Část pátá - Noc v bezmoci "Co to mělo, doprčic, znamenat?" zajíkl se Hranostaj, když je bronzový drak všechny tři vyhodil na starém náměstí. Yrrinell ho neposlouchala a sklonila se nad Kalekem. "Ještě dýchá," prohlásila. "Bodejď," poznamenal Hranostaj. "Přece mu předpovídala dlouhý život." "Cyniku zatracená." "Počkej," bránil se Hranostaj. "Chtěl jsem říct, že i když ta 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208783
sadistická mrcha zabije nás oba, jeho chce udržet při životě. Jen nechápu proč už nejsme mrtví." "Nejspíš je to součást její hry," odfrkla si Yrrinell. "Chce vzbuzovat pocit, že máme ještě nějakou naději na útěk. Pochybuju, že by nás pustila někam dál než na kraj města." "Doufám, že už odvolala ty své krvavé kamarády," zabručel Hranostaj. "Abychom místo mečem mohli pohodlně zajít hlady." "Odneseme Kaleka do některého z těch domů. Pomoz mi ho zvednout," vyzvala Yrrinell Hranostaje a napůl draka zvedla. Byl pořád při vědomí a strašný tik ve tváři napovídal, co právě prožívá. Z úst se mu neustále valila krev, kterou se dusil. "Pamatuju doby, kdys mě nesla na zádech z jednoho konce lesa na druhý," zavtipkoval Hranostaj. Yrrinell se zaškaredila. Po Larimově zásahu to sice nevypadalo zdaleka tak působivě jako předtím, ale na to, aby se Hranostaj zdržel dalších komentářů, to stačilo. Společnými silami donesli Kaleka do nebližšího domu. Byla to zřícenina, jedinými nepoškozenými pokoji zůstala chodba a kuchyň s jídelnou. Na několikapatrový dům nic moc. Kaleka uložili na cosi, co bývaly podle Yrrinell staré pytle, a Hranostaj se vydal na průzkum okolních domů. Přinesl několik velice chatrných pokrývek. "K jídlu nic?" zeptala se Yrrinell, aniž zvedla oči od malého ohníčku, který se jí ve starých kamnech podařilo rozdělat. "Leda my," ušklíbl se Hranostaj. "Tohle město strašně dlouho pusté." 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208783
Yrrinell s rostoucí netrpělivostí sledovala vodu, která se velice pomalu dostávala do varu. Pak ji odstavila z ohně a vypláchla kus látky, kterým předtím zastavila Kalekovo krvácení. "Tohle si skousni," nařídila mu a vzpříčila mezi zuby omytý kousek dřívka. "Jestli znovu dostaneš křeče, jazyk bude v bezpečí." Kalec vzpěru znechuceně vyplivl. Vrhl po Yrrinell ještě jeden otrávený pohled, než se zase zhroutil hlavou dozadu. "No co si myslíš," odsekla Yrrinell. "Bylo by lepší, kdybys mě nechala tak," zamumlal drak. "Já jsem pro," ozval se Hranostaj. Kalec ho ignoroval a horečnaté oči upřel na Yrrinell. Ta uhnula. Měla co dělat, aby zůstala tak ledově klidná. To, co leželo na jejich provizorním lůžku bylo malé zubožené stvoření vyzáblé na kost, jako by jejich přítel naráz zestárl o mnoho let. Světle modré vlasy ztratily původní zdravý vzhled a jen zplihle a neužitečně visely z umrlčí lebky. Propadlé oči neklidně těkaly ze strany na stranu. "Kdysi jsem viděl obrázek takového, kterému vysáli z těla magii," poznamenal Hranostaj, "vypadal jako vysušená jablečná slupka." "Kde jsi byl, když se rozdával takt?" zeptala se Yrrinell pohoršeně. "Pitomče." "Neříkej, ty o něčem takovém víš?" "Určitě víc než ty." "Aha, takže kromě toho, že teď vypadáš jako nějaká elfí princezna, jsi teď odbornicí na pocity druhých? Kam se poděla ta stará dobrá Yrrinell?" 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208783