„A kdo bude platit benzín a další výlohy?“ „Zaplatí si je přeci každej sám, co sis myslel?“ „Člověče, jak tě tak poslouchám, připadám si jako blázen. Ti lumpové měli proti nám tu výhodu, že vezli holku, kterou museli možná nejdřív zfetovat, ale měla papíry. My povezeme sice tu samou holku, ale bez papírů, poněvadž ji o ně připravili. Když nás drapnou jejich policajti, budeme to těžko vysvětlovat.“ „Jo, ale zase máme tu výhodu, že víme, kde to děvče je, a budeme mít s sebou její rodiče. A ti maj určitě kromě jejího rodnýho listu i nějakej jinej platnej doklad, kterým se dá prokázat její totožnost. A my máme při nejhorším svý služební průkazy.“ „Tak teď jsi mě opravdu rozesmál! Až nás v Německu čapnou, budeme jim mávat před nosem našimi služebními průkazy? A s tím benzínem to taky myslíš vážně? Copak je to ve vedlejší vesnici?“ „A jak bych to měl jinak myslet?“ „Tak tomu říkám kavalírský gesto!“ „Víš co? Budeme to považovat za jistej druh charity, Pánbůh nebeskej nám to jednou vrátí.“ „Ten? Doufám, že to tak brzy nebude,“ zasmál se kapitán. – „Tak ale jenom proto, že seš kamarád a že jsme policajti ze starý školy. Ujíždím domů,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208180
natankuji plnou a žena nám připraví nějakou sváču. I pro tebe, protože žádnou nemáš,“ zasmál se. „Dobrý. A já zatím připravím rodiče a seženu tlumočníka.“ „Raději sežeň rovnou hezkou tlumočnici, kamaráde, jenom jí neříkej, za jakým účelem do Bavor jedemea připrav ji na to, že po krámech se nikde chodit nebude. Však ty víš, jak to myslím. Doufám, že to bude někdo, kvůli komu se nezapomeneš dívat na cestu,“ zaculil se kapitán. „Jo, a nezapomeň se těch rodičů poptat po nějakejch papírech toho děvčete. Mohly by bejt po čertech dobrý.“ Nadporučík Dolejš ujížděl směrem k domovu a celou cestu přemýšlel, kde sehnat člověka, který mluví německy stejně dobře jako česky. Navíc věděl, že to musí být člověk spolehlivý, mlčenlivý a nebude za to nic chtít. A to je v dnešní době těžký, přemýšlel. „Co se ti stalo, náčelníku?“ oslovil ho strážmistr Jirák, jeho zástupce, když se potkali na schodech. „Hm. Takovej zapeklitej problém…“ „Mohl bych ti nějak pomoct?“ „A víš, že moh? Nevíš vo někom, kdo mluví tak dobře německy jako já česky?“ „To víš, že vím.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208180
„Kdo to je? Sem s ním, člověče!“ „Vždyť bydlí přímo vedle tebe, náčelníku.“ „Kdo je to?“ „Profesor Jirátko…“ „Jirátko, ten důchodce?“ „No jasně, pan profesor František Jirátko, ten důchodce. Učil mě na střední němčinu. A jak, panečku!“ No, radost ze mě mít nebudeš, vzpomněl si Dolejš na poslední Orsavova slova o hezké tlumočnici, ale už na nic nečekal. Ani Jirákovi nepoděkoval a hnal se hned za učitelem na odpočinku Františkem Jirátkem. Domluvil se s ním snadno a rychle. Když důchodce uslyšel, o co se jedná, přislíbil pomoc a hned se šel připravit na cestu. „Já to věděl, že za tím bude něco nekalýho,“ bručel si cestou. „Prej jestli bych nepomoh! To by tak hrálo, abych se k potřebnejm vobrátil zády!“
Klára, děvče z farmy Weismannovi už Dolejše vyhlíželi. Celý den neměli stání, takže sotva se objevil u vrátek, stáli připravení na prahu, jen vyrazit. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208180