Přestože jsem měla obavy, z večírku se vyklubala příjemná, veselá společnost se spoustou míchaných drinků a půl tuctem druhů cukroví na stole, což byla zásluha Joccovy sestry z Massachusetts. Kočka vylezla na stůl a ochutnávala sýr, Josh Greenberg tancoval rumunské tance a Joc všechny učil vánoční pozdravy ve francouzštině. Měla jsem z toho báječný, skoro nostalgický pocit, a z hlavy se mi vykouřily vzpomínky na všechno, co se kdy pokazilo. Druhého dne se u mě Jocco zastavil, aby mi pomohl s úklidem. Když jsme vysypali popelníky do smetí, seškrabali zbytky jídla z koberce a umyli hromadu talířů, posadili jsme se v obývacím pokoji, abychom zabalili vánoční dárky. Jocco si přinesl i svoje dárky, všechny vypadaly obrovské a těžké, a uprostřed pokoje z nich postavil věž. Skáceli jsme ji na koberec mezi sebou a navršili role balicího papíru, stuh a celofánové pásky. Měla jsem ozdobený stromek. Jindy jsem si na to moc nepotrpěla, možná kvůli tomu, že jsem si toho až moc užila ve škole. Jenže Joc trval na tom, abychom na večírku stromek měli, takže ho koupil a přinesl ke mně i krabici žároviček, abych ho nazdobila. Po večírku druhý den odpoledne světýlka na stromku rozsvítil, zhasl stropní světlo a zapálil oheň v krbu. Venku byla vánice, takže padla brzy tma a zahalila nás do temně fialových barev zimního podvečera. Celá jsem zářila stejnou blažeností, jakou ve mně zanechal včerejší večírek. Jocco měl v zásobě spoustu zábavných historek a kaž dou chvíli strnul s dárkem napůl zabaleným v papíru v jedné ruce a s lepicí páskou v druhé, aby mi něco vyprávěl. V očích se mu odráželo světlo z krbu, takže temně zářily. Vypadal opravdu skvěle. Zvlášť když se smál. Uvědomila jsem si to a zaplavila mě další vlna štěstí. „Ten večírek se mi líbil,“ řekl, když nastala v hovoru na chvíli pauza. „Ano, mně taky.“ „Myslím, že si to všichni užili, co?“ „Mhm.“ Nemohla jsem pořádně utáhnout stuhu, takže jsem se soustředila především na ni. XX
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208800
„Dokonce i Gary Stennett vypadal, že se dobře baví,“ pokračoval Joc. „Co myslíš ty? Mně tak aspoň připadal.“ „Byl opilý, Jocco.“ „No, to ano, ale bavil se dobře.“ „Ano, to je asi pravda.“ „Nebylo to tak špatné, jak sis myslela, že?“ „Jak to myslíš? Nemyslela jsem si, že to bude špatné.“ Usmál se. „Myslím to tak, že vím, že ten večírek byl kvůli mně. Vím, že ty se tímhle způsobem obvykle nebavíš. Jenom chci, abys věděla, že se mi to líbilo. A myslím, že to dopadlo dobře. Já se tedy opravdu dobře bavil.“ Oplatila jsem mu úsměv: „Já taky.“ Další odmlka v rozhovoru. Krátká. Dojídali jsme tortillové chipsy ze včerejška. Slyšela jsem, jak Joc chroupá. Kdybych dělala něco méně bezmyšlenkovitého, než balila dárky, zřejmě bych si ničeho nevšimla. Jenže jsem hlavu nijak nezaměstnávala a to křupající ticho na mě dolehlo. Zvedla jsem hlavu. Joc se na mě upřeně díval. Znovu jsem uviděla jeho rozesmáté, svítící oči. Sklonila jsem se nad svou krabicí. „Tor?“ „Ano?“ „Pojďme se vzít.“ Zrovna jsem odmotávala papír z role s velkými Santa Clausy, což dělalo randál. Třeba jsem se přeslechla. „Cože?“ „Pojďme se vzít.“ Tentokrát jsem věděla, co jsem slyšela. Zhoupla jsem se na paty. „Co jsi říkal, Jocco?“ zeptala jsem se znovu, abych se ujistila, že se nepletu. „Řekl jsem, že si tě chci vzít.“ Prásk. Jako by mi vrazil facku. Větší šok by mi tím nezpůsobil. Nikdy, ani jednou jsme ani vzdáleně neprobírali možnost, že bychom se vzali. Po pravdě řečeno mi to nikdy ani nepřišlo na mysl. V této části života jsem se ještě nechtěla vdávat, a tohle jsem Joccovi dávno řekla. Nic mi ani nenaznačilo, že přemýšlí o tom, že by se náš vztah měl XX
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208800
posunout dál. Ale očividně jsem neměla ani pořádnou představu o tom, kde se náš vztah nachází právě teď. Ticho bylo přímo hmatatelné. Joc na mě upíral oči a já si pamatuji jen to, jak jsem se dívala za jeho rameno do okna a viděla venku tmavě modrou tmu. „Chci, aby to pokračovalo,“ řekl jemně. „Večery jako ten dnešní, jako ten včerejší. Chci, aby to tak s námi bylo pořád. Tohle je dobré, Tor. Chci jít životem společně s tebou.“ Já jsem stále nebyla schopna slova. Sice se mi jich spousta honila hlavou, ale žádné z nich neprorazilo na povrch. Joc mě pozoroval. Ticho v pokoji se protahovalo a rozdělovalo naše vesmíry. Chtěla jsem mu říct ano. V tu chvíli a na tom místě, a víc, než bych dřív považovala za možné, jsem mu chtěla říct ano. Ale věděla jsem, že pro mě ještě není ta pravá chvíle. Teď ne, ještě ne. Občas jsem se bála, že ta chvíle nenastane nikdy. A ne s Joccem. Tohle jsem věděla už hodně dlouho. Vždycky jsem to věděla. Nejenže jsme byli s Joccem v mnoha zásadních ohledech jiní, ale zároveň jsme si byli hodně podobní. Oba jsme byli neklidní, přímočaří individualisté, které stále něco pohánělo. Dlouho bychom spolu stejně nevydrželi, rozhodně ne při každodenním soužití. To bychom se zabili. Jak jsem ho tak pozorovala ve světle plamenů z krbu, věděla jsem, že až ten čas pro mě přijde, jestli vůbec někdy přijde, ten muž nebude moci být Jocco, bez ohledu na to, jak moc jsem si to v té zimní tmě přála. Joc seděl a čekal, v rukou držel napůl zabalený dárek. Opatrně se naklonil přes papír a balíček mezi námi, položil mi ruku na tvář a políbil mě. Cítila jsem na tváři sálající teplo jeho prstů, přitisknuté pružné rty, všechno jsem si silně uvědomovala. Chtěla jsem si ho vzít, aspoň jednou jsem chtěla být jako všichni ostatní. Ale celé to bylo tak komplikované, mnohem víc než čarodějnice a dinosauři z mého dětství. Složitost toho všeho mě dohnala k slzám. Jocco se odtáhl. „Nemusíš mi odpovídat hned. Jestli potřebuješ čas na rozmyšlenou, je to v pořádku. Chápu to.“ Nemohla jsem zastavit slzy. XX
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208800