SOCIÁLNÍ PRÁCE V PRAXI
Narušené vztahy mají osoby neschopné udržovat sociální kontakty v důsledku jejich specifické poruchy či pro obecnou nepřizpůsobivost, jež je vyřazuje i ze života v rodině. Ve společenské izolaci jsou osoby, u nichž je schopnost společenských vztahů nezjistitelná pro jejich izolovanost (osoby v ústavech sociální péče, osoby s těžkými mentálními hendikepy, s fatálními tělesnými vadami aj.). U dětí a lidí s těžkým postižením stojí před rozhodnutím, jaký typ zařízení či služby vybrat, jejich rodiny. Speciální programy, jichž se účastní jen lidé s postižením, dávají uživatelům pocit větší ochrany a bezpečí – ve skupině stejně zdravotně znevýhodněných ztrácejí pocit výlučnosti. Jejich rodinám dávají pocit, že člověku s postižením je poskytována specializovaná péče. (Starová 2003) Výběr služby by však měl být i prevencí pobytu ve „skleníkovém prostředí“, které intenzivní a dlouhodobé programy do určité míry vytvářejí. V důsledku jejich uzavřenosti je nutno počítat s následujícími riziky: úroveň běžných sociálních dovedností uživatelů bývá nižší; uživatelé se později vyrovnávají se svým hendikepem; na uživatele bývají kladeny nižší nároky; uživatelům chybí možnost srovnání se zdravými; uživatelé mají větší pocit odlišnosti; na uživatele je soustředěna pozornost a vzniká u nich pocit, že nemusí vyvíjet vlastní úsilí a vždy jim bude pomoženo. V některých zařízeních je integrace chápána jako spojení zdravotně znevýhodněných se zdravými bez toho, že by se mířilo k vytváření „celku vyšší kvality“. To je pouze polovičaté řešení. Integrace znamená nutnost vytvářet takové soužití, které všem zúčastněným přináší hluboký pozitivní zážitek. Každý účastník programu by měl cítit, že do skupiny patří, že v ní má pevné a bezpečné místo, že na jeho činnosti navazuje činnost dalších, že je potřebný, že může ostatní ovlivňovat a podporovat. Úspěšné integraci musí předcházet vytvoření řady podmínek, které se týkají uživatele služby, jeho rodiny i příslušného zařízení. Služba musí být dostupná – nesmí být příliš vzdálená, anebo musí být dosažitelná s využitím bezbariérových dopravních prostředků. Dopravu mohou zajišťovat také osobní asistenti. Důležitým faktorem je kvalitní příprava pracovníků. Pouhá snaha a entuziasmus bez teoretických a praktických znalostí a orientace v problematice nestačí. Integrace musí být odpovědnou a svobodnou volbou každého pracovníka, protože s sebou nese jiné a větší nároky na odborný i lidský přístup k uživatelům. Zásadní podmínkou je přijetí uživatele skupinou (např. školní třídou při integraci dítěte s postižením do běžné školy). Tomu musí odpovídat taková 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208791
6 S O C I Á L N Í P R Á C E S E Z D R AV O T N Ě Z N E V Ý H O D N Ě N Ý M I
práce se skupinou, do níž integrovaný jedinec vstupuje, která nedovolí, aby se uživatel stal terčem útoků ze strany ostatních, aby zůstal izolován nebo aby s ním bylo zacházeno soucitně či byl považován za kuriozitu. Zároveň by mu neměla být věnována nadměrná pozornost na úkor ostatních. S integrací musí souhlasit rodina uživatele a musí si ji přát. Zařazení uživatele do běžného prostředí klade vyšší nároky na podporu a spolupráci rodiny se zařízením, na speciální domácí přípravu a péči, na laskavost a pochopení nezdarů a selhání, jež nastávají častěji než v programech, které s integrací nepracují. Nutné je odstranění architektonických bariér a zajištění odpovídajícího zázemí či speciálních pomůcek. Integrace musí být vnímána jako dvoustranný proces ovlivňování zdravých i zdravotně znevýhodněných. Je nebezpečné proces integrace chápat jako „normalizování“ hendikepu. Toto nebezpečí se týká všech zúčastněných.
Sociální práce jako nástroj proti sociálnímu vyloučení Pro dobrou praxi sociální práce je podstatná znalost faktorů ovlivňujících život se zdravotním znevýhodněním. Souvisí s potřebami, kterým je třeba při práci se zdravotně znevýhodněnými věnovat zvýšenou pozornost: Biologické faktory: zdravotní stav (onemocnění, zdravotní postižení), vrozené dispozice (dědičné vlivy, konstituční typ apod.), aktuální tělesná kondice. Psychologické faktory: osobnostní rysy, sebehodnocení a sebepojetí, aktuální psychický stav, schopnost řešit problémové situace. Sociální faktory: rodinné zázemí, společenské postoje, příležitosti k navazování sociálních vztahů a vazeb, schopnost navazovat a udržet sociální vztahy a vazby. Sociální a veřejná politika: dostupnost adekvátních sociálních služeb, politika zaměstnanosti a trh práce, vzdělávání, bytová politika, doprava. Noetické faktory: morální a etické přesvědčení, hodnoty, smysluplnost vlastního života, schopnost integrovaného vnímání životní zkušenosti, náboženské přesvědčení. Sociální práce, která si klade za cíl odstraňovat příčiny i důsledky sociálního znevýhodnění, se soustřeďuje zejména na společenské bariéry, které vedou k omezování určité společenské menšiny, v našem případě zdravotně postižených. Jako obecnou charakteristiku tohoto modelu sociální práce uvádí Thompson (1992) citlivost vůči diskriminaci a znevýhodněním, jimž klienti musí ve své životní situaci čelit. Antiopresivní model sociální práce zdůrazňuje, že intervence může hendikep posilovat, anebo oslabovat. Thompson (1992) o tom 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208791
SOCIÁLNÍ PRÁCE V PRAXI
říká: „Je nezbytné, aby sociální pracovník předcházel znevýhodnění nebo aby ho neposiloval.“ Tradiční sociální práce se zdravotně znevýhodněnými lidmi byla založena na individuálním modelu osobní tragédie a soustřeďovala se na posuzování nedostatku schopností (rozsahu neschopnosti). Medicínský model, vlivný i v jiných pomáhajících oborech, pracoval se zúženým a negativním obrazem lidí s postižením, v jehož pozadí byl nárok na mocenská rozhodnutí „kompetentních“ odborníků – lékařů. Nebyl brán ohled na elementární práva těchto lidí – na rovnost, nezávislost, odpovědnost za sebe. Sociální práce se zdravotně znevýhodněnými lidmi se musí vyhnout riziku přejímání takových lékařských koncepcí, které implikují, že zdravotně znevýhodnění jsou „sociálně mrtví“. Zájem, kdysi založený na charitě či lítosti, je třeba přiklonit k obhajování práv. V praxi to znamená reflektovat individuální, kulturní, strukturální i fyzické překážky bránící lidem s postižením ve společenském uplatnění. Sociální práce se zdravotně znevýhodněnými musí využívat princip partnerství a hendikep vnímat víc jako sociální než fyzické znevýhodnění. Zdravotně znevýhodněným nesmí být odepírána pomoc, kterou potřebují, jen tak bude dosažitelný ideál opravdové inkluze. Postižení lidé jsou především lidé. Zdánlivě samozřejmý fakt není vždy sociálními pracovníky respektován. Dobrá praxe vychází z pohledu na člověka jako na jedinečnou bytost a teprve poté přihlíží ke stupni či druhu jeho zdravotního znevýhodnění. Dobrá praxe je tedy založena na sociálním modelu postižení. Proto je žádoucí sociální služby pro zdravotně znevýhodněné konstruovat na základě jejich práv. (I to je důvod, proč interpretovat příslušnou legislativu tak, abychom hledali možnosti řešení, ne překážky.) Převaha ideologie vykreslující hendikepované jako pasivní oběti budící soucit se odráží i v jazyce, kterým se zdravotně znevýhodněnými komunikujeme. Je důležité vyhýbat se diskriminujícím a nehumánním výrazům. Součástí diskriminující ideologie je tendence chápat zdravotně znevýhodněné lidi jako ty, kdo potřebují pomoc, na rozdíl od zdravých a normálních, kteří ji nepotřebují. To je pověra, která lidi se zdravotním znevýhodněním izoluje od veřejného dění a společnosti. Tím, že se zakrývá pomoc financovaná z veřejných zdrojů, na níž závisejí všichni lidé, jeví se pomoc poskytovaná hendikepovaným jako „zvláštní“ a „drahá“, tedy jako poskytování speciálních výhod, na něž není samozřejmý nárok či právo. Významné místo v rozvoji moderní sociální práce se zdravotně znevýhodněnými má koncepce zplnomocnění. Tradiční přístupy hendikepované klienty omezovaly. Zplnomocnění obnáší práci „vedle“ hendikepovaných (tedy v partnerství s nimi), která chce posilovat jejich sebevědomí na jedné straně a na druhé straně podpořit plnohodnotné využívání a realizaci jejich práv.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208791