chodili dívat, jak to tam bude vypadat, a Jožka je prováděl jako kastelán. Vždycky jsme skončili dole, i když tam víno v nádobách ještě nebylo. Sklep je nejdůležitější místností takového stavení a my jsme si to víno tam představovali. Další sezónu už jsme nastěhovali bečky a do nich nalili víno, abychom ho mohli dvanáct měsíců tahat ven. Koloběh a perpetuum mobile, založené na našem dechu, kterým nasáváme víno do koštýřů. Když se objevily bečky, zjevili se i sousedé. Nejčastějším návštěvníkem byl místní patriot Janek s ryčným hlasem: „Skoronice, hlavní město v republice.“ „A co Praha zlatá stověžatá?“ volá Slovák. „Češi majú matičku Prahu, a Moraváci enom Macochu,“ pláče Janek. „Sakra, chlapi, to vypadá, že dnes budeme muset zpívat aj hymnu,“ odhaduje Náčelník a dodává: „Janku, ty gaťalo starý, ale tys byl včera ožralý.“ Jožka ho hájí: „Já jsem ho nikdy ožralého neviděl.“ „Protože tys byl vždycky ožralejší než on,“ říká Náčelník. Pijeme před sklepem a zdravíme světlo, z něhož bude při našem výstupu ze sklepa opak – tma na cestu. „Jožo, se dívám zdálky jak ministr války, táto bečka je z roku 1921? Sto dvacet čtyři litrů? Víš, kolik tam uzrálo vína, kolik tam vykvasilo roků? Z takovéj zaslúžiléj bečky se dá víno pít aj potmě,“ chrlí Náčelník. „Jeňo, ale kdyby v téj bečce byla slivovica, tak účinek by byl, vzhledem k obsahu alkoholu, čtyřikrát tak vyšší!“ sní Jožka a Náčelník: 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208219
„Gořalka je dobrá věc, ale nesmí jí být málo. Ani moc. Ale, sakra, chlapi, je moc hodin, zítra idem do práce.“ „Synovče, nalej po deci a půjdeme. Střihneme to přes Hejtmanky, přeskočíme potok a jsme doma. Takto ušetřený čas právě včíl budeme věnovat poslednímu deci ryzlinku rýnského,“ plánuje Jožka a my s tím souhlasíme proti své vůli. Je skoro půlnoc. Vozíme se po namrzlém blátě, čí to byl nápad? Jožka na umrzajícím oranisku zpívá: „Kdo goralku rád pijává, nerád domu chodívává, a dyž ide v noci domu, potrebuje ludí k tomu.“ Když jsme přišli na břeh potoka, Jožkův zpěv byl daleko mimo nás. Kdosi mně říká, že to tam zná, že už tak jednou šel, rozbíhá se a skáče, ale dopadá do vody, čmách. Tak na mě volá: hlavně se dobře odraz! Já dělám od vody pozpátku hore břehem pár kroků, rozbíhám se, dobře se odrážím, letím dlouho a naráz přistávám po prsa ve vodě. My jsme nabrali špatný směr, my jsme skočili do rybníka, do kterého se Hrubý potok vlévá a který má podobný břeh. Spletli jsme se a chtěli jsme přeskočit hektarový rybník, zatímco původce myšlenky se vrátil a šel cestou přes dva mosty a byl doma dřív než my. Než jsme přišli domů, měli jsme na sobě lehký krunýř, ale hřály nás obavy, co bude. Druhý den to u nás věděli všichni, jen otec ne. Maminka sušila moje hadry nad sporákem a Jožka, ještě jsem ležel, mně přišel blahopřát: „Nech žijú potápěči!“ „Ticho, strýcu,“ prosil jsem. „Tak říkáš po prsa? U nás v hospodě u Jagošů jsme si chodili ulevovat na dvůr a nějaký Eda se taky netrefil, šlápl na dřevěný kryt jímky a propadl se až po 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208219
uši. Bradu vystrčil dopředu, a když chodili další chlapi na záchod, tak nevolal o pomoc, on jenom šepotal – nedělejte vlnky!“ Trnul jsem, aby to Jožka nevyzvonil mému otci, protože pokračoval tichým zpěvem písně Stáła Kačenka u Dunaja, bíłé noženky umývała. Z banalit dokázal vytvořit těžkou zápletku a vážné věci shazoval: „Když nechceš mluvit ty, tak ti povím já. Od jednoho řezníka švagr tam od nás se rozvedl, do toho tři děcka a baba si do baráku začala vodit nového šamstra. Tak ten rozvedený si na něho ráno počíhal na dvoře a tesařským kladívkem na vytahování hřebíků, víš, jak vypadá, dvě špice, ho ťal zezadu do hlavy.“ „No, to bude pokus vraždy,“ řekl jsem s nezájmem, protože takových případů jsem četl ve spisech mraky. Nezajímalo mě to. „Kdo chce bláznit, musí mět zdravý rozum. A že přijde náš kat, my budem se smát. Nějaká Hricová zjistila, že její dcerka je v těhotném stavu, tak prý počkej, ty ludro, já to z tebe vyženu. Tak mladá běhala po schodech ze sklepa do podkroví a nazpátek a stará do ní kopala, jak proběhla kolem, kamarád Marcelín se to doslechl a hned ji nazval dětskou lékařkou, mladá měla sakra kúru, ale nic se jí nestalo, potom v zatáčce u Věteřova rozmlátila auto, byla nacpaná kdesi pod volantem, vytahovali ji autogenem, ale rodila úplně lehce, nic jí nebylo, děcko zdravé a staří si potom vzali hospodu. Jenže! Ten kluk, jako tata toho děcka, nechtěl platit, tak ho v hospodě rafli, dali mu jemně přes čuňu a stará Hricka křičela: Tak šústat fajn, a platit najn? Však víš, jak to s potratama je, já bych 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208219