J. SYDNEY JONES
Kate vděčně přijala porci schwarzwaldského dortu a odhodlaně do něj zajela stříbrnou vidličkou, která měla na konci rukojeti ozdobu ve tvaru mušle. Jedla se zavřenýma očima a užívala si chuť, která se jí šířila v ústech. Byla v Norimberku pouze týden a už postrádala mnohé životní slasti. Baronka se usmála, když viděla její zdravou chuť k jídlu. „Chutná vám?“ Kate otevřela oči a zářivě se na baronku von Prandtauer usmála. „Chutná je slabé slovo. Já jsem se do té dobroty zamilovala. Tak by se to asi dalo vyjádřit.“ Baronka se hlasitě zasmála. „Tak z ní tedy uděláme váš svatební dort.“ „Kde jste sehnala vejce?“ zeptala se Kate. Baronka seděla proti ní v místnosti, která by se podle britských zvyklostí dala nazvat přijímacím salonem. Těžké závěsy na oknech, masivní dubový nábytek a vrzající parkety pokryté koberci vínové barvy; ten pokoj měl viktoriánský styl. Podívala se na Kate velkýma šedozelenýma očima a spiklenecky povytáhla obočí. „Máme své zdroje, slečno Wallaceová.“ Chvíli jedly v noblesním tichu. Barončino pozvání na odpolední sobotní kávu Kate nejprve přišlo jako nepříjemná záležitost. Ale těžko mohla odmítnout; koneckonců ta žena byla něco jako její bytná. Ale teď, když tu s ní seděla, si Kate připadala jako doma, v bezpečí. Ten dort znamenal víc než pozvání na svačinu. Kate zrovna moc potřebovala trochu takové pohody. Měla za sebou děsný týden. Jensenův nápad ohledně oddílů werwolfů vyšel naprázdno. Celé dny pátrala po informacích na hlavním velitelství. Muž, který ji nakonec přijal, s ní jednal povýšeně a řekl jí, že se ženy o podobné záležitosti nemají co starat. Návrat do dob, kdy se po zemi toulali dinosauři. Jensenův zdroj zarputile mlčel, byl naštvaný, že 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208136
VRAŽDY V NORIMBERSKÝCH ULICÍCH
jí Jensen dal jeho jméno. A Jensen byl zpátky v Anglii, a tak Kate z této strany nemohla čekat žádnou podporu. Zkusila to jinak a vetřela se na místní kriminálku. Vyptávala se na incidenty, za nimiž by mohli stát werwolfové, ale šéf, odpudivý červ jménem Manhof, rozhodně nebyl ochotný ani vstřícný. Nakonec si musela přiznat, že její třídenní pátrání skončilo ve slepé uličce. Bylo tu téma, to věděla, ale nemohla se k němu dostat. Kdyby nosila kalhoty místo sukně, možná by něco získala. To bylo na tom všem nejvíc frustrující. Studovala na nejlepších školách, učila se u jednoho z nejlepších redaktorů v New Yorku – Ed Sloan pracoval s Menskenem, redigoval rané Hemingwayovy zprávy z Rapalla. Ale to nic neznamenalo, když nemohla získat informace, když se jí lidé neotevřeli. Uvědomovala si, že ji tady ostatní američtí novináři berou jako diletanta, zvlášť kvůli jejímu pohodlnému ubytování. Muži byli pozorní, když se objevila na prvním poledním brífinku v justičním paláci. Některým z nich by nevadilo, kdyby se s nimi vyspala, a bez obalu jí to sdělili. Další zřejmě znali jejího otce a nechtěli riskovat, že by si ho proti sobě poštvali; byli vůči ní servilní, ale pohrdali jí. Zbývající, kteří rovněž neměli na schůzce co předložit, ji zkrátka litovali; chudák holka, která si vzala příliš velké sousto. Ženy byly nejhorší; její mládí a kontakty se obrátily proti ní. Braly ji jako nějakou ozdůbku a ani se neobtěžovaly s ní seznámit. V tiskovém sále justičního paláce měla rezervované místo mezi korespondentem z Timesů po levici a novinářem z listu The New Leader po pravici. Zdálo se, že oba považují hromádku papírů vedle její underwoodky za svůj majetek. Nezůstal jí ani list, který by mohla zasunout do stroje. Ale vlastně na tom moc nezáleželo, protože stejně neměla o čem psát. Tak to dopadalo s její životní šancí. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208136
J. SYDNEY JONES
„Vezměte si ještě dort nebo kávu,“ pobídla ji baronka a vrátila Kate zpět do reálného času. „Je to opravdu báječné,“ řekla Kate. „Ani nedokážu vyjádřit, jak mě vaše pozvání potěšilo.“ Z jídelny se ozývaly tlumené zvuky. Svou odpolední sobotní svačinku – den staré rohlíky – si tam dávali další dva obyvatelé vily – Britka Beth, která pracovala jako překladatelka, a americký právník William Stanton. Kate slyšela skrz zavřené dveře salonu, jak se právník chystá promluvit. Nejdřív popotáhl, aby si pročistil nosní dírky. Zafrkal přitom, což mu dost kazilo jeho pompézní postoj. „William, ne Bill,“ tak se představil Kate. Zapomněl, že už se setkali při letu z Londýna. Oba připadali Kate jako karikatury a baronka to cítila stejně, proto je nepozvala na odpolední kávu. Stolek z růžového dřeva – vykládaný insigniemi ve tvaru mušlí, stejnými jako na vidličce – byl prostřený pro dva. Baronka jen nepatrně povytáhla obočí, když zaslechla hluk z vedlejší místnosti. „Na čem pracujete, Kate?“ Baronka se na ni usmála jasnýma šedozelenýma očima, které vypadaly ještě větší, když měla světlé vlasy stažené do uzlu. Měla jen pár vrásek u očí a dolního rtu. Jinak byla její pleť – s olivovým nádechem, jaký mívají někteří Němci – téměř dokonalá. Kate odhadovala, že jí je kolem čtyřiceti. „Soudní proces začne dvacátého, tak se soustředím na něj.“ Baronka vypadala trochu zklamaně. „Několik dnů už jsem neslyšela váš psací stroj.“ „Omlouvám se,“ řekla Kate, která si její poznámku špatně vyložila. „Neuvědomila jsem si, že se zvuk psacího stroje tak rozléhá.“ Baronka se ohradila: „Nevadí mi to. Jen mi je divné, že první dny jste se zdála být tak odhodlaná. Plná energie. Ale v poslední době…“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208136