lidských údů, ta hrůza! Jenže tyhle horory vybledly jako obrázek promítnutý z laterny magiky, když mráz spálil mlhu na krajkovou „jinovať“ a z bahen zahnal světýlka někam do skalních skrýší. V tu chvíli jsme se my kluci přestali zajímat o vyprávění pohádky, protože jsme sami vstupovali jako živí aktéři do své zimní pohádky. Vstupem do ní byl příchod Mikuláše s čertovským doprovodem. Ohlásili se zazvoněním na ovčí zvoneček a šlehnutím metly do okna, pak se vynořili z přítmí síně. Mikuláš na nás klucích vyžadoval nesplnitelné sliby poslušnosti, někdy kluk musel zabrebentit modlitbičku o andělíčku strážném, načež mu Mikuláš nadělil jablíčka, perníkového Mikuláše nebo čerta a důstojně odkráčel. Přitom obyčejně ztratil mitru z balicího papíru, protože jsme měli u „forhauzu“ nízké dveře. Čerti řinčeli řetězy a dělali blblbl a my kluci jsme zalezli na chlební pec. Pravda, byla čerstvě obílená, kalhoty jsme pak měli jako mlynářští, ale čert za námi nemohl. Jakpak také, čert přece musí být černý a ne zabílený. V čertovské masce chodívali i nápadníci děvčat. Proháněli je po domě metlou a jako výkupné za napáchané hříchy požadovali hubičku. Jednou honil zamilovaný čert mou mladou tetu, v síni upadl přes škopek s pitím pro krávy a pak týden kulhal jako opravdový čert, i když už byl v civilu. Nedostavil-li se Mikuláš osobně, měly děti ráno nadílku v punčoše. Uhlí ne, protože se na horách uhlím netopilo. Často býval jako mikulášský dárek panák. Na špejle rodiče napíchali sušené švestky, to byly ruce a nohy, trup a hlava byly z jablíček, chodidla z rozpůlené hrušky. Jako oči posloužily jedlé jeřabiny, někdy i rozinky, rty zastupoval „vykuchaný“ šípek. Ve vsích kolem Jilemky nadělovala místo Mikuláše Barborka. Nevím, jakou měla podobu a jaké chování, malé děti se jí však bály, i když se osobně nikdy neukazovala. Děvčata odrostlá sukénkám pokračovala v účasti na zimní pohádce Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208719
ve svátek svátého Ambrože (7. prosince). Nevím, proč tenhle muzikálně talentovaný milánský biskup byl pověřen projevit svou jasnozřivost skrze střevíc, kterým děvčata házela od okna ke dveřím. Ve vsích pod horami se tenhle zvyk provozoval až o Štědrém dnu. Vyvrcholením zimní pohádky byly Vánoce. Na horách se jim říkalo hody. O hodech se hoduje. Aby bylo co, úporně se šetřilo po celý dlouhý čas na každé hrsti mouky, na každém krejcaru. Dnes už patří do pohádky i předvánoční „jermarky“. Slavný byl kateřinský jermark ve Vrchlabí. Na hlavní ulici kolem kostela se utábořili hrnčíři od Páky a klempíři a soustružníci bůhví odkud. Kameninové stupky, smetaníky, síta, válečky, konve, všechno potřebné do domácnosti se tu nabízelo hospodářům a hospodyním z hor. Bednář Piterman z Levínka tu vystavoval díže a škopky, pak pokračovaly krámky s plátny, komertuchy, kalmuky a flanely, starý Měchura nabízel „englické štofy“ (sukna), cukráři vykřikovali chválu tureckému medu a praženým mandlím, různí podvodníčkové předváděli kouzelná mýdla, lepidla a brousky, jimiž se i motyka nabrousila do břitké ostrosti. Na náměstí měl Stánek starý Kužel z Vejsplach. Prodával pěkné panáčky do betléma, jeden stál tuším pět korun. Byli tu i řezbáři z Králík, ti prodávali „darouničky“ umělečtější, ale do jisté míry už šablonovitě vyřezávané. Někdy si podnikavější horák objednal celou bednu figurek přímo z Králík a pak je rozprodával sousedům. Jednou tak učinil i náš soused, ale jeho zklamání bych nikomu nepřál. Když pečlivě zabalenou bednu otevřel, byli v ní sami svati Josefové a Panenky Marie, jedna figurka jako druhá ve tvaru i v barvě. Být to dnes, asi by celou zásilku vrátil a navíc udělal ostudu zasilateli v novinách, jenže tenkrát byli lidé ještě hodní. Jak vznikaly po vesnici mladé rodiny, každá chtěla mít svůj betlém, a tak soused všechny ty panáčky rozprodal. Myslím, že na nich i vydělal. Kateřinský jermark otevřel i kouzelnou skřínku s koledami. Ty první nebyly ani tak nábožné, jako spíše rozverné. Zpěvák jakýmsi kupletem vyzpíval všechny své trampoty, které mu způsobilo už tenkrát Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208719
shánění na vánoční hody. Třeba tahle: Před Vánoci jeden tejden nebylo ani jeden den, by nebylo shánění a do města běhání. Všechno jsme už nakoupili, jabka, perník, hrušky, slívy, a co sejra, tvarohu, povědět vám nemohu. Na kvasnice zapomněli, v celejch horách je neměli, přiběhla k nám nevěsta, abych došel do města. Pro mandle a pro rozinky musel jsem jít do Studýnky, do Verchlábě pro papír, to byl merzutej špacír. Tuhle koledu zpíval můj děda trošinku jinak, než jako ji zachytil ve svých Krkonošských koledách Josef Horák, ale obě verze hovoří shodně o tom, že předvánoční čas byl naplněn samým putováním. Shánělo se ne proto, že by potřebné ingredience nebyly v nejbližším okolí, ale proto, že jiné byly o krejcar nebo dva levnější. Vánoční cukroví bylo docela jednoduché. Říkalo se mu zázvorky. Musely se péci alespoň týden před hody, aby se uležely a změkly, po upečení to byly hotové kamínky. Taky dobře, alespoň je chasa nespořádala dřív, než se o Štědrém večera daly na stůl. Ve vánoční pohádce našel zalíbení i můj strýc, jinak velký hříšník před nebem i před císařem pánem, neřku-li před panem hrabětem. V adventní době zapomněl na flintu a vyhrál si s dětmi, s betlémem a dokonce i se stromečkem, což byla pro chlapy práce tak trochu ponižující, kolem stromku běhaly vždycky jen ženské. Strýček musel mít stromek celý bílý jako panenskou nevěstu, žádné sklo, žádná jablíčka, jen běloučké pocukrované sucharové věnečky. Ve starých koledách žádají koledníci koláče. Dva nebo tři, vždycky jak se patří. Však pečení koláčů byl obřad, jehož se musel zúčastnit každý, kdo měl ruce a nohy. V každé chalupě dříve žily celé rody, děda s babičkou, provdané dcery s manžely, vnuci a strýcové a někdy i podruzi. Proto není divu, že se peklo až z padesáti kil mouky. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208719