KAPITOLA ČTYŘI Ke vzpouře došlo onoho osudného rána, když jsme se dívali k východu do husté mlhy, která nás sužovala po deset dní, a uviděli na oblaky zahaleném obzoru rychle stoupající bezpočet draků. Byli neuvěřitelně velicí, hlavy drželi nad sluncem a složenými křídly sahali dolů k zemi, kam vrhali stín, který by dokázal pohltit celou Drene. To bylo příliš, příliš děsivé dokonce i pro zkušenější vojáky z našeho oddílu, protože na nás upírali tmavé oči a jejich cizí pohled nám vysával krev ze srdcí i samotné železo z našich mečů a oštěpů. Pomyšlení, že máme vstoupit do těch stínů, by otřáslo i šampionem První říše. Nedokázali jsme čelit takové výzvě, a i když jsem vyjádřil svůj hněv a zklamání, byl to pouze smělý požadavek, jaký by vznesl velitel každé expedice, a také jsem neměl v úmyslu od svých lidí požadovat odvahu, jež mně samému scházela. Smělost je nebezpečná věc, pokud člověk neuspěje tam, kde by jiný selhal. A tak jsem ukončil své pohoršení, možná trochu snadno, ale nikdo si toho nevšiml, všem se ulevilo, když jsme zrušili tábor, naložili soumary a obrátili se k západu. Čtyři dny v Divočině Thrydis Addanikt
yhnanství zabilo většinu obětí, když byl svět drsný a přežití nebylo možné vykoupit penízem spolupráce. Mezi kmeny neexistoval horší trest, aF to byli Oulané, D’rhasilhaniové
V
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208518
nebo Kerynové. Přesto sama klanová struktura vnucovala vražednou nesmlouvavost a jí odpovídající zkázu, když byl člověk vyvržený, sám, zbavený všeho, co dávalo životu smysl. Oběti se vnitřně zhroutily, zapomněly vše, co by jim pomohlo přežít, zchřadly a zahynuly. Ledeřané se svými velkými městy, přívalem nespočetných tváří, byli – mimo řetězy zadluženosti – k vypovězení lhostejní. Pravda, představa duchovního trestu jim cizí nebyla – žili přece v rodinách, což je univerzální lidská charakteristika – ale jizvy vznikající z odcizení se daly přežít. Jiná vesnice, jiné město – zápolení s novým začátkem se dalo zvládnout a pro některé byl nový začátek sám o sobě přínosem. Způsobem, jak se zbavit zodpovědnosti. Rudomask, jenž žil mezi Oulany nepošpiněnými po celá pokolení, došel k závěru, že povaha Ledeřanů – jeho nejnenáviděnějších nepřátel – mu přesto poskvrnila duši. Vypovězení pro něj nebylo rozsudkem smrti, vyklubal se z něj dar, protože s ním nalezl svobodu. Právě tu vějičku, která nalákala tolik mladých válečníků do Lederské říše, kde se anonymita ukázala být zhoubou i osvobozením zároveň. Když ho vyhnali, zatoulal se daleko a nemyslel na návrat. Nebyl stejný jako dřív, již nebyl synem svého otce, a přece to, čím se stal, byla záhada i pro něj. Obloha byla čistá, nová roční doba přicházela s horkem, a když tak projížděl na lederském koni po stopě stáda k severovýchodu, z jednoho chvilkového úkrytu v houští do druhého před ním přebíhali králíci. Všiml si, že tudy šlo malé stádo a kolem stezky bylo jen pár mouchami obležených skvrn po porodu, kde se rodaří samci shlukli do ochranného kruhu, dokud se novorozeně nepostavilo na nohy. Klan ženoucí tato zvířata byl nejspíš malý. Jeho K’Chain Che’Malle průvodci nebyli nikde vidět, ale na tom nebylo nic neobvyklého. Obrovští plazi měli také obrovský apetyt. V této roční době divocí bhederini, kteří přezimovali v malých lesících – samotářské, větší plemeno než ti z plání na jihu – vycházeli z úkrytu hledat družky. Každý býk byl větší než dva lederští voli, zuřivý a bojechtivý, a zaútočil na všechno, co se přiblížilo, kromě samic svého druhu. Sag’Churok, lovec K’ell, tuze rád čelil jejich dunivému útoku – Rudomask viděl jeho radost, projevovanou pomalým šviháním ocasem – když se bhederinovi postavil do cesty a zvedl železné čepele. Pokaždé, když býka zabil, přenechal zdechlinu Gunth Mach, dokud se dosyta nenažrala. Rudomask jel přes den, pomalu, aby příliš neunavil koně, a když se slunce sklonilo k obzoru a zažehlo bouřkové mraky v dáli, dorazil na dohled oulanského tábora na starém ostrově mezi dvěma vy99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208518
schlými říčními rameny. Stáda se tlačila na svazích a údolí zabíraly kupolovité chýše ze sešitých kůží, stojící v kouři pokrývajícím celé dno. Nikde nebyli zvědové ani hlídky. A na množství dobytka to byl příliš velký tábor. Rudomask zastavil na hřebeni a prohlížel si scénu pod sebou. Tu a tam zaznívaly hlasy v obřadném truchlení. Mezi chýšemi bylo vidět jen pár dětí. Po nějaké době, když seděl nehybně ve vysokém lederském sedle, si ho někdo všiml. Najednou se ozval pokřik, v houstnoucích stínech pobíhali lidé a nakonec k němu vyjelo na půl tuctu válečníků. Za nimi už ostatní začali v panice bourat tábor a všude létaly jiskry, jak zahrnovali a udupávali ohně. Kožené stěny chýší se vlnily. Objevili se honáčtí i tažní psi a hnali se k válečníkům. Když se přiblížili, všiml si Rudomask, že oulanští válečníci jsou hodně mladí, rok, stěží dva po smrtinoci. Nebyl mezi nimi jediný veterán. Kde jsou stařešinové? Plecníci? Šestice válečníků zastavila patnáct kroků od něj a začala se potichu radit. Jeden se pak otočil k táboru a pronikavě vykřikl. Veškerá činnost ustala. Válečníci se dívali na Rudomaska. Jediný z nich zřejmě nebyl dost chrabrý, aby se odvážil blíž. Psy přítomnost osamělého válečníka děsila méně. S vrčením a zježenými hřbety ho obstoupili půlkruhem. Najednou však zachytili nečekaný pach a se staženými ocasy a kňučením couvali. Nakonec popošel blíž jeden z mladíků. „Nemůžeš být on,“ řekl. Rudomask si povzdechl. „Kde je váš válečný vůdce?“ zeptal se. Mladík se nafoukl a narovnal se. „Já jsem válečný vůdce tohoto klanu. Masarch, syn Nayrudův.“ „Kdy byla tvá smrtinoc?“ „To jsou staré způsoby,“ odvětil Masarch a vycenil zuby v úšklebku. „Takové hlouposti jsme opustili.“ Za válečným vůdcem promluvil další. „Staré způsoby nás zklamaly! Odvrhli jsme je!“ „Sundej si tu masku,“ pokračoval Masarch, „nehodí se pro tebe. Snažíš se nás oklamat. Jedeš na lederském koni – jsi jeden z faktorových špehů.“ Rudomask hned neodpověděl. Pohledem zalétl za válečného vůdce a jeho společníky a znovu si prohlížel tábor dole. Lidé se shlukovali na okraji a sledovali je. „Nepostavil jsi hlídky,“ řekl nakonec. „Lederský oddíl by mohl 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208518