umění. Nikdy neovládneš pátou esenci. Zanech bláhových pokusů dřív, než tě pozře létající drak Médein!“ hrozil kouzelník pisklavým hlasem, ještě o poznání řezavějším. „Dílo tohoto druhu přenech zkušenému a zběhlému v zacházení se světlem astrálu,“ pokračoval již vlídněji. „Duo… duo… jak ono to jenom je,“ zabušil si na čelo, „ta paměť, ta moje zatrápená paměť! Aha! Duo cum faciunt idem, non est idem – když dva dělají totéž, není to totéž!“ rozpomněl se kouzelník konečně na hledané přísloví. „Chcete, aby shořel hotel? Ať tedy shoří! Splním vaše přání,“ usmál se, „ale pamatuj! Ut sementem feceris, ita metes – jak zaseješ, tak sklidíš!“ zvedl varovně ukazovák. „A nebude to levné! Tremat terra! Tremat terra!“ „Dám, co si řeknete,“ ujišťoval Votruba kouzelníka. „Kolik?“ zajímal se ihned věcně Řízek. „Já, pánové, nejsem jen tak ledajaký estrádní kouzelníček, co tahá králíky z klobouku. Jsem skutečný mistr!“ chlubil se kouzelník, hlas mu přeskakoval do fistule, halou se potácel ještě o poznání vrávoravěji. „Asi pije,“ zašeptal Řízek. „Ovládám i černou magii,“ pokračoval kouzelník, „a z vaší zakázky usuzuji, že právě proto jste za mnou přišli. Při své práci volám na pomoc mocné démony, probouzím ze spánku strašlivé síly nachaše, kráčím po tenké lávce svého umění a vůle nad bezednými sklepeními temného herebu. Pohled do uhrančivých očí hada Edenu si vždy, i při největší pečlivosti, vybírá svou daň. Platím životní silou. Tou trochou času, kterou mám. A svého života si cením nade vše. Já nemohu být levný!“ Mistr Valgamus se posadil zpět na své místo. „Půl milionu a hotel lehne popelem! Tremat terra! Tremat terra!“ „Fůůůů!“ odfoukl si Řízek překvapeně. „Aha!?“ vyrazil ze sebe starosta. Nevěřícně se po sobě podívali, jako by se chtěli navzájem ubezpečit, že se nepřeslechli. „Tolik nemám!“ zajíkl se starosta. „No, to je hodně!“ „Uvědomte si, že nežádáte také právě málo,“ odvětil mu klidně kouzelník. „Je to mé konečné slovo. Níž jít nemohu. O ceně nesmlouvám. Nejsem hokynář. Tremat terra! Tremat terra!“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208485
Votruba i Řízek vstali jako na povel. „Musím si to promyslit,“ vymluvil se starosta a zamířil ke dveřím. „Zvážíme… to,“ potvrdil Řízek a vyrazil za ním. Mistr Valgamus jen pokýval hlavou. Oknem pozoroval, jak ti dva procházejí brankou. „Jen rozvažujte, jen pěkně rozvažujete,“ šeptal si do vousů, „však vy se ještě ukážete. Tremat terra! Tremat terra!“ „Je to pěkná vyžírka!“ ulevil si starosta, když nasedal do auta. „Půl melounu! Musel se zbláznit! Kde bych to asi vzal! Zloděj jeden, sedřel by člověka z kůže!“ vztekle za sebou přibouchl dvířka. „A co je to, to jeho věčný tremat terra, tremat terra?“ „Bude to něco… latinsky,“ hádal Řízek, „podívám se doma do slovníku.“ Sjezd se konal ve zvoleném termínu a proběhl podle očekávaného scénáře. Hotel Zlatý krocánek neshořel ani nedoznal jiné újmy. Zato Votruba to schytal vrchovatě. Na jeho hlavu se snesla mračna výčitek a přísné kritiky. Delegáti se hněvali. Hornoměcholupský pověřenec Vilímek vystoupil – dle tajného vnitrostranického ujednání – s dohodnutým projevem: „… Je třeba sáhnout k trestu nejpřísnějšímu… shovívavost není na místě v případě takto závažného osobního selhání, v případě takto křiklavém a veřejnosti známém… prospěchář tohoto typu nepatří mezi poctivé členy Úplně nové a aktivní strany… ztratil kontakt s obyčejným občanem… jeho zájem o věci veřejné je pouze předstíraný… jde mu jen a jen o vlastní prospěch… je to pokrytec, koryfej a farizej toho nejhrubšího zrna… poškodil stranu… kaňky hanby ulpěly na všech… škůdci podobného ražení by měli být vyloučeni z lůna strany docela… starat se o blaho voličů je posvátný úděl, kterému se nikdy nesmíme zpronevěřit… pošlapal vznešené ideály demokracie…“ a tak dál a tak dál až do konce hřímal Vilímek od pultíku. Mluvil přes půl hodiny. Když skončil, zaburácel sálem ohlušující potlesk. Nepohodlný předseda Votruba byl řádně odstřelen dle všech stavovských regulí. Vilímek stranu plamennou řečí očistil a ona se obrodila. Zrodila se znovu z popela svěžejší a čistší. Votruba se tak propadl na pouhého řadového člena. Vilímek si vydobyl předsednictví. „To si nesmíš tak brát, Alfréde,“ chlácholil pak Votrubu 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208485
v baru, „doplatils na vlastní chybu, nechat se takhle blbě nafilmovat, Alfréde!“ A tak poslední a jediná funkce, která Votrubovi zůstala, bylo starostenství ve městě Kodrcohlavy. Ale i tady se pod ním začala houpat židle. Mašličkův film vyburcoval širokou občanskou obec z letargie. Občané se bouřili. Nechtěli takového starostu. Pryč s ním! Sepsala se i petice. Zastupitelstvo tlačilo na Votrubu, aby odstoupil. Zvláště radní Vašátko, někdejší Votrubův poskok, si v této věci počínal s obzvláštní sveřepostí. Však si také za ta léta posluhování zakusil! Co nadávek si vyposlechl, co urážek spolkl, co všelijakých ústrků musel překousnout. Vašátko chodil mezi lidi, mluvil v rozhlase, psal do novin, pořádal protestní shromáždění – to vše za jediným účelem – vystrnadit Votrubu z kodrcohlavské radnice. Netajil se ani s tím, že na starostenský úřad sám pomýšlí. A Votruba ke svému nemilému překvapení zjistil, že Vašátko se ho přestal bát. Nezabíraly hrozby ani řvaní. Radní se pojednou nedal zastrašit, radní Vašátko se změnil. Z nesmělého, bázlivého úředníčka se stal pojednou sebejistý muž. Co stálo v pozadí takové změny? Vašátko se přidal ke kiliánům. Nejdřív jen naoko, kvůli synovi a manželce, ale zanedlouho přijal učení kiliánů za své. V lůně společenství, obklopen porozuměním a podporou svých nových bratří a sester, zbavil se své neprůbojnosti. Stal se horlivým učedníkem, zaníceným vyznavačem a obhájcem kiliánismu. Zanedlouho si mohl kreslit na čelo černý puntík. Také kiliáni si za svým radním stáli. Neúnavně mu pomáhali v jeho úsilí. A jejich vliv sílil. Hnutí kiliánů se rozrůstalo každým dnem. Stalo se známým i díky podmanivému a důstojnému vystupování během volebních akcí ÚNAS. Zapouštělo kořínky v leckteré kodrcohlavské ulici, v leckterém domě. Votruba i Řízek si začínali uvědomovat, že takové převaze nebudou schopni dlouho odolávat… Bylo zapotřebí nepohodlného Vašátka ze hry odstranit a radnici uhájit, udržet ve svých rukou – obzvláště nyní – neboť v banku se neočekávaně objevil poklad. Před Kodrcohlavami se měla stavět přehrada, a to znamenalo moře betonu, hromady kamene, tuny železa, haldy cihel, pole asfaltu, kilometry drátů, trubek… Firmy se jen pohrnou, budou se prát o přízeň radnice – vždyť taková zakázka, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208485