odplula z kokpitu do zadní kabiny. Učinila to rychle a ladně, což zřejmě nebylo tak snadné, když uvážíme, že za sebou na těžkém dřevařském řetěze táhla mrtvého tchoře viny. Když si vybírala z velké zásuvky pod postranní pohovkou napnuté a našepsované plátno, proběhlo jí hlavou: Zkazila jsem mu večer. Když si v kabině rozkládala malířský stojan, napadlo ji: Chtěl, abych zůstala. Já ale chtěla odejít. Někdo musel prohrát. Když míchala barvy, vymačkané hádky z tub, přemýšlela dál: Myslí si, že není správné, aby umění stálo v mém životě na prvním místě. Ale proto jsem v tom, co dělám, tak dobrá. Když vybalila štětce a jeden po druhém pozorně prohlížela v ponurém, zvětralém světle krůty, stále ještě přemýšlela: Tvrdí, že miluju umění víc než jeho. No, to má pravdu. Jenže já umění miluju i víc než sama sebe. Jakmile začala malovat, přestala přemýšlet. Tchoří mrtvola viny odplula vzduchem jako chomáč vypadaných vlasů hnaný větrem. Za chvíli si už pobrukovala a pískala, tančila chvilku na jedné a potom na druhé noze. Naplácala barvu na plátno, chvilku ji roztírala konečkem štětce, špachtlí nanesla další hustou vrstvu, rozředila ji, zesvětlila ji bělobou a opět nastínovala černí, smíchala ji v smetanové struktury, jež pak od sebe oddělila jednotlivými ráznými a trhanými tahy štětce. Co se týče malířské techniky, Ellen Cherry se skutečně chovala jako děvka. Na malém plátně zobrazila část Bláznivých Hor, pohoří ležícího poblíž Livingstonu, jehož krásy obdivovali dříve toho dne; nenamalovala je tak, jak je viděla, nýbrž tak, jak se konečně rozhodla, že by je vidět chtěla, neboť člověk není obdařen jen pouhým vnímáním, nýbrž i vůlí vnímat, a nejen schopností pozorovat svět, ale i nadáním tento pohled změnit – což nakonec ústí ve schopnost změnit sám svět. Lidem, kterým je jasné, že představivost je pánem skutečnosti, říkáme „mudrcové“ a ty, kteří tuto představivost využívají v praxi, nazýváme „umělci“. Nebo „šílenci“. Guláš v konzervě měl/měla pravdu, když spojil/ spojila nízkou schopnost orientace ve skutečnosti s duševní chorobou, avšak opravdový idiot se liší od idiota „mudrce“ či idiota „umělce“ nedostatkem sebeovládání. K idiotovu překroucenému vnímání světa nedošlo dobrovolně či záměrně, nýbrž omylem. /102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208853
Šílenci jsou vydáni na milost a nemilost nepochopeným či nezvládnutelným vjemům. Když se jedná o jejich realitu, umělci drží otěže pevně v rukou. Ellen Cherry trhala otěžemi, převracela hory vzhůru nohama, měnila balvany ve vrby a vrby v citronové pusinky. Plátno se otřásalo náporem šílených joulů přírodní energie: geologie, meteorologie, zoologie a botanika byly na počest přírodě a barvám pomalu a za horka smíchány dohromady. Ellen Cherry malovala a pěla přitom píseň kobaltů, kysličníků a okrů: jmenovala pigmenty nahlas jako novic v klášteře recitující jména svatých: tak třeba „Van Dyckova hněď“, barva svatého patrona levných doutníků; „červeň mořenová“, ochránkyně zlostných květinářek. Zpívala, pískala a tančila; mrkala a přivírala oči, vyplazovala jazyk; culila se a mračila, drbala se na přirození (kalhotky stále ještě visely na šaltpáce v kokpitu); barvu měla na lokti a ve vlasech (a protože to byl žlutý okr – patron tulských Číňanů –, smísil se s okolím a zůstal tam nepozorován po několik dní); ve stavu naprosté a závratné dokonalosti házela, bodala, ryla a hladila nabitým štětcem plátno, šťastná jako tulák opouštějící město. A konečný výsledek? Nuže, nebyl to ani drsný úkrojek reality, ani neškodné chmýří fantazie, ale něco mezi tím. V málo slibném povrchu holé skály objevila zářný vír rozmarného vzrušení, kdežto v nadýchaných obláčcích, které jistě musely z rozpačité sentimentality říhat na celé kolo, objevila takovou ponurost, že by dokázala zmrazit srdce každého člena jakékoliv komise. Obdivováním konečného díla neztrácela čas a okamžitě se začala dávat do pořádku. Jakmile se však vyprostila z tvořivého transu, vrátil se pocit viny. Ve spěchu, v jakém se vrátila ke svému muži, spáchala největší malířský hřích: nedostatečně vyprala štětce. Pokud by to záleželo na Vazounovi, mohla si dát klidně načas. Spal omotaný kolem volantu jako koberec z medvědí kůže. Jemně s ním zatřásla. Vazoun začal mžourat očima a byl naprosto vyveden z míry, jako by akt probouzení byl pro něj něco zcela nového, jako by samotná myšlenka probouzení byla koncepcí, již jeho mysl nedokázala obsáhnout. „Proč mě budíš?“ zamumlal. Z nějakého důvodu mu nedokázala říct pravdu: že je jedna hodina v noci, že stojí na čtyřech parkovacích místech v autokině /103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208853
uprostřed Montany, filmy skončily, na parkovišti se svítí, všechna ostatní auta už odjela, sprostý vítr na ně plive sněhové vločky jako semínka z albínského melounu, uvaděči jsou pravděpodobně příliš vystrašení na to, aby se odvážili zaťukat na okénko tohoto groteskního vozidla, a zřejmě se právě v tuto chvíli dohadují, zda by neměli zavolat šerifa. Ellen Cherry mu to z nějakého důvodu nedokázala říct. A tak místo toho řekla: „Protože jsi chrápal.“ Vazoun opět zamrkal. Nevěřil vlastním uším. „Já sem nechrápal,“ ohradil se rozhořčeně. Když vedle pečené krůty zastavilo auto policejní hlídky, Ellen Cherry si stále ještě v hlavě převracela jeho slova, jako kdyby z jejich významu mohla vyčíst, zda ho miluje či nemiluje.
„Fénicie znamená ‚purpurová země‘. Hrozny? Wisterie? Průjmové epidemie? Fialový opar v kopcích? Ne, féničtí obchodníci se ve Středomoří proslavili svými purpurově zbarvenými výrobky. Věřte tomu nebo ne, zdrojem purpurového barviva je měkkýš, mořský živočich, který si postaví a posléze i obývá podobnou lasturu, jaká teď leží vedle mě, když mi není zrovna nejlíp. Féničané se zabývali lovem lastur kvůli barvivu, které se v nich skrývalo. Když se snažili dostat mlže z ulity, většinou tuto tělesnou schránku poškodili. Proto je taková velká nepoškozená lastura, jako tady naše přítelkyně, poměrně vzácný exemplář. V jistém smyslu purpurové barvivo Fénicii symbolizovalo. Fénický jazyk byl příbuzný hebrejštině, řeči krále Achaba, a mezi oběma zeměmi existovaly úzké kulturní styky. Jezábel však přesto trpěla steskem po domově. Slečna Lastura ji utěšovala jak po duševní, tak i po citové stránce, a nepředstavovala jen Astarot, ale i palmami lemovaná pobřežní města, jejichž domy, ulice a ruce řemeslníků byly trvale potřísněny purpurově rudým barvivem. Jezábel považovala skrz na skrz fénickou slečnu Lasturu za ústřední bod hlavní samařské svatyně bohyně Astarot a často si ji, zabalenou v nachově zbarveném papyru, tiskla ke královské hrudi. Purpurová země. To zní docela hezky. Země nachová, fialový ráj to na pohled. Náš pan Ponožka je taky fialový, jen si to představte, purpurový jako kruhy pod očima mafiánského dona, jako nálepka vládní inspekční komise na kusu syrového masa. Skoro /104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208853