„Byla tam kopa dětí,“ poznamenala Lena Lindbergová a ukázala na následující fotografii. „Šéf inspekce mě zkoušel. Jako nějakou třeťačku ve třídě.“ „Je moc upjatý, aby to dal znát, ale na ten svůj chumel dětí je hrozně pyšný. Nejspíš ses stala obětí způsobu Niklase Grundströma, jak vytáhnout peněženku a ukazovat rodinné fotky. Neber si to osobně.“ „Ale kdež,“ mávla nad tím rukou Lena Lindbergová a brala si to osobně. „A ty dvě holčičky? Panenky?“ „Viggovy boží dárečky,“ osvětlila Sara. „Charlotte a malá Sandra.“ „Norlanderovic?!“ neudržela se Lena. „Nejnatáčenější děti ve Švédsku.“ „Vnoučata?“ „Ne. Dcery. To je dlouhá historie. Někdy ti ji budu vyprávět.“ „Chci slyšet úplně všecko,“ těšila se Lena Lindbergová a vzala další fotografii. „Tohle je každopádně Hultin sám.“ „Jo,“ přisvědčila Sara. „Ten se ale tváří. V tom obličeji toho jinak moc neuvidíš.“ „Kromě nosu.“ „Ano, kromě nosu. Nejspíš zrovna uviděl Mörnera. To pro něj většinou bývá ten nejemocionálnější okamžik. Což mi připomíná…“ Sara Svenhagenová vzala štos fotografií a horečně je přebírala. „Zajímalo by mě, jestli z toho něco vyšlo,“ poznamenala tajuplně. „Asi vím, co myslíš.“ Sara plácla dlaní do stolu. „Ha! Tady ji máme. Však jsem si říkala, že bleskl foťák. Hele.“ Snímek zachycoval ředitele oddělení Waldemara Mörnera, formálního šéfa Zvláštní jednotky Státní policie pro mezinárodní násilnou trestnou činnost, jinak též známé jako skupina A, kterak visel horizontálně ve vzduchu s výrazem čirého překvapení. Nad ním levitoval veliký stůl. A po jeho boku se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207950
v povětří třepotalo – jako když vlaštovka věstí zhoršení počasí – plavé tupé. „No to mě podrž,“ vydechla Lena Lindbergová. „Takže se nám dostalo vytoužené odpovědi,“ konstatovala Sara Svenhagenová. Mörner nosil paruku. Konec sázení. Kurz stejně nebyl nic moc. „Jak se s tím srovnal?“ „Ráno jsem ho potkala na chodbě. Tvářil se normálně. Jako by se nic nestalo. Tyhle incidenty po něm stečou jako voda huse po peří. Nejspíš už o ničem neví.“ Chvíli se smály. Docela dlouho. Čím dál víc. Interní telefon zabzučel. Nějaký ženský hlas se zeptal: „Saro? Ve výslechovně je všechno připravené.“ Saře Svenhagenové se podařilo opanovat a odpověděla: „Díky, Kerstin. Jdeme na to.“ „Můžu si zatím prohlídnout ty fotky, než ji vyslechnete?“ „Posluž si. Vezmi Anderse. Je tam pár třešniček. Obzvlášť jedna.“ „Nemůžu se dočkat,“ přiznala Kerstin Holmová. Sara s Lenou teď musely překalibrovat mozek. Chvíli to trvalo. Přišel čas na radikální změnu nálady. Vyšly na chodbu. Lena Lindbergová se zeptala: „Jak to pojmeme?“ „Musíme být co nejhodnější,“ odpověděla Sara. „Co myslíš, udělala to?“ „Všecko ostatní by bylo dost divné. Otázka spíš je, co že to udělala. Ale nesmíme si vytvářet domněnky předem. Máš ty papíry?“ Lena zamávala složkou od Bengta Åkessona. Došly k výslechové místnosti a chvíli před ní zůstaly stát. „Až po tobě,“ pobídla Sara Lenu a otevřela. Ve stísněném prostoru seděla drobná tmavovlasá dívka, která vypadala sotva na osmnáct let. Ve skutečnosti jí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207950
bylo třiadvacet. Už několik měsíců se jmenovala Rosa Beckmanová. Víc než pět set předchozích znělo její jméno Naska Rezaziová. Sara Svenhagenová přemýšlela, jestli si jméno vymyslela sama. Rosa Beckmanová. Vstoupily dovnitř a pozdravily ji. Vyzařovala nedozírný smutek. Jako by truchlila. Upřímně. Smutkem, který daleko přesahuje pouhý stesk. „Já jsem kriminální inspektorka Sara Svenhagenová,“ představila se Sara a posadila se. „A tohle je kriminální inspektorka Lena Lindbergová. Patříme ke státní kriminálce.“ Mladá žena se na ně podívala a řekla: „Já už nevím, jak se představit. Asi něčím třetím. Aby mě ve vězení nezabili.“ „S vězením ještě uvidíme,“ namítla Sara. „Nepředjímejme. Můžeme vám říkat Nasko?“ „Proč ne? Jména jsou dvojího druhu: ta, kterými člověk je, a ta, která člověk má. Přes dvacet let jsem věřila, že jsem Naska. Teď vím, že jsem se mýlila. Už nikdy nebudu svoje jméno.“ „Co vás vedlo ke změně jména?“ „Všechno máte přece v papírech.“ „Radši nám to povězte sama.“ „Snažila jsem se stát Švédkou. Svoje kurdské kořeny mám ráda, ale jsou to kořeny. Teď žijeme ve Švédsku. A rozhodnutí se sem přestěhovat jsem neudělala já.“ „Vybrali vám manžela?“ „Dvaačtyřicetiletého kurdského zemědělce, který právě přijel do Švédska. To nešlo. Pak mi otec začal vyhrožovat. A získal na svou stranu Nedima.“ „Vašeho staršího bratra?“ „O rok staršího. Byli jsme spíš jako dvojčata.“ „Svoji novou identitu jste získala, když vás Nedim napadl, je to tak? V lednu u vás doma v Norrköpingu.“ „Neříkejte tomu ‚doma‘. Nevím, co to slovo znamená.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207950