A brány se otevřely…
Co platí ve světě, nemusí fungovat doma v normalizačním Československu. Averze režimu vůči zcestovalému a na adresu komunistického vedení kriticky se vyjadřujícímu Raškovi vyvrcholila v roce 1972, kdy byl pan profesor nuceně penzionován. Nemohl pokračovat v práci, nemohl vycestovat za hranice republiky. Jediná příležitost, která se mu naskytla, byla práce poradce pro Státní veterinární správu. Prof. MUDr. Karel Raška, DrSc. zemřel 21. listopadu 1987 v Praze. Vraťme se však ještě do časů doznívající války. Nebyla náhoda, že volba při potlačení terezínské epidemie padla na doktora Rašku. Již během války úspěšně zlikvidoval nákazy břišního tyfu v Semicích, o sto kilometrů dále na Rychnovsku řešil případ paratyfu B. V Terezíně se jednalo o situaci jinou, mnohem závažnější, a to co do rozsahu i možnosti dalšího šíření nemoci. Skvrnitý tyfus má původ v bakteriích, rickettsiích, jež se mohou šířit jen pomocí nakažené buňky, čemuž pomáhají zejména vši a klíšťata. Možnosti tehdejší lékařské vědy byly značně omezené. V zásadě existovaly dva léky: Lobelin a Sympatol. První z medikamentů povzbuzoval dýchání pacienta, druhý stimuloval srdeční činnost. Ani po jejich podání však neměli zdravotníci vyhráno. Často nešlo zvládnout vysoké horečky, při kterých přestal řádně pracovat centrální nervový systém. Pacienta tak i přes sebelepší péči dohnal stav, kdy v prodloužené míše ochablo centrum dechu, vyčerpaný člověk se začal dusit a v agónii opustil tento svět.
SESTŘIČKY
Česká národní rada pověřila několik českých lékařů, aby se věnovali také zdravotnické problematice. Za všechny alespoň připomeňme doktora Budína ze Zemského úřadu v Praze, dále MUDr. Veselého, MUDr. Stacha a zejména předního odborníka – epidemiologa, profesora Rašku a jeho ženu Helenu, rovněž lékařku. K odborníkům se z vlasteneckých důvodů přidalo i několik nedostudovaných mediků a celá třída studentek – budoucích zdravotních sestřiček. Právě děvčata, jež se připravovala na závěrečnou maturitu na střední zdravotnické škole, prodělala v Terezíně svůj profesní křest ohněm. Jejich odvahu a profesionalitu opakovaně
98
A brány se otevřely_tisk.indd 98
12. 5. 2015 8:01:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207943
Kapitola třetí Terezín
připomenul dokumentarista a novinář Alexandr Lukeš. Naposledy v knize Svatý týden v Terezíně. „V archívu Památníku Terezín najdeme například i důležitý písemný záznam od Boženy Maternové: Dne 3. května 1945 předal mně můj manžel MUDr. Jan Materna dopis od zdravotně sociální komise České národní rady, podepsaný MUDr. Budínem. Obsahoval naléhavou žádost o vyslání 37 sester do koncentračního tábora v Terezíně pod vedením Dr. Karpíška, aby pomohly zdolat epidemii skvrnitého tyfu a dysenterie mezi vězni tábora. Nemocnice Na Bulovce měla však toho času ještě německé velení, a proto nebylo možno odeslat sestry pracující v nemocnici. Projednala jsem proto dopis s tehdejším českým ředitelem, profesorem MUDr. Grussem. (…) Po dohodě s MUDr. Grussem jsem vzala dopis a šla do internátu za absolventkami naší ošetřovatelské školy, které se zrovna připravovaly na závěrečné zkoušky. Přečetla jsem jim dopis a otevřeně řekla, do jakého nebezpečí jdou. Že tu jde o život každé z nich. Proto je celá akce dobrovolná. Přihlásily se všechny, celý ročník.“ Ze vzpomínek tehdy sotva dvacetiletých sestřiček vyplývá, že děvčata vůbec neváhala. Na strach o vlastní život prostě nebyl čas. Očkovány proti nakažlivé chorobě sice nebyly, ale měly obrovskou chuť pomoci dobré věci. Nasedly do připraveného autobusu, jenž byl doprovázen osobním automobilem, v kterém seděli doktoři Raška a Karpíšek. Směr Terezín! Psal se 4. květen 1945. Prý si po cestě dokonce zazpívaly, jakoby nejely do smrtí sevřeného města, ale na školní výlet. „Dojely jsme do Terezína na křižovatku Terezín ghetto – Malá pevnost, kde je nyní Národní hřbitov. Auto s dr. Raškou a Karpíškem pokračovalo dál na Malou pevnost. Pak přijeli k nám. My jsme zatím začaly vystupovat z autobusu, ale na té křižovatce seděl u mašinkvéru německý voják a začal na nás otáčet hlaveň kulometu. (…) Doklusaly jsme do těch kasáren. Pamatuji si pouze, že byly plné lidí z ghetta. Doktor Kasal říkal, že musí být do večera vyklizené pro vězně z Malé pevnosti. Ale nejdříve jsme si musely uklidit pro sebe. (…) V mnoha velkých místnostech jsme viděly poničené kartotéky, na podlaze se válely ohořelé kartoteční lístky, jak se je někdo snažil zlikvidovat,“ vzpomínala v rozhovoru s Alexandrem Lukešem na první okamžiky v Terezíně doktorka Bohumila Czabanová.
99
A brány se otevřely_tisk.indd 99
12. 5. 2015 8:01:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207943
A brány se otevřely…
Část sestřiček zůstala přímo ve městě, jiné již přiložily ruku k dílu v sousední Malé pevnosti, další pomáhaly v provizorním nemocničním zařízení na terezínské Krétě. Kromě nakažlivých nemocí ohrožovala český nemocniční personál rovněž střelba. Brzy však bylo po všem, nad Terezínem zavlála vlajka Červeného kříže. Ještě to nebyla úplná svoboda, ještě se čekalo na příjezd Rusů, každopádně vládu nad městem neměli Němci a to bylo hlavní. Sestřičky se naplno mohly soustředit na pomoc potřebným. Byly v jednom kole, spaly jen minimálně, jedly ve shonu a zpočátku snad ani nevěděly, komu se věnovat nejdříve. Zubožených lidských bytostí bylo všude kolem tolik! „Neumím už ani určit počet dní, které při naší práci uběhly. Pamatuji si, že jsem se ještě dočkala příchodu ruské armády. Nevím tedy ani, který den byl mým posledním dnem pracovního nasazení, než mne postihlo to, čeho jsme všechny doufaly, že budeme snad ušetřeny. Nakazila jsem se sama tyfem a už jenom úryvkovitě a jako ve snu jsem vnímala kamarádky, které mne jako pacientku ošetřovaly. Vůbec si nepamatuji ani na to, kdy mne přivezli na doléčení do terezínské nemocnice Na Krétě.“ Paní Marta Olexová Mašková měla štěstí a přežila. S odstupem mnoha let mohla rovněž své svědectví poskytnout Alexandru Lukešovi. Pět mladých dívek, sestřiček se bohužel z Terezína již nikdy nevrátilo. Kromě nich zemřelo dalších 10 ošetřovatelek, 15 lékařů a 13 pomocníků z řad bývalých vězňů terezínského ghetta. Mladé sestřičky, které ve zdraví boj s tyfem přežily, dokonce v Terezíně vykonaly před komisí závěrečnou zkoušku. Prý se jí bály víc než zákeřné skvrnivky. Děvčata však překonala i tuto nástrahu a právem obdržela odznak. Zpět do Prahy se již bývalá třída ošetřovatelek z Bulovky vracela jako skupina respektovaných diplomovaných sester.
REPATRIACE
Hlavním přáním osvobozených vězňů byl pochopitelně návrat domů. Sny o prvních dnech míru se mohly začít plnit. Bylo tedy logické, že poslední fází v dějinách bývalého terezínského ghetta a Malé pevnosti se stala repatriace. Tu bylo možno zahájit po překonání tyfové epidemie. Terezín, jehož oficiální název od 19. června zněl „Bývalý koncentrační tábor, Terezín-město“,
100
A brány se otevřely_tisk.indd 100
12. 5. 2015 8:01:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207943