práce a musím říct, že takové obočí by kuřátkům záviděl i Brežněv. Když byla hotová, byli na obrázku tři kuřecí punkeři. Navíc s fousama jako Led Zeppelin. Nakonec si vzala svou oblíbenou hnědou pastelku a začala vybarvovat trávu okolo. Z toho plyne poučení: když venčíte svého pejska, přesvědčte se, jestli v trávě není cvrček a tři kuřátka. Protože to jinak šeredně odse...skáčou.
0:06 Byl jsem s odpadky. Málem jsem vrazil do kluka, co zrovna na dvoře venčil kocoura. A snažil se ho nahnat do chodby, jenže jsem zvíře vyplašil a zase uteklo, takže nahánění začalo nanovo. Počkal jsem u popelnic, abych nerušil. „Děkuju.” - houkl směrem ke mně, když se mu podařilo navést kocoura správným směrem. „To nic.” - odpověděl jsem ze tmy. „Jen poprvé vidím chlapa, jak si honí kočičku.” Majitel kocoura vybuchl smíchy, což zvíře vyděsilo, takže znovu uteklo na dvůr. „A doprdele.” - zaklel ten kluk. „Já se z něj snad udělám.” Takže jsem měl pravdu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208668
17:24 Letošní první jarní den byl rekordní. Jednak byl rekordně teplý, bylo až 21,9°C a taky byl rekordně dlouhý. Trval už od loňského podzimu.
19:57 Z odpolední vycházky se vrátila tchýně s Viki. Viki hned proběhla všechny pokoje, aby našla maminku. Ta odpadla v ložnici, s kalhotama na půl žerdi, protože už nebyla schopná se pohnout. Vyfotit jí, byl by to super obrázek, jak skutečně vypadá taková mateřská „dovolená”. „Maminkó! Bajónek!” - volala Viki a mávala modrým balónkem na tyči, který kdesi dostala. Káťa měla sotva sílu otevřít oko. Babička za ní volá: „Nech maminku na pokoji, potřebuje si odpočinout!” Viki si smutně sedla nad mámu a soustrastně se zeptala: „Očička pájej?” Káťa opravdu neměla sílu si červené oči ani promnout a jen vzdychla: „No jo, pálí mne oči, běž za babičkou, Viki.” I tchýně přidala: „No, nech maminku na pokoji.” Viki poslušně pokývala hlavičkou, pak úplně samozřejmě hmátla mamince do pohledu, zatlačila jí oči a povídá: „Žavži očička, maminko a odpočívej. V pokoji.” O čem víc může takový rodič snít, než mít dítě, které vám zatlačí oči? Náš život byl dovršen. Teď už jen hledám lopatu, že bych ženu někde rovnou pohřbil… Requiescat in pacem.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208668
11:47 Koblihy k snídani, už ani nevím, kdy jsem je měl naposledy. Nějak jsem je přestal jíst, co jedna z nich vyhrála volby. Koblihy jsou taková malá, kulatá, nesmírně ustrašená stvoření, s chorobou, které se říká „vyděšený močák”. Až na to, že nejde o močák, ale jejich střívka. Koblihy se v chovných klecích krmí marmeládou, ale řekl bych, že ji vůbec netráví. První, co musíte s každou koblihou udělat je: najít řiť. A ucpat jí prstem. Stačí jen přiložit, nemusíte koblize dělat kolonoskopii. Nebo začít jíst právě od ní. Kdo na to má žaludek. Do koblihy je nutno kousat jemně a opatrně, aby se nevyplašily. Jak se do nich zahryznete pořádně a hladově, strachy se pos… A většinou to odnesete buď vy nebo kamarád, co sedí proti vám. A může to být pořádný výstřel! Kdo má zkušenosti s projektilovou degrundiací u mimin, ví, o čem mluvím. Průměrný prcek po nakojení, je schopný ohodit i kukačky na zdi přes dva pokoje. To je klidně 8 metrů. A z takové vyděšené koblihy vám to vystřelí, že nebudete mít dost toaleťáku, abyste to po ní vytřeli.
13:37 „Maminko, ukizeno, usměj se!” - přiběhla Viki. Má žena je prostě pedagogicky geniální matka. Ona odepřela dítěti úsměv, dokud si neuklidí. A to pachole skutečně udělalo cokoli chtěla, jen aby se dočkalo rozjasněné máminy tváře. To je zkrátka kouzelné. Ještěže my, otcové, nejsme nuceni užívat pro nás tak nedostupné, vysoce sofistikované techniky, protože vlastníme něco, čemu se říká „přirozená autorita”. Stačí říct a dítě to
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208668