okno na chodbě mělo výhled na starý dub a já měla pocit, že nás čeká další krásný podzimní den plný slunce a barevného listí, proto jsem asi nezpanikařila tolik, jak bych měla. Vi trvalo skoro pět minut, než mi vysvětlila, co se stalo. Večer šla do města, tam si dala něco k večeři a pak 98
Curtis Sittenfeld Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208854
se vydala na cestu zpátky na kolej. Usadila se ve společné místnosti ve třetím patře a koukala se celou noc na televizi. Občas tam dorazil někdo další, ale Vi se s nikým do řeči nedala. V šest ráno běžel starý film Příběh z Filadelfie, najednou se tam přihnala trojice holek ve sportovních šortkách a tílkách, jedna měla v ruce kazetu s aerobikem. (Neumím si představit, že bych takhle brzo ráno vstala a šla cvičit.) Ta holka s kazetou Vi řekla, že tam chodí každé ráno cvičit a že si potřebují zapnout video. Film byl skoro u konce, a tak je Vi požádala, jestli by pár minut vydržely, že pak budou mít místnost pro sebe. My jsme si to tu ale rezervovaly už na půl šestou, řekla jedna z holek a ukázala jí nástěnku, kde visel rozvrh. Vi se ale chtěla dokoukat na zbytek filmu, posilování může přece počkat. Nemůže, prohlásila ta, co trojici vedla. A ať se Vi klidí. Už jsem něco tušila, a tak jsem se zeptala: „Tys tam hulila?“ „Jenom cigára,“ odtušila Vi, jenže mně bylo okamžitě jasné, že i tohle muselo ty ranní sportovkyně pořádně nakrknout. Jedna si prý stoupla před televizi, aby Vi nic neviděla, a prohlásila, že teď je řada na nich a že na to mají právo, film už ale stejně končil a běžely titulky. Vi se namíchla. „Tak teď jste spokojené, vy krávy?“ A hodila jí ovládač do ruky (Viina verze), nebo ho po ní hodila (verze té druhé holky), v každém případě se jí trefila do pusy. „Začala jí téct krev, ale fakticky jenom trošku,“ pokračovala Vi. „Spíš si rozrazila ret, nebo tak něco. Když to vyplivla, bylo na zemi asi tolik krve, jako když si čistíš zuby nití.“ Zatímco jsem Vi poslouchala, listí za okny ztratilo svou zářivou barvu a den už nepůsobil tak slibně jako předtím. Kristapána, co to Vi napadlo? Holka prý dostala hysterický záchvat a začala tvrdit, že ji Vi napadla. Vi sice tvrdila, že se to stalo nešťastnou náhodou, ale než se nadála, dorazili na místo dva muži z ochranky kampusu – jedna z těch holek se vytratila a zavolala je – a ti nasadili Vi pouta. „Nekecej,“ vyhrkla jsem zděšeně. „Byla jen z plastu,“ prohlásila Vi s nadhledem, ale moje obavy nerozptýlila. „Spíš taková hračka.“ Nicméně ji odvedli na policejní stanici, která je na Virginia Avenue, a Vi tam zahlédla onu trojici s aerobikem, i když si nevšimla, že by šly stejnou cestou. Tam ji vyslechli, ale ne ve vyšetřovací místnosti, prostě si jen sedla naproti policistovi, který si dělal poznámky. Pouta jí prý hned po příchodu sundal. Pak to probral s ostatními policisty včetně těch, co vyslechli stížnost těch holek, což trvalo nějakou třičtvrtěhodinu. Ty
Sestry
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208854
holky už mezitím dávno odešly. Policista pak Vi sdělil, že může jít, ale že celou záležitost předá etické komisi a že od nich může čekat v dohledné době vyjádření. „Počkej,“ zarazila jsem se, „tys mu neřekla, že tady nestuduješ?“ „Já vím, že jsem to podělala,“ připustila Vi. „Byla to blbost, já vím. Moc mě to mrzí, ale v tu chvíli jsem nevěděla, co mám dělat.“ Pak dodala, aby to bylo srozumitelné. „Oni si myslí, žes to byla ty.“
Univerzitní systém fungoval naprosto bezchybně, protože jsem dostala dopis do schránky při vstupu do Schurzovy koleje už v poledne, byl z etické komise. Stálo v něm, které zásady chování na Missourské univerzitě Daisy Kathleen Shrammová porušila. Byla tam definice, že se pod pojmem „fyzické násilí“ rozumí takové „chování, které ohrožuje zdraví a bezpečnost druhé osoby“, také tam bylo popsáno, kdy a kde k incidentu došlo, včetně instrukcí, že se mám dostavit k jednání etické komise, a varování, že na můj studentský účet bude připsána kauce, pokud se nedostavím. Zavolala jsem na to číslo a domluvila si schůzku na druhý den v jedenáct dopoledne. Potom jsem zavolala na informace a požádala o číslo na Bena Murphyho, protože jsem neměla tušení, kam se zatoulal papírek, na který ho Vi před pár dny napsala. Vi byla zrovna ve sprše, prospala skoro celé dopoledne. Když jsem se představila, Ben zněl překvapeně. „Ahoj, Kate.“ „Chtěla jsem se zeptat, jestli bys mě a moji sestru nemohl zavézt do St. Louis?“ vybafla jsem na něj. „Já se pak s tebou vrátím zpátky. Za benzin ti zaplatím.“ „A kdy by to mělo být?“ „Teď hned. Dost to spěchá.“ „Potřebuje k doktorovi?“ „To ne, spíš potřebuje domů, ale když ji posadím na autobus, mám strach, že dojede někam jinam.“ „To jsem nevěděl, že máš sestru, která tady taky studuje.“ „Ona tady nestuduje. Je tady na návštěvě. Můžeš nás odvézt?“ „Ve čtvrt na tři mám přednášku – ale myslím, že bych ji mohl vynechat.“ „Tak ve čtvrt na tři přijeď sem,“ pokračovala jsem. „Bydlím na Schurzově koleji, parkovat můžeš před vchodem.“ Nevolala jsem Benovi proto, že bych s ním chtěla chodit, nebylo to ani o důvěře, stejně tak jsem neměla pocit, že mi něco dluží po tom našem
100
Curtis Sittenfeld Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208854