Koncepce vyučování znamená „sladění procesuální a formální stránky vyučování. V pedagogické praxi se během určitého časového období může střídat více koncepcí. Jejich výběr je podmíněn úrovní vědomostí žáků, didaktickou analýzou učiva, cíli vyučovací hodiny apod.“ (Petlák, 1997) Koncepci vyučování můžeme charakterizovat i jako souhrn teoretických a empirických názorů na povahu učení, na řízení učební činnosti a uspořádání učiva ve vyučování, je to vlastně ucelený názor na cíl, obsah, organizaci a průběh vyučování. Koncepci vyučování chápeme také jako sladění procesuální a formální stránky vyučování. Procesuální stránku tvoří problémy učebního procesu, který sestává z procesu předávání poznatků učícím se jedincům (vyučování) a z procesu přijímání poznatků učícími se jedinci (učení). Podporuje ji správný výběr aktivizujících metod, forem a prostředků. Formální stránka sestává z uplatňování zásad, forem, metod a prostředků učení a vyučování. Závisí též na vzájemné interakci edukátora a edukanta a projevuje se v dynamice edukace, která je dána povahou obsahu a zvolených vyučovacích metod.
7.1 Koncepce vyučování v historickém průřezu Koncepce vyučování mají své těžiště v jednotlivých historických etapách – dogmatické vyučování v 9. až 16. století, slovně-názorné v 17. století, problémové vyučování v 19. století, programové a rozvíjející vyučování ve 20. století. Jednotlivé koncepce nebo jejich elementy lze využívat i v současnosti.
Dogmatické vyučování Začátky dogmatického vyučování směřují do středověku. Hlavním cílem bylo formování morálního člověka hodného posmrtného života s Bohem. K jeho hlavním složkám patřily náboženská výchova, s ní související mravní výchova v duchu křesťanské morálky, rozumová výchova, pracovní výchova, tělesná výchova
98
didaktika ošetřovatelství.indd 98
15.3.2010 16:28:10 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208094
a estetická výchova. Obsahem vzdělání bylo sedm svobodných umění (gramatika, rétorika, dialektika, astronomie, aritmetika, geometrie, muzika). Univerzálním jazykem byla latina. Organizace tříd podle věku žáků neexistovala. Většina účastníků vyučování byla pasivní. Základem bylo paměťové učení gramatických pravidel bez ohledu na jejich pochopení žáky. K často používaným metodám patřilo mechanické opisování a memorování. Přechod mezi dogmatickou a slovně-názornou koncepcí představovala koncepce katechetického vyučování, která spočívala v principu: učitelova otázka – přesně formulovaná odpověď učícího se jedince. Prvky dogmatického vyučování nacházíme i v dnešních školách, kde mnozí učitelé často vyžadují reprodukci svých slov, bezmyšlenkovité, často nepochopené opakování, mnohdy používají negativní motivaci založenou na trestech a potlačují vlastní aktivitu žáků. Prvky dogmatického vyučování lze spatřovat i při výuce definic, konkrétních vědeckých faktů a jiných ověřených poznatků v různých vědních disciplínách.
Koncepce slovně-názorného vyučování Koncepce slovně-názorného vyučování, známá od 17. století, je hluboce teoreticky zpracovaná a také nejvíce používaná v praxi. Její podstata se zakládá na pozorování skutečných věcí či jevů nebo na názorných ukázkách, případně praktických zkušenostech, které jsou následně slovně označeny a vysvětleny. Uplatňuje se zásada „od uchopení k pochopení“, což znamená, že každý předmět či jev je nejprve vnímán prostřednictvím smyslů a teprve poté rozumově pochopen. Tato koncepce je nejpoužívanější i dnes, neboť je nenáročná na přípravu, umožňuje rychlé předání informací, je časově úsporná a poskytuje učiteli aktivitu, která se i v dnešních podmínkách ve školní praxi nejvíce hodnotí. Tuto koncepci nejvíce ovlivnili J. A. Komenský a J. F. Herbart. Už J. A. Komenský vypracoval složky výchovy a vzdělávání, jimiž se dosáhne žádoucího výsledku:
99
didaktika ošetřovatelství.indd 99
15.3.2010 16:28:10 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208094
1. poznat sebe samého a svět – rozumová výchova – moudrost; 2. ovládat se – mravní výchova – mravnost; 3. povznést se k Bohu – náboženská výchova – zbožnost. Slovně-názorné metodě se vyčítá několik nedostatků, avšak doposud patří k metodám nejpoužívanějším. K těmto nedostatkům patří encyklopedismus, jehož podstata spočívá v přeexponování faktografie a poznatkové roviny, dále verbalismus, tj. přeceňování řečové stránky, zatímco praktická je podceňována, a formalismus, jehož podstata spočívá v přeceňování stereotypních operací a v nedocenění aplikace poznatků (Obdržálek, 1993, s. 13). Význam názornosti ve výchovně-vzdělávacím procesu Význam názornosti a přiměřenosti vyplývá z podstaty poznávání jako procesu a z psychologie osobnosti člověka. Je chybou edukátora, pokud názornost zanedbává a spokojí se s jednoduchým slovním výkladem. Edukace je pak nudná a vědomosti jedinců jsou nejasné a nestálé. K chybám může při využívání názornosti docházet i v opačném případě. Bývá to tehdy, pokud se pod názorností chápe pouze skutečný předmět. Mnohdy je lépe začínat jednoduchým názorným předmětem, schématem či modelem. Další chybou může být přeexponování názornosti, pokud se zapomíná, že smyslová zkušenost (vnímání) je východiskem poznání, avšak nikoli poznáním samotným. Dochází k tomu i tehdy, když se demonstrují takové objekty, které jsou jedincům dostatečně známé. Není správné užívat názornost samoúčelně, pokud se edukátor snaží za každou cenu učit názorně, a přitom zanedbává cíl a obsah učiva. Z prostředku nelze udělat cíl, a proto není vhodné používat „názornost pro názornost“, neboť neodůvodněná názornost vede ke snížení kvality vzdělávání. Nepřípustné je i zanedbávání mravní vhodnosti názornosti (např. škodlivost alkoholu demonstrovat jeho ochutnáváním). Princip názornosti je myšlenkou novodobé didaktiky, která je nerozlučně spjata i s jinými principy. S její pomocí se u jedinců vyvolává zájem a aktivizují poznávací funkce. Názornost překle-
100
didaktika ošetřovatelství.indd 100
15.3.2010 16:28:10 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208094