K O K TAVO S T
chické tenze, jako je například zčervenání, povrchní dýchání, pocení, vlhké ruce, třesení rukou (Wirth, 1990). V současnosti pokládá Conture (2008) v rámci interpretace výsledků svého longitudinálního výzkumu postupný nárůst příznaků psychické tenze (emocionální reaktivity) u dětí s koktavostí za faktor, který je zřejmě jedním z nositelů nejvýznamnějších prediktivních informací vzhledem k další patogenezi koktavosti. Důležitost narušeného koverbálního chování potvrzují i Richels a Conture (2010), když jeho zjišťování zařazují do svého diagnostického standardu.
4.2 Nadměrná námaha Každý náš mluvní projev realizujeme s určitou námahou, vynaloženou na jeho „fyzickou“ realizaci. Míra této námahy může kolísat v závislosti na řadě činitelů, například na tématu rozhovoru (do tématu, na němž jsme mimořádně citově zainteresováni, se i více fyzicky „vložíme“), na počtu posluchačů, proxemice, resp. prostorových poměrech (je-li třeba komunikovat s velkým počtem posluchačů, popř. ve velké místnosti s velmi velkým odstupem od komunikačních partnerů a bez mikrofonu, je obvykle nutné se i víc namáhat), na reakcích auditoria (např. projevy nezájmu, animozity ze strany auditoria, hluk v místnosti), případně únavě. V běžné komunikaci však nadměrnou fyzickou námahu při mluvení nepociťujeme. U koktavosti ovšem její klinický obraz zahrnuje nadměrnou námahu, kterou musí balbutik vynaložit i na „běžnou“ řeč. Problém nadměrné námahy balbutiků vystoupil v poslední době do popředí, poněvadž už existují i objektivní důkazy: Kroll a De Nil (2000) informují o výzkumech potvrzujících na snímcích PET (pozitronová emisní tomografie) aktivaci související právě se zvýšenou námahou balbutiků při mluvení. Nadměrná námaha u lidí s koktavostí je zpravidla postřehnutelná i navenek – zjevným fyzickým úsilím při překonávání bloků artikulačního aparátu, které se může projevit grimasami, různou nápadnou gestikulací atd., případně rozličnými vegetativními příznaky (zčervenání, zpocení). Jedná se obvykle o projevy spadající pod termín narušené koverbální chování (Disturbed Coverbal Behavior, gestörtes koverbales Verhalten). Koverbální chování chápeme jako chování komunikátora během komunikačního aktu. Není-li toto chování narušeno, a má tedy (zejména z hlediska mluvčího) určité (vědomé či nevědomé) komunikační poslání, je relativně nenápadné, protože je v souladu s normou a lze je v podstatě chápat jako 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208090
SY NDROMOLOGIE
nonverbální komunikaci. Narušené koverbální chování ale funguje interferenčně: vzhledem k obsahu komunikace, vzhledem ke komunikačnímu záměru i vzhledem k samotnému komunikačnímu aktu. Jeho projevy u balbutiků někdy ruší přijímatele informace při dekódování komunikačního záměru víc než samotná dysfluence. Existuje mnoho rozličných konkrétních projevů narušeného koverbálního chování (Lechta, 1988, 1997a, 1997b; Kerekrétiová, 1997); zmíníme jen některé nejznámější, související s koktavostí. Narušené koverbální chování může bezprostředně souviset s realizací projevu (např. nápadné grimasy a gesta, které pomáhají balbutikovi překonat bloky artikulačního aparátu při mluvení) nebo mohou mít (zdánlivě) charakter zlozvyku (např. nepřiměřené, nápadné kývání se během promluvy). V našem výzkumu (Lechta, 1989) jsme u balbutiků zjistili tyto do nadměrné námahy vystupňované projevy: kývání se ze strany na stranu, kolébání se dopředu–dozadu, chytání se za krk (pravděpodobně sloužící k uvolňování spazmů), přešlapování z nohy na nohu, ale i ztrátu zrakového kontaktu v okamžiku překonávání dysfluence, Fröschelsův symptom atd. Když si uvědomíme jen význam zrakového kontaktu při komunikaci obecně – například Vybíral (2005) píše, že při běžné, funkční partnerské komunikaci se zrakový kontakt navazuje až v 65–90 % z celkové doby rozhovoru – zjistíme, že jeho chybění (jako jednoho z komponentů narušeného koverbálního chování) může na funkčnost partnerské komunikace působit skutečně mimořádně rušivě. A to je pouze jeden z mnoha komponentů našeho koverbálního chování... Narušené koverbální chování jsme zjistili (Lechta, 1988) u až 46 % žáků s koktavostí školy s vadami řeči v Bratislavě. Projevy narušeného koverbálního chování mohou být velmi pestré: od nepatrné odchylky až po křiklavě narušené koverbální chování, které někdy působí na komunikačního partnera rušivěji než sama koktavost. Kromě toho narušené koverbální chování nebo jeho zbytky mohou přetrvávat jako jistý zlozvyk i po odstranění koktavosti. Bosshardt se v rámci popisu narušené řečové motoriky u balbutiků zmiňuje o přerušování nádechu a výdechu, stejně tak i o začátku mluvení při nádechu, přičemž je paradoxní, že tyto nepravidelnosti navzdory nadměrné námaze způsobí, že celkový objem vzduchu při mluvení je u balbutiků příliš malý. Kromě toho popisuje u balbutiků při mluvení i velké kolísání tlaku vzduchu pod hlasivkami. Toto kolísání je podle Bosshardta způsobeno extrémním napětím a diskoordinací dýchacího svalstva a svalstva hrtanu (Bosshardt, 2008). Pokud jde o vztah mezi termíny „souhyby“, „součiny“ – „synkinézy“, které se obvykle při popisu koktavosti používaly v minulosti, a termínem „narušené koverbální chování“, už sám pojem „chování“ evidentně naznačuje, že se tu jedná o širší škálu, zahrnující kromě prostých synkinéz i další projevy. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208090
K O K TAVO S T
Fiedler a Standop (1986) připisují této doprovodné symptomatice koktavosti tak velký význam, že žádají standardizaci jejího zjišťování v rámci diagnostiky koktavosti. Význam jejího zkoumání vidí kromě jiného i v tom, že představuje jakési „signály nebezpečí“, které mohou indikovat například ohrožení koktavostí (v případech přerůstání dysfluencí do incipientní koktavosti). Sandrieserová a Schneider (2008) dokonce rozlišují fyzickou námahu a mentální námahu, související s překonáváním neplynulostí. Důležitost narušeného koverbálního chování vystoupí rázem do popředí, když si uvědomíme, že v případě, protiřečí-li si vzájemně verbální a nonverbální část informace, recipient obvykle při dekódování informace upřednostní její nonverbální část (např. je-li naše mimika v evidentním protikladu k textu naší výpovědi). Jak jsme už uvedli, narušené koverbální chování může u balbutiků být manifestní, částečně jako projev jejich psychické tenze, ale zejména jako projev jejich nadměrné námahy při mluvení. Jednoduchým dělítkem tu může být fakt, že narušené koverbální chování má v prvním případě zřejmé psychické pozadí (např. tiky, manipulace s oblečením související s rozpaky, psychickým dyskomfortem při komunikaci), zatímco ve druhém případě má evidentní fyziologické pozadí (např. mrknutí nebo grimasa, které souvisejí s námahou při překonávání bloků artikulačního aparátu). Nadměrná námaha (jako prvek narušeného koverbálního chování) se zpravidla zhoršuje paralelně s fixací a se stupněm koktavosti. Velmi nápadná je obvykle nadměrná námaha související s překonáváním bloku artikulačního aparátu. Takový blok potom často přechází do prolongace nebo repetice. Často se nadměrná námaha váže na tzv. únikové chování (escape behavior): balbutik se jím snaží spíše „uniknout“ z aktuálně nepříjemné dysfluence, z momentu zakoktání; chce přemoci dysfluenci například fyzickým úsilím, akcelerací tempa řeči, zvýšením hlasitosti. Tím se ovšem příznaky koktavosti ještě zhoršují. Je však možné, že nadměrná námaha balbutiků při artikulaci alespoň částečně souvisí s dyskoordinací mozkových hemisfér, o níž jsme se zmínili v předchozí kapitole. Gillam (2000) totiž uvádí výsledky výzkumů, které potvrdily horší reakční čas balbutiků oproti plynule mluvícím subjektům, když měli na zvukový nebo zrakový podnět produkovat nějakou hlásku anebo jen zavřít rty či klepnout prstem. Dokonce i když se nezakoktali, projevili balbutici pomalejší čas hlasového nasazení (čas mezi „opuštěním“ konsonantu a začátkem vokálu v slabice „pa“). I Conture a kol. (2001) píšou, že se u balbutiků prokázal pomalejší průběh pohybů artikulačního aparátu, ale i méně správné přechody mezi artikulací jednotlivých hlásek a menší stabilita při produkci řeči.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208090