O výši nákladů rozhodovalo také snižování počtu existujících titulů. Náklady přeživších listů mohly stoupat, ale přidělování novinového papíru bylo rozhodující. Konzumentům tištěných médií nezbývalo než volit si svůj tisk ze stále omezenější nabídky. S výjimkou krátkého období na začátku protektorátu čtenáři legálním tiskem pohrdali, přesto jej však četli, neboť i ze základního informačního minima, které obsahoval, si utvářeli částečnou představu o válečné realitě. Přestože právě během války získal na důležitosti rozhlas, díky němuž bylo možné získávat informace z Londýna či Moskvy, nelze podceňovat ani informační dimenzi legálních tištěných médií, třebas podřízených nacistům. Legální tisk byl také objektem odbojové aktivity. Týden od 14. do 21. září 1941 vyhlásila česká aktivní rezistence za týden bojkotu protektorátního tisku. Jeho prodej tehdy poklesl až o 80 %. Výsledek jasně demonstroval postoj českého čtenáře vůči tomuto typu tištěných médií.
Struktura tištěných médií Zpočátku ponechali nacisté v protektorátu bohatou strukturu českých tištěných médií bez výrazného zásahu. Později však obrovské množství novin a časopisů zlikvidovali. Podle Tomáše Pasáka existovalo k 16. březnu 1939, kdy byl protektorát zřízen, 2 125 titulů českých a německých tištěných médií, do roku 1945 z nich ovšem bylo 1 887 českých novin, časopisů či úředních věstníků zastaveno. Na konci protektorátu v květnu 1945 vycházelo už pouze 238 českých periodik. (Pasák, 1980, s. 77–80) Politický tisk se zjara 1939 začal objevovat pod hlavičkou Národního souručenství, instituce zřízené protektorátním establishmentem k organizačnímu podchycení příslušníků českého národa. Zpočátku měla tato organizace také
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208096
rezistentní náplň, později v ní převládla kolaborace. Od léta 1940 se označení „list Národního souručenství“ postupně z novin vytrácelo – Národní souručenství nebylo u okupantů oblíbené. Významné deníky měly nyní oslovovat jednotlivé vrstvy českého obyvatelstva a posilovat v nich loajalitu k říši a spokojenost s existencí protektorátu. První výraznější zásah do struktury protektorátního tisku se odehrál v květnu 1941. Tehdy byly zastaveny především noviny, které během první republiky vyjadřovaly názory národních demokratů, respektive Národního sjednocení. Tímto způsobem zanikly i Národní listy a vedle nich vzaly za své mimo jiné Expres, Telegraf či Moravská orlice. Likvidována byla také tištěná média Sokola a Junáka, na nichž nacistům vadilo jejich české vlastenectví. Přestože mnoho titulů tištěných médií v průběhu protektorátu zaniklo, některé se objevily. Vznikala periodika domácího fašistického hnutí, jako například svým vypjatým antisemitismem a denunciantstvím neblaze proslulý Arijský boj (1940–1945). Většina z fašistických plátků však měla jen krátkou životnost. K významným titulům tohoto druhu se přidala již za první republiky vycházející Vlajka. Dále se objevila tištěná média propagující programovou kolaboraci (Vajtauerova Přítomnost, měsíčník Osvěta, zlínský týdeník Svět). Protektorátní propaganda se zvláště po roce 1942 zaměřovala na mládež, kterou chtěli kolaboranti získat na svou stranu. Postarat se o to mělo především Kuratorium pro výchovu mládeže. Díky tomu vycházely časopisy kombinující protektorátní propagandu s atraktivními tématy pro dospívající hochy a dívky (Mladý svět, Zteč). V průběhu následujících let postupně mizela další periodika, především regionální noviny a časopisecké tituly. K těmto restrikcím nutily okupanty zejména ekonomické obtíže vyvolané válkou. Přežívala pouze ta tištěná média, která se okupační správě jevila jako užitečná. Především šlo
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208096
o tituly, které měly široký okruh čtenářů, a proto bylo možné jejich prostřednictvím ovlivňovat masy. V srpnu a září 1944 postihly restrikce i takové zavedené noviny jako České slovo (přežilo, ale stalo se týdeníkem) a A-zet z Melantrichu a Večer z Noviny. Na samém konci války z kdysi velkého množství deníků zůstávalo jenom dvanáct listů: v Praze Lidové listy, Lidový deník, Národní práce, Národní politika, Národní střed, Polední list, Večerní České slovo a Venkov, v Brně Lidové noviny a Moravské noviny, v Olomouci Moravský večerník a v Plzni Nová doba.
Rozhlas Okupační orgány kladly na rozhlas značný důraz, protože si od něj slibovaly možnost ovlivnit české obyvatelstvo. S využitím rozhlasu jako propagandistického nástroje měli nacisté zkušenosti z říše. Z ekonomického hlediska byl pro rozhlas klíčový březen 1942, kdy Říšská rozhlasová společnost převzala veškerý kmenový kapitál protektorátního rozhlasu. Rozhlas také musel během okupace změnit dosavadní název i organizaci. Jak již bylo řečeno, přejmenování na Radiojournal (16. března 1939) vystřídala 10. června 1939 změna názvu společnosti na Český rozhlas. V jejím sedmičlenném sboru jednatelů disponovala protektorátní vláda nadpoloviční většinou. Na podzim 1940 pronikli Němci přímo do správy Českého rozhlasu, takže od této chvíle jej mohli využívat jako nástroje své propagandy ještě snadněji. Po březnu 1942, kdy byl Český rozhlas převzat Říšskou rozhlasovou společností, došlo k další reorganizaci. Vznikla tzv. Vysílací skupina Čechy a Morava, v níž bylo sloučeno české a německé rozhlasové vysílání v Protektorátu Čechy a Morava.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208096