ve všech podobách. Mnoho zlého jste o nás slyšeli, mnoho zlého viděli, mnoho zlého – alespoň někteří z vás – od nás zkusili.“ Nadýchl se. „A po tom všem, co jste slyšeli, viděli a zkusili, vtrhneme do vaší vesnice a chováme se tak, jak se ještě nikdy a nikde ţádné vojsko nechovalo. Zikmundovi křiţáci vraţdí a loupí i na panstvích svých spojenců – a my šanujeme vás, královské poddané. To, věřím, vzbuzuje strach. Strach a nedůvěru. Co máme za lubem? Proč, z jakého důvodu jednáme právě tak? Odpověď je prostá. Pochopili jsme, ţe vy nejste naši nepřátelé. S vámi nebojujeme. Hranice nepřátelství neběţí po zemi jako čára mezi dvěma pozemky. Hranice nepřátelství prochází lidským srdcem a hlavou, dělí bídu a nadbytek, pýchu a poníţení. A vy, stejně jako my, znáte spíš tu bídu neţ nadbytek, spíš poníţení neţ pýchu. V tom, v té odvěké společné zkušenosti jsme bratři. A kdo, řekněte sami, kdo by zabíjel svého bratra?“ Odmlčel se. „Vím, říkám jen slova. Ale věřím, ţe naše skutky vás přesvědčí.“ Pohledem přelétl skloněné hlavy. „Jednoho strachu vás však zbavím hned. Strachu, ba hrůzy z našich bohosluţeb. Ujišťuji vás, nevzýváme ďábla, modlíme se ke stejnému Bohu jako vy. Modlíme se česky, protoţe Bůh je vševědoucí, a proto rozumí všem jazykům – tedy i českému. Zato málokdo z obyčejných lidí zná latinsky – a my chceme, aby kaţdý člověk věděl, co říká. Přijímáme podobojí, protoţe sám Jeţíš tak stanovil při poslední večeři, kdyţ řekl: kdo jí mé tělo a pije mou krev, bude ţiv navěky. A tu se vás ptám: kdo má právo měnit slova našeho Pána? Papeţ? Biskupové? Kněţí? Jistěţe nikdo z nich. Ostatně oni sami přece Krista poslouchají a přijímají tak, jak přikázal. Oč tedy jde? Je-li přijímání podobojí hřích, dopouštějí se ho dnes a denně kněţí všech stupňů po celém světě! Kaţdý, kdo slouţí mši, váš farář, já, právě tak jako papeţ a kardinálové, my všichni nejíme jen jeho tělo, ale pijeme i jeho krev. Je to snad hřích? Není! Avšak pozor! Není-li přijímání podobojí hřích, co tedy je? Kněţská výsada? Kdo nám ji udělil? Kristus určitě ne. Snad my sami jsme ji za těch čtrnáct staletí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208583
pro sebe uchvátili. Snad. Ovšem my, husitští kněţí, nechceme pro sebe ţádnou privilej. My chceme, aby kaţdý křesťan, hodný toho jména, vešel do království nebeského. Proto nejen přijímáme, ale i dáváme přijímat pod obojí způsobou, pod způsobou chleba i pod způsobou vína.“ Zarazil se. Rozohnil se víc neţ měl v úmyslu. Shromáţdění vylekaně mlčelo. „Přemýšlejte o mých slovech. Zítra, kdo bude chtít, můţe se přijít podívat na naši, husitskou mši. Ale tu dnešní, pro vás, budu ještě slouţit tak, jak jste zvyklí. Aby se nikdo nemusel bát, ţe jeho duše propadá peklu.“ Zvedl pravici a velkým kříţem znamenal shromáţdění: „In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti.“ Slyšel, jak vydechli úlevou. Kdyţ dospěl k místu, kde věnci odpovídají, vděčně vpadli v mohutném chóru. Pouze jednou cítil, jak v kostele stoupá vlna utajovaného napětí. Bylo to při proměňování, kdyţ otvíral dvířka svatostánku. Dovedl si představit, co čekají. Ale nestalo se nic. Bůh nerozčísl bleskem kostelní loď a nespálil mu ruku. Klidně vytáhl monstranci s hostií a ukázal ji Mořinským. Padali na kolena, skláněli hlavy a bili se v prsa: „Domine, non sum dignus…“ Jen Anna se dívala. Slunce dál vpadalo průduchy pod střechou, ţádný mrak neztlumil jeho zář. Ani se nerozjasnilo a zbloudilý paprsek nedopadl na Cyrilovu hlavu. Nic, naprosto nic. Bůh mlčel. Bylo na lidech, aby rozhodli. Mše skončila, dav se rozcházel. Lidé mhouřili oči v prudkém jasu. Není snad tohle boţí pokyn? napadlo Annu. Pršelo, padal sníh – a právě dnes se udělalo tak krásně. Nastavila obličej jarnímu slunci. Najednou – bez příčiny – zahřmělo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208583
Zástup se zastavil, nejeden věřící se kradí ohlédl po kostelíku. Ten však stál, zvonice dál trčela do zářivého blankytu. Co to bylo? ptali se lidé pohledem. Vtom zahřmělo znovu, silněji. Z Dětřichova dvorce vyběhla skupinka vojáků. Nad Kněţí horou se rozlézal naţloutlý mrak. Anna porozuměla první. To nemluví Bůh, ale děla, husitská děla začala bušit do karlštejnských zdí. Popadla Janka a spěchala pryč.
5 Hodinu po mši vypadala Mořina, jako kdyţ Cyril otvíral kostel – jen na liduprázdnou náves teď svítilo slunce a z několika chalup se kouřilo. Co zase tohle znamená? nechápal Cyril. Nač čekají? Na rozkaz? Na dovolení? Od koho? Od něho těţko – dal jim ho uţ při mši. Tak od koho? Od Anny? Nejspíš – podle toho, jak ji v kostele poslechli. Ale proč jim ho tedy nedává? Také sedláci zírali touţebně na náves. Takový den! Vţdyť je to hřích dřepět doma! Alespoň dobytek kdyby mohli vyhnat! Jenomţe vyţeň ho – a vojáci ho seberou! Kdepak! Na tuhle vějičku ať sedne někdo jiný – oni ne! Ţít se však musí a někdo nemá na vybranou. Kráva královského levobočka slabostí leţí a v chalupě ani stéblo. „Vstávej, stará,“ pomáhá Vašek zvířeti na nohy. „To ať tě raději ukradnou neţ tohle trápení. Stejně jim nebudeš k ničemu.“ Rozrazil branku, vyšel. Stračenu aby podpíral. Táhne ji návsí nevšímavě jako král. Pusto a prázdno. Jen před dvorcem zametá voják.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208583