„A smím tedy přes Vánoce odjet na Jamajku?“ zeptal se. „Plánovali jsme se ženou návštěvu u příbuzných...“ „Smíte odjet, kam chcete. Teď už to není vaše starost. Vy jste udělal, co bylo v lidských silách.“ Počkali jsme půl hodiny, jestli se Viktorka přece jen nedostaví, pak jsme se rozešli po svých. Takže tenhle příběh nemá závěr. Tak jako většina tlumočnických příběhů. Možná se Viktorka už nikdy nevrátí. Možná se vrátí za pár hodin a všechno začne nanovo. Možná se po měsících nebo dokonce letech vynoří v docela jiné čtvrti či městě, a protože zaručeně nezmoudří, bude se znovu řešit, co s ní. Prozatím doufám, že pastor už koupil letenky a co nejdřív zmizí na Jamajku. Zaslouží si tiché a pohodové Vánoce. prosinec 2011
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207946
Xenofobův výlet do Afrasie (bývalého Východního Londýna) Vyrazila jsem dlouho před rozbřeskem – cesta nadzemkou, podzemkou a pak ještě autobusem na zdravotní středisko ve Východním Londýně, kde jsem dnes ráno tlumočila, trvá skoro dvě hodiny. Naslepo jsem políbila spícího K., kterého v šeru není vidět, a vydala se na cestu. Bylo tak brzo, že se mi v nadzemce podařilo urvat sedačku. Bohužel jsem byla zasendvičovaná mezi dvěma – no nejspíš ne-Angličany. Chlapík nalevo ode mě měl výrazně středovýchodní rysy, pleť barvy monzunových mraků a v uších sluchátka, vyřvávající rozskřípanou exotickou muziku. Chlapík napravo ode mě, s výrazně africkými rysy a pletí barvy hořké čokolády, sice žádný hluk nevydával, ale rozvaloval se na sedadle jak turecký paša a loktem mě dloubal do žeber. Za běžných okolností bych se pokusila schlípnout levé ucho a ignorovat vrzání zleva. Pokusila bych se schoulit na sedačce a nevšímat si žďuchanců zprava. Za běžných okolností bych sama sebe chlácholila: „Nenech se takovou hloupostí vytočit. Třeba ty sama nevědomky děláš něco, co těmhle dvěma vadí.“ Dnes ráno jsem ale byla v rozpoložení temnějším než noční obloha. Copak ten arabák vlevo musí poslouchat ty svoje sračky takhle hlasitě? zaremcala jsem v duchu. Copak ten černej vpravo neumí přitáhnout lokty k tělu a nezabrat půl mojí sedačky? Sedačka je úzká, on je rozložitý... a tu arabskou muziku je sotva slyšet, ozval se ve mně nesmělý hlásek. Jenže ten jsem vzápětí umlčela. Stal se ze mě – naštěstí jen na čas – dokonalý xenofob. Roztáhnul jsem nohy a položil lokty na opěrátka, takže teď jsem JÁ své sousedy šťouchal do žeber a ONI si toho nevšímali. I-pod jsem u sebe neměl, abych mohl své okolí oblažovat
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207946
ryčným pochodem z dílny zapovězených hudebních skupin, tak jsem si aspoň, šíleně falešně, pobzukoval nějaký inspirační song. Potěšilo mě, když se pasažéři otáčeli a vrhali po mně zděšené pohledy. Jen ať se mě bojí, hajzlové! radoval jsem se. Stejně jsou všichni černí nebo aspoň přicmrdlí, přivandrovalci z Polska a ožralí Irčani – tady u nás, v Anglii! Jen ať se bojí pravýho, poctivýho, nefalšovanýho, čistokrevnýho – Čecha! Mé xenofobní já je chlap, budu mu říkat Ivan. Je mu mezi padesáti a šedesáti, má pivní mozol a pleš marně zakrývá přehazovačkou, kterou si pečlivě upravuje tak, aby vypadala věčně umaštěná. Na nohou má obnošené tenisky zakoupené u Vietnamců (nákup v asijských tržnicích sice odporuje jeho přesvědčení, ale když ono je to u těch šikmovokejch tak laciný!) a v případě nutnosti plynně hovoří univerzální cizinečtinou, jíž snadno porozumí jedinci, kteří taky neumějí rusky, německy nebo anglicky. Mé obvyklé já se omlouvá, že je mé xenofobní já chlap, a prosí čtenáře, ať si to nevykládají špatně. Mé xenofobní já je se svým pohlavím navýsost spokojeno – právě tak jako se svou rasou a národností. (Méně už se svým životem.) Mé xenofobní já se zrodilo v mé hlavě – věřte tomu nebo ne – z nejčistší pokory. Představuje dar těm z mých čtenářů, kteří vidí svět docela jinak než já a už jim lezu krkem tím, jak po nich neustále žádám, aby se nad svým světonázorem zamysleli, aby přehodnotili některá ze svých přesvědčení, aby se pro jednou, aspoň na chvilku, pokusili podívat na věci jinak, mýma očima. Tohle po nich už dlouhá léta žádám. A to nejmenší, co pro ně můžu udělat, je pokusit se vzít si vlastní rady k srdci – a na několik hodin nebo dní se stát osobou, jejíž názory se od těch mých diametrálně liší. Ivan je výsledkem mých snah. Vystoupil jsem z metra v jedné z okrajových čtvrtí, těch, co o nich právoplatný Londýňan ani neslyšel. A ještě jsem neprošel turniketem, už jsem je viděl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207946