98
rodní mýtus, pokud se nemýlím, nemá obdoby, pokud jde o pojmenování národa po jeho praotci. Frankové mají svého Chlodovíka, Germáni mají Beowulfa a tak dál, ale otce zakladatele, po němž by národ dostal jméno, prostě, pokud vím, nenajdeme. Moše, který vedl lid Izraele do Zaslíbené země, na její půdu na rozdíl od praotce Čecha, jak známo, nevstoupil, a tak se i nadále jmenuje onen kraj Palestina, nikoliv Mošeland.95 Podívejme se na variantu téhož mytického příběhu v podání Václava Hájka z Libočan, jehož Kronika česká se stala předmětem kritiky osvícenského historika Gelasia Dobnera. Podle něj ji nelze pokládat za historický pramen, protože je plná pohádek a výmyslů, kterýžto názor sdílí i František Palacký. Nelze než souhlasit, koneckonců plny pohádek a výmyslů byly učebnice českého i světového dějepisu v dobách komunismu, který historii rád přepisoval k obrazu svému (jako Kain). Na druhé straně je třeba mít na paměti, že Václav Hájek z Libočan psal svou kroniku v době, kdy se tak přísně neoddělovala fikce a skutečnost, a Kronika česká byla brána až do počátku devatenáctého století jako oblíbené historické čtení. Jeden z důvodů, proč byla nejspíš kritizována, objevíme hned na samém počátku. Léta od narození Syna božího šestistého čtyřicátého čtvrtého a od stvoření světa již bylo pět tisíc osm set čtyřicet a tři, za dnův Konstantina Třetího, císaře konstantinopolitánského vedle počtu dvacátého a čtvrtého, za Jana, toho jména Čtvrtého, biskupa římského v počtu sedmdesátého čtvrtého, knížata charvátská Čech a Lech přibrali sú se s svými do země bohemské a přijeli až pod jeden velký vrch a tu se posadivše, sobě i svým dětem i dobytkuom aby odpočinutí učinili, zemi ohledavše, že jest úrodná, zaznamenali.96
Jak vidno, země zaslíbená měla přeci jen své jméno, nazývala se bohemská. Slovo Bohemia známe víc než důvěrně a zbývá spekulativní otázka, proč do ní nedorazil místo praotce Čecha Urvater Böhm. Odpověď je jednoduchá: latinský název boemus kronikář Kosmas prostě a jednoduše počeštil. A po spekulativní otázce a spekulativní odpovědi, neboť kronika byla psána latinsky a latinsky Čech je opět Boemus, při95
96
V novodobých dějinách se ovšem můžeme setkat s označením jistého, sice prostorově omezeného, regionu, který nese jméno svého praotce nebo jméno produktu: Disneyland a Legoland. Hájek Václav z Libočan, Kronika česká, Praha, Odeon, 1981, str. 47.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208390
99
chází spekulativní datum 5843 od stvoření světa, které kronikář uvádí. Je to datum dost zvláštní a není jasno, od jakého kalendáře se skutečně odvíjí. Podle židovské tradice se totiž letos píše rok 577497 od stvoření světa, takže kdybychom se dali do počítání, dočkali bychom se trapných konců, neboť není zřejmé, jakým výpočtem k onomu datu, kdy počal svět, Václav Hájek z Libočan přišel. Je ovšem jasné, že ono datum v jeho vyprávění má mytický charakter, neboť v době, kdy své dílo psal, si těžko kdo dovedl představit tak vzdálenou historii. Kdo by byl schopen spočítat tolik roků? Kdo by byl schopen dopočítat se, kolik generací to obnáší? Dnes, díky archeologickým nálezům a stavu historického bádání, máme o vzdálené minulosti představy poměrně jasnější. Víme, co bylo, a víme, že svět vznikl před miliony let. Jenomže datum tu funguje jako něco, co dodává příběhu na věrohodnosti. Podíváme-li se na zmiňované datum z hlediska numerologie, zjistíme, že jeho číselná hodnota je 2, takže bychom mohli sáhnout po kabalistických výkladech a činiti podivuhodné závěry. Dvojka jest prvním číslem, poněvadž jest první mnohostí, jíž nelze měřit číslem jiným, než pouze jednotkou, společnou měrou všech čísel. Dvojice není složena z čísel, nýbrž pozůstává pouze ze dvou souřadných jednot… Také jest číslem vědy, paměti a světa, jakož i číslem člověka… Potom bývá nazývána číslem křesťanské a vzájemné lásky, číslem sňatků a společného života, jak řekl Pán: Budou dva v jednom tělu.98
Dobrý spisovatel fantastických příběhů by z takové informace jistě dokázal něco vytěžit a jako zkušený salonní kouzelník omámit čtenáře skvělou literární eskamotáží. Šifra praotce Čecha, to by byl titul! Ale zpět na začátek. Ona dvojka, o níž byla shora řeč, nás provází dále: objevují se dvě knížata charvátská, Čech a Lech. Kosmas se o Lechovi nezmiňuje, ten se objevuje až v Dalimilově kronice, kde je jméno Lech použito jako přídomek, který ve staročeštině znamenal náčelník nebo předák. Toto „dvojvůdcovství“ velmi připomíná jiné, které známe z Bible: Moše měl bratra Aarona a spolu s ním vedl lid Izraele do Země zaslíbené. Takže i zde je přítomna jakási inspirace biblickou zvěstí. Není třeba dodávat, že i v Kronice české narazíme na památnou větu:
97 98
Tím je míněn občanský letopočet 2014. Agrippa J. C. z Nettesheimu, Kabala, pojednání o židovské mystice, Praha, Trigon, 1990, str. 53.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208390
100
Toť jest ta země, toť jest ta země, o které častokrát jsem vám pravil a do ní vás uvésti slíbil, země vám zaslíbená, zvěři a ptákuov plná, medem a mlékem oplývající…99
Opět mléko a med, jimiž země zaslíbená oplývá. Stejně jako v Bibli se z tohoto spojení medu a mléka stává jednoznačný symbol, který metamorfuje ve slova „zemský ráj to na pohled“, jak to známe z české státní hymny. Jinak řečeno, touha a snaha udělat si jméno skloubená s představou ideální země, jakéhosi druhého ráje, z něhož byl člověk vyhnán. Počátek českého vědomí, naplnění snahy o vyřešení existenciální otázky: odkud jsme přišli a kam směřujeme. Ve stejném duchu pak pokračuje Alois Jirásek, když píše své Staré pověsti české. I on zmiňuje zemi charvátskou, odkud dva bratři Čech a Lech přišli a pro přesnost budiž řečeno, že jde o zemi za pohořím Karpat, abychom nenabyli domnění, že jde o Charvátsko na Balkáně. Jirásek dokonce hovoří o kraji za Tatrami v rovinách při řece Visle. Je tu jen drobný detail: i Jirásek vkládá do úst praotci Čechovi slova o zemi zaslíbené, zvěře a ptáků plné a medem oplývající. Proč vynechal mléko, se můžeme jen dohadovat. Možná by stálo za to zapátrat v životopise Aloise Jiráska a objevit mistrův vrozený odporu k mléku vyvolaný alergií nebo něčím jiným. Ať už byl důvod jakýkoliv, každopádně vznikl další mýtus, neboť právě slova o „mléku a strdí“ jsou Jiráskovi připisována, ačkoliv ani jedno z nich v jeho textu nenajdeme. Jirásek evidentně necitoval kralický překlad Bible (a jiný v jeho době neexistoval), kde termín strdí najdeme, neboť patrně tušil, že tehdejší čtenář už nebude vědět, co ono strdí vlastně je. Vraťme se ale ještě na chvilku ke Kronice české a poslechněme si, jak Václav Hájek z Libočan líčí život Čechovy družiny. … neb jistě šťastný byl jest ten věk, v kterémž tak řádně a skrovně lidé užívajíce pokrmuov a nápoje dlouho byli živi, vína ani piva, ani také kterého nápoje opilého sú měli, obědy krátké mívali, žaluduov a ovoce lesního toliko a někdy masa zvířecího anebo rybího užívali, voda z pramenuov jím za nejzdravější nápoj byla. Jako světla slunečního a vody obecně, tak polí i lesuov sú požívali. Také ženy jím spolu obecné byly, neb obyčejem hovadským k každé noci někteří a zvláště lehčejší nového manželství sú lehali. Místo peřin trávu a listnaté ratolesti jsú mívali… Lněného ani vlně-
99
Hájek Václav z Libočan, Kronika česká, Praha, Odeon, 1981, str. 48.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208390