EVA MOZESOVÁ KOROVÁ
„Tady máš kousek chleba,“ řekla tiše a položila jídlo na postel. „Kdyby na to někdo přišel, potrestají mě.“ Jednou nám – Věře, Tamaře a mně – dokonce dala kus svého narozeninového dortu. To bylo něco! Bylo to tak dobré, tak sladké. Okamžitě jsme to zhltly a pak už si jen olizovaly prsty a papír, do nějž byl dort zabalený. Dokonce i v Osvětimi se někteří lidé chovali lidsky. Nicméně když nad tím nyní po letech přemýšlím, není mi jasné, proč mi nedala vodu, když jsem byla během těch prvních dvou týdnů tolik nemocná. Nejspíše asi šetřila své úsilí a chleba pro ty, u kterých se zdálo, že by mohli přežít. Jak jsem nabírala sílu, chtěla jsem se stále víc dostat z marodky. Pořád jsem však měla horečku. Doktor Mengele přicházel se svým doprovodem dvakrát denně prohlédnout si graf, na kterém byl zaznamenán vývoj mé tělesné teploty. Musela jsem je nějak přesvědčit, že mi teplota klesá a že mě už mohou poslat zpět do budovy s dvojčaty. Vymyslela jsem proto plán. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208134
DĚTI, KTERÉ PŘEŽILY MENGELEHO
Věra a Tamara mě naučily, jak se používá teploměr. Když přišla sestra (taky vězeň jako my), dala mi pod paži teploměr a řekla mi, abych ho tam držela, než se vrátí. Jakmile opustila místnost, přečetla jsem si teplotu na teploměru a trochu ji střepala. Poté jsem si teploměr zastrčila zpět tak, aby nic nepoznala. Sestra se vrátila, přečetla teplotu a zapsala ji do grafu. Musela jsem si dávat pozor, aby mi teplota klesala jen postupně a Mengele nepojal podezření ohledně mého náhlého uzdravení. Můj plán fungoval! Po třech týdnech jsem byla propuštěna. Radostně jsem se vrátila do budovy ke své sestře. Když jsme teď byly opět spolu, věděla jsem, že mi bude brzy lépe. Co mě však šokovalo, byl její vzhled. Seděla a jen hleděla do prázdna pohledem, ze kterého vymizela veškerá energie. Byla slabá a bez života. „Co se děje?“ ptala jsem se. „Co se stalo? Co ti provedli?“ „Nic,“ odpověděla Miriam. „Nech mě být, Evo. Nechci o tom mluvit.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208134
EVA MOZESOVÁ KOROVÁ
Bylo mi jasné, že naše odloučení Miriam krutě poznamenalo. Myslela si, že se už nikdy nevrátím. Přesvědčení, že už bude navždy jen sama, jí vzalo veškerou naději. Stal se z ní musulman, jak se v táborové hantýrce říkalo vězňům na pokraji fyzických a psychických sil, kteří ztratili jakékoli odhodlání udržet se při životě. Během prvních dvou týdnů, co jsem byla pryč, Miriam nechodila do laboratoře jako ostatní. Drželi ji v samovazbě a neustále ji hlídali esesáci. Miriam zprvu nevěděla, co se se mnou děje, ale mé dvojče vycítilo, že esesáci na něco čekají. Když jsem nezemřela, jak Mengele očekával, vzali Miriam do laboratoře a píchli jí velké množství injekcí, ze kterých onemocněla i ona. To vše mělo za následek, že jí zcela zakrněly ledviny – přestaly růst a navždy už měly velikost jako ledviny desetiletého dítěte. Nikdy jsem nezjistila, jaký byl účel tohoto experimentu. Dozvěděla jsem se však, že Mengele plánoval moji smrt díky infekci, kterou mě nakazi100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208134