„Miláčku, ani netušíš, jak ti rozumím! Opět jsi se trefil do mého názoru na tutéţ věc! Vy muţi jste úţasná zvířata!“ A to by, myslím, stačilo k tomu, abych se začepýřil a dal se u dubového stolu opět do práce. To jest psaní, které není jen odleskem mého ţivota, coţ si většina lidí myslí. Ale to jim nemůţete mít za zlé, kdyţ se částečně infiltrují do vašich písánek a někdy si říkají, ţe s tím člověkem by dokázali ţít (nedokázali, a ani jim to nepřeji); nebo protoţe s ním je sranda (není), anebo ţe s ním proţijete kus ţivota nevšedního (neproţijete). Pravda, můj ţivot jako takový býval velmi pestrý, protoţe mně nikdy nebavily stereotypy a monotóniny, fádnost a zvykovost, které si lidé velmi rádi k tělu připouštějí, protoţe jsou hodně pohodlné, ale jiţ jsem poněkud zklidněný. Nepatrná odbočka v ne-ději: Častokrát jsem přemýšlel o tom, proč jsem bez valného rozmyšlení udělal právě toto, právě tento úkrok bokem a vţdycky jsem dospěl k tomu, ţe kaţdé takové ubočení z algoritmů je pro vaši duši velmi potřebné. I proto můj původně vystudovaný filosof na sklonku svého ţivota skončil jako provozní pracovník v restauračních zařízeních (vyjma školních jídelen a menz, jinak hrdá funkce č. 51512) a já byl tomu velice rád, protoţe si myslím, ţe spirála našich ţivotů není péro od gauče, ale zhusta spletité klubíčko ţivotních náhod, které vám někdo naservíruje nebo vám prostě přijdou pod ruku zcela omylem. A já na to jen povím: „Proč ne.“ Pak jsem vyšel před Hospůdku, kde se zastavil čas, zda někdo krátce před půlnocí neponechal na stolech ve venkovní zahrádce pivní sklo, protoţe dneska uţ se krade kdeco. Jednou nám ukradli koště, jindy zase vlaječku nad dveřmi a jednou dokonce dřevěný klínek, který zasouváme pod dveře, aby bylo vidět, ţe máme otevřeno Od vidím do nevidím (O tom, kdy nevidíme a zavíráme, rozhodujeme s bratrancem S. výlučně sami). A kdyţ jsem se pak zadíval na oblohu, Měsíc byl opravdu zakulacený jako bříško těhotné ţeny v jedenáctém měsíci, ale ţádné perseidy momentálně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208476
z nebeské opony nepadaly, takţe můj košíček na houby, který jsem si na ně vzal, zůstal této noci bohuţel zcela prázdný. Ostatně, nikdy se nenaplnil, ale znáte to – co kdyby začaly padat! Třeba vloni jsem jednu padající hvězdu, perseid, chytil do náruče, ale kdyţ jsem se ráno probudil, byla to jen Marika H. bez jakékoli invence. Nic jsem s ní samozřejmě neměl (nebyl jsem příznivcem zcela nahodilých postelových konstelací), ale protoţe Hančíková neměla zrovna kde přespat, přepustil jsem jí půlku své postele. Zpočátku se tulila jako divá, ale kdyţ se svou přítulností nikterak neuspěla, usnula Hančíková jako špalek, který jsem po ránu nemohl ani vyprovodit, jak byla ovíněná. Konzumovala Veltlínské zelené jako garda gaskoňských kadetů. Kdyţ se pak dorazila na dvěma láhvemi šampusu, začala se přitulovat. To šampaňské, ale i Hančíková občas dělávají. A já měl spíše obavu, aby mi nepoblinkala povlečení, které měním aţ sedmnáctého v kaţdém měsíci. Proč sedmnáctého, to opravdu nevím, ale někdy se to udělat musí, protoţe častokrát usínám v posteli v celkovém oblečení (to abych se nemusil ráno znovu oblékat). A jeţto ono oblečení nebývá čistotně bílé (mám sic černé kalhoty a černé triko), tak se na něm nějaká ta drobná špínka najde, čímţ povlékání měním vţdy sedmnáctého v měsíci. Brzy odpoledne nebo pozdě ráno. Někdy k večeru, jsem poněkud rozmařilý k času. Lehká odbočka, ale opravdu lehounká: Myslím, ţe toto by ke všeobecné osobní hygieně postačovalo, sic vím, ţe vy jistě usínáte kaţdou noc vysvlečení, respektive v nějakém nočním hábitu, který si ostatně musíte taky někdy přeprat, to dá rozum. Ale tyto záleţitosti nijak hlouběji neřeším, protoţe kdyţ uţ nic, tak někdy voním a někdy smrdím ţivotem, coţ vyjde nastejno. Ani ten můj ţivot není nijaký jiný. Zpátky ovšem k ději:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208476
Znovu jsem si pak ve dvě ráno přečetl e-mail od paní Si. a jako touto paní přečtený člověk měl jsem vcelku povzbudivý pocit, ţe nejsme na tom světě úplně marně, kdyţ se někomu líbí něco, co jste po nocích vytvořili. Paní Si. dělá jistě zodpovědnou a vedoucí ekonomku v jednom praţském divadle, a tak mi nabízela, abych navštívil jejich geniálního Racka, avšak P., hl. m. ČR, mi činí velké problémy, kdyţ toto město musím tu a tam navštívit – moc uspěchaných lidí s tikem v oku pohromadě, moc troubících aut v kupě, moc cinkajících tramvají na jedné blbé koleji a všechny tyto věci dohromady mně vţdy přiváděly k nebývalé nervositě vnitřní. Kdyţ jsem se pak po dvou hodinách nějakého úředního aktu (P., hl. m. ČR, má hodně úřadů, ostatně kvůli tomu byla stvořena) navracel do Stříbrné Lhoty, na úplně nejpřednějším sedadle autobusu se mi celý ţaludek náhle zklidnil, stejně jako nervy dostaly se do normálu. Pak uţ jsem se jen těšil, jak při ranním kuropění budu naslouchat cvrlikání vrabčáků i kosáků, popíjet černou ranní kávu na zápraţí či někdy se brouzdat bosý v orosené trávě. Asi tak k tomuto. Ale neobracejme ještě list zcela. Mohu vám snad ještě povědět, pokud vás to zajímá, ţe mé celkové zklidnění po jistě hektickém ţivotě přinášelo mi velké uspokojení duševní. Ale na tom aţ tak nezáleţí, protoţe dneska záleţí všechno na věcech mnohem titěrnějších, velice pomíjivých a v konečném součtu velmi banálních. Perseidy, padající hvězdy, ony poklady nebeské noční klenby, které mně ţivotně uhranuly, totiţ uţ dneska nikdo, ani do košíku na houby, nechytá. Škoda. Připravuje se však tento bezperseidový jedinec o záţitek, který nelze popsat slovy. I já se ovšem řadím mezi jiný druh jedinců, kteří perseidy neumějí chytit. Ale pokusil jsem se! Vzepřel se přírodním zákonům!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208476