Nezkrotní
mu psu než koni. Zaťal zuby do Danova týla, nebo snad jen do košile? Odtrhl jej od vlka a škubnutím hlavy ho vyhodil do výše. „Strašné,“ zabručel Buck pro sebe. Přitom se zachvěl a následně se zahanbeně usmál. „Všichni tři pohromadě!“ zamumlal opět a přistoupil blíž k plotu, aby je pozoroval. Jakmile kůň uchvátil Dana, vlk vyskočil a vyřítil se na něho. S kočičí obratností dopadl Dan na zem, vyhnul se útoku vlka i koně a naopak sám se vrhl na hřebce. Ten se vzepjal, sklopil uši dozadu, vycenil zuby a strašidelně zakoulel očima. Jak se Dan přiblížil, zaútočil na něj hřebec kopyty, ale o vlas ho minul. A Dan, který se míhal jak bludička, se přitočil k levému boku zvířete a vyhoupl se mu na hřbet. Ve stejném okamžiku skočil vlk s vyceněnými tesáky na jezdce. Dan se ale sehnul až k lesklému hřbetu koně a vlk jej minul, aniž by mu ublížil. Po tomto nezdaru už divoký pes do hry nezasáhl. Jen se postavil stranou a sledoval dál zápas s očima, podlitýma krví. Hřebec vložil do souboje s mužem veškerou svou energii. Nikdy v životě neviděl Buck tak divoké skoky. Vraník se pohyboval s hbitostí hada. Vyskakoval vysoko do vzduchu, a vzápětí dopadal s napjatýma nohama na zem. Válel se po zemi se snahou rozdrtit jezdce a hned nato vyskočil jako list hnaný vichřicí. A rozdivočelý jezdec popleskával hřebcovu šíji, jakoby ho chtěl povzbudit k ještě většímu výkonu a patami ho kopal do slabin. Vlasy mu divoce vlály ve větru a tvář se mu zčervenala. Jeho oči odrážely radost plavce, který byl dlouho připoutaný k pevnině a nyní se konečně vyšplhá na nejvyšší stožár a s rozkoší vdechuje slaný mořský vítr. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208723
Noční jezdec
Jako na něčí neslyšitelný rozkaz souboj náhle skončil. Kůň i muž přešli z divokého pohybu do naprostého klidu. Dan seskočil a zastavil se před svým koněm. Satan zastříhal ušima, pohlédl na něho zářivými něžnými očima a položil mu svou sametovou tlamu pod bradu. Dan ho nepohladil, ale podle pohybu rtů bylo patrné, že mu asi pošeptal jakési tajemství. Vlk to vše pozoroval se vzrůstajícím neklidem. Teď přiklusal a postavil se vedle svého pána. Když zjistil, že si ho Dan nevšímá, uchopil ho tesáky za ruku a stáhl ji dolů. Hřebec, pohněvaný jeho chováním, zvedl přední nohu k úderu. Vlčák hrozivě zavrčel. „Barte, když se nebudeš chovat jako gentleman, asi tě to budu muset naučit!“ napomenul ho Dan klidným hlasem. „Vyskoč Satanovi na hřbet a zůstaň tam, dokud ti neřeknu, abys seskočil.“ Vlk zavrčel ještě hrozivěji, ale povel okamžitě splnil. Jedním skokem se dostal na Satanův hřbet. Tam se schoulil, ale vrčel tak dlouho, dokud mu jeho pán nepohrozil. Pak sklonil hlavu a rozzlobeně a tiše pozoroval své okolí. „Dane!“ zavolal Buck. Hvízdavý Dan se otočil. „Slyšel jsem o jednom muži, kterého nejoblíbenější zvíře je ochočený lev,“ hlásil mu Buck. „Ale vy máte ten nejdokonalejší párek mazlíčků, jaké jsem kdy viděl, Dane. Ti si dovedou ale krásně hrát, jen co je pravda!“ Na tuto poznámku Dan neodpověděl. Rozběhl se k vysokému plotu, rukou se chytil nejvyšší plaňky a lehce jej přeskočil. S veselou tváří pak stiskl Buckovu ruku. „Bucku, v poslední době jsem byl hodně osamělý. Jsem rád, že vás opět vidím.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208723
Nezkrotní
„Když mluvíte o osamělosti…“ začal Buck a pak se zamyslel. „Co kdybychom si zašli dovnitř popovídat?“ Dan udělal krok, ale vzápětí se zastavil, a aniž otočil hlavu, zvolal: „Barte, lehni!“ Černý Bart dlouhým skokem opustil Satanův hřbet. Dalším skokem přelétl plot a ocitl se po boku svého pána. Buck ustoupil a zeptal se: „Barte, ty mě znáš?“ Natáhl ruku, ale Černý Bart na něho vycenil zuby. „Milý pejsek!“ řekl sarkasticky. „Přímo mazlíček, že?“ Dan předstíral, že nepostřehl pichlavost jeho poznámky. „Kdysi býval divoký, Bucku, ale už si na lidi zvykl. Nedávno přijal kus masa od kuchaře, zatímco dříve, jak si asi pamatujete, by se nikdy nedotkl jídla, které měli v ruce jiní lidé než já.“ „Ano, je to k vzteku, mít tak krotkého psa,“ zabručel Buck. „Vsadím se s vámi, že uplynul už týden od doby, kdy usmrtil jiného psa!“ Dan dosud nereagoval na ironii v jeho slovech a pokračoval: „Ne, usmrtil psa předevčírem. Do města přišel nějaký muž a opil se. Měl dva psy a poštval je na Barta.“ Buck měl co dělat, aby se neotřásl. „Zabil je oba?“ zeptal se. „Byl jsem v domě, takže trvalo několik vteřin, než jsem přiběhl. Bart je však stačil mezitím zadávit,“ odpověděl. „A to se ten opilec nepokusil Barta zastřelit?“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208723