a adrenalinem odfrčel tenkrát do kopečka z dohledu farníků, kteří divošsky povykovali a provolávali slávu. Ale bylo to právě jeho tehdejší postní rozhodnutí, že bude jezdit méně autem, co ho donutilo přiblížit se víc lidem v městečku. Prošoupával boty a přitom zblízka a osobně poznával svou farnost – a ty roky by za nic nevyměnil. Hledá teď snad něco podobného? A jestli ano, nehrozí mu zklamání? Samotného ho překvapilo, že si to namířil rovnou k lavičce, posadil se i s pytlem odpadků a vděčně si lebedil ve stínu. V kapse cítil dopis a uvažoval o tom, že ho vytáhne a znovu si ho přečte. „Timothy?“ Ve dveřích kanceláře stanul otec Talbot, hezký, vysoký, sportovní. Vypadal jako výsledek bedlivého hledání přesného protipólu Tima Kavanagha. Říkalo se, že k jeho bujné kaštanové kštici prokvetlé stříbrnými nitkami a zářivému úsměvu jak z plakátu přispívá příčesek a pravidelné bělení zubů, ale nakonec co je na tom špatného? Timothymu se zdálo, že od jejich posledního setkání před jeho cestou do Holly Springs kolega viditelně zastárl. Tehdy k němu Henry Talbot přistoupil během schůze rotariánů a popřál mu vše nejlepší k narozeninám. „Jak jste se to dozvěděl?“ zeptal se Tim polichoceně. „Výborně tu funguje tichá pošta,“ odpověděl tenkrát Talbot. Tim teď vstal a svému nástupci v kostele Našeho Pána potřásl rukou. „Jenom jsem si tu na chvilku sedl, abych se vydýchal a nabral sil. Jak se daří, Henry?“ „Vypadáte, že jste v dobré kondici.“ „V takové jako vy ne,“ odpověděl Tim. Talbot bral na rozdíl od něj běhání tak říkajíc vážně, měl značkové vybavení a sportoval pravidelně. „Ještě běháte?“ „Kdykoli můžu,“ odpověděl Talbot. „Jakou máte trasu?“ „Nahoru do kopce a pak lesem. Víte, tou pěšinou za nemocnicí. Nejsou tam výfukové plyny.“ Co se mu na Talbotově chování nezdálo? Cítil z něj jakousi vyčerpanost, možná depresi, v každém případě něco jako omámení po úderu. Možná to bylo podobné jeho vlastním pocitům v raném stádiu cukrovky. Vyhořelý, zesláblý, to je stav pro duchovní nanejvýš typický, ať si mají cukrovku nebo ne – a sám o sobě stačí, aby se o něm začalo povídat. Byl by rád běžel dál, ale přišlo mu to nějak nepatřičné. „To nesete do prádelny?“ pokusil se Talbot o žert. ( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208158
„Posbíral jsem cestou nějaké odpadky.“ „Užitečný za všech okolností,“ řekl Talbot. „No, tak já zase poběžím, moc rád jsem vás viděl.“ „Snad bychom se mohli…“ V severním světle byly Talbotovy oči vodově modré. „…někdy sejít…“ „V čajovně,“ navrhl Tim. „Na oběd?“ Byl by rovnou řekl nějaký termín, ale Talbot už se otočil k odchodu. „Pozdravujte Mary.“ Vycítil, že se Henry záměrně obrátil, když chtěl Tim navrhnout konkrétní dobu setkání. Deprese – měl na to nos. Ale tohle jistě nebyla ta „zoufalá záležitost“, kterou s ním chtěl biskup prodiskutovat. Deprese je jenom trudné břemeno, které zatěžuje stále větší počet duchovních. Vyfuněl do kopečka Starou kostelní ulicí s plastovou taškou v ruce a znovu si připomněl, proč není dobré dělat v běhu přestávky – člověk vypadne z rytmu a stojí ho to větší námahu se do něj zase dostat. Tamhle na konci příjezdové cesty vysypané oblázky stojí dům Esther Bolickové se zavěšenými košíčky pelargonií, které ze všech sil dokvétají, než je zkosí první mráz. Cožpak je možné, aby u ní nezaklepal, nepozdravil, neřekl, že vzpomíná na jejího muže Genea a že nikdy nezapomene? Problém s umíráním je v tom, že živí tak brzy zapomínají. Rozběhl se po příjezdové cestě. Utrpení. Ano, tohle mu pořád unikalo. Henry Talbot trpí.
* I Esther Bolicková mu připadala starší, než když ji viděl naposledy, a jako by se zmenšila. Jak to, že ještě v červnu mu připadala silná a statná, a v září je křehká? Co se to s lidmi děje? „Pojďte dál, otče, pojďte dál, mám takovou radost, že vás vidím.“ Měla na sobě šatovou zástěru, jakou nosívala jeho babička, a na nohou staré pantofle v podobě králíčků s vousky. „Ne, díky, dovnitř nepůjdu, Esther. Jsem celý zpocený. Jenom jsem se tu stavil, abych objednal dort s pomerančovou zavařeninou a taky vám chci říct, jak je mi líto, že Gene už není mezi námi, často na něho myslím.“ „Byl to můj první ochutnávač,“ řekla a vytáhla z kapsy papírový kapesníček. ( 101 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208158
„Já vím.“ Utírala si oči. „Jestli nechcete jít dovnitř, přinesu vám sem aspoň sklenici vody. Posaďte se zatím tamhle na houpačku, víte, že máte hodně pít.“ To by si tak mohl zkusit odporovat legendární cukrářce, která pekla i jeho svatební dort. Než se Esther vrátila, pozoroval samičku červenky u krmítka. „Skončila jsem, otče. Už je to tak.“ Podala mu sklenici vody a posadila se do proutěného křesla. „Můžete si objednat ve městě. Ode dneška bude dort s pomerančovou zavařeninou péct pekárna a cukrárna.“ „Propána, Esther! To jistě není pravda. Vždyť ten dort umíte upéct jenom vy.“ On sám byl vášnivým příznivcem oné slavné pochoutky, i když ho jednou málem poslala na onen svět – jeden kousek ve špatnou chvíli, a už byl v kómatu, v němž si prožil dlouhou večeři s Charlesem Spurgeonem. „Ženské mi ukradly můj recept, a ani mi nepoděkují. A co s ním provádějí? Prý ho mění – aby byl jejich. Kdepak, to není recept od Esther, to je můj recept, nový a vylepšený. A já říkám zhudlařený, když třeba do těsta přidávají ořechy – prosím, ořechy! A to ještě některé do něj lejou cointreau. Věřil byste tomu? Ne, tomu nemůžete věřit, protože je to k neuvěření.“ „No rozhodně!“ I on pocítil pobouření. „Sláva,“ prohlásila, „je ošemetná věc.“ „Máte pravdu.“ Ne že on by někdy slávu zažil. „Ale proč?“ „Kvůli nohám a zádům. Musela jsem toho nechat, jinak bych si musela nechat udělat endoprotézy kolen.“ Přísně na něho pohlédla. „Pečení je těžká práce, otče.“ „Já vím, já vím.“ Pekl dort jenom jednou a málem z toho měl smrt. „Jenže vy jste pečení povýšila na umělecké dílo.“ „Nechce se mi toho nechat,“ řekla. „Pekla bych dort s pomerančovou zavařeninou do aleluja, ale dny mého pečení skončily. Včera odpoledne jsme s Winnií podepsaly dohodu. V ní výslovně stojí, že za žádných okolností nic nepřidá, neubere a ani nezfalšuje žádnou část mého receptu. Kde jsem napsala polévková lžíce citronové kůry, myslela jsem přesně to. Jednu polévkovou lžíci citronové kůry. Kde jsem napsala pět velkých vajec…“ „Neměla jste na mysli malá nebo středně velká.“ „Přesně tak,“ řekla, „myslela jsem velká.“ „Víte, Esther, ale stejně mám pocit, jako bychom přišli o městský pomník.“ ( 102 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208158