k plotu, když jsme zazvonili, a děda mu vysvětlil, že se máme dobře, že si u něj jen převineme motor čerpadla. Luděk nás vzal do dílny, vyndal něco, co vypadalo jako rotační kulomet, a s dědou si začali povídat a něco kutit. Asi tak o dvě hodiny a dva pernštejny později byl motor opravený a mně až v autě došlo, že ačkoliv jsme si to jeli udělat sami, všechno vlastně udělal ten Luděk. Děda jen přihlížel, tu a tam něco přidržel. Stejně mu při odjezdu pan Luděk děkoval, že to mohl s dědou sfouknout, a děda mu na oplátku za zapůjčení techniky nabízel pomoc s jinou záležitostí, kterou Luděk sháněl. Tak to v rozvinutém socialismu chodilo. Zeptal jsem se na to dědy. Jak to, že když jsme si to přijeli udělat sami, tak nám to strejda udělal. Děda se zamyslel a vysvětlil mi, že on přece na to nemá doma nástroje a ručně se ten motor navinout dobře nedá. Že je lepší zajet za někým, kdo ty správné nástroje má. „No jo, dědo, ale on nám nepůjčil ten navíječ, on nám to celé udělal,“ namítal jsem. „To jo. Prostě měl radost, že můžeme dělat něco spolu,“ uzavřel to děda a vysvětlil mi, že mezi lidmi má pověst znalce, se kterým je radost dělat. Přišlo mi to jako zajímavá situace i strategie. O mnoho let později jsem si toho začal všímat u sebe. Asi nejlepší příklad byla moje výstavba bezdrátových sítí. Někdy v roce 2003 jsem napsal knihu o stavbě bezdrátových sítí, která se stala určitým standardem v oboru. To mě pak požádali kamarádi, jestli bych jim nezařídil ten bezdrátový internet, když tomu rozumím. Jasně že bych mohl, dokonce jsem měl doma hromadu techniky, takže to bude rychlé a snadné.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207919
Prošel jsem nabídky firem v jejich městečku, dohodl se s pánem, že to o víkendu rozchodím, a dorazil k nim na víkendovou návštěvu. Pán v sobotu volá, jestli už to instaluju, že jede kolem a že by se stavil se na to podívat. Když dorazil, vypadlo z něj proč – chtěl si potřást rukou s člověkem, jehož kniha ho dovedla na scestí výstavby bezdrátových sítí. A pak kouká, jak balancuju na židli postavené na stole a akuvrtačkou vrtám do překladu díru na hmoždinku. „Nechcete žebřík, mám ho na autě,“ ptá se. A já se ptám, zda by neměl i krimpovací konektory a pájku. Má. Tak že bych si je půjčil. A on nabízí, že mi s tím pomůže. A bere žebřík a jde vrtat díru. Asi za hodinku máme hotovou kabeláž, přidělanou anténu, všechno vzorně rozchozené a já jenom unaveně koukám na kabel ukotvený na hromosvodu. Pán ze žebříku sleduje můj pohled a hned volá, že to mám pravdu, že na hromosvodu to být nemůže a že to zalištujeme na fasádu, že má i lišty. O další hodinu později, když odjíždí, mi podává ruku a říká mi, že pro něj byla velká čest pracovat s takovým fachmanem. A že se toho se mnou za tu chvíli hodně naučil. Je mi trapný připomínat mu, že jsem na nic ani nesáhl, jen jsem mu držel štafle, aby mu neujely, a měl dvě blbý poznámky. Je mi trapný připomenout mu, že to celý udělal sám a zadarmo. „Důležité je, že se oba loučíme spokojeni,“ říkával děda a měl pravdu. Dotyčný mladík má dnes velkou regionální internetovou firmu a nezapomene mi vždy připomenout, že na začátku jeho podnikání byla moje pronikavá odbornost a naše setkání. Nevymlouvám mu to. Tohle obecné přesvědčení u dědova okolí posilovaly ještě dědovy známosti. To, že s polovinou významných lidí děda
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207919
seděl v base, s druhou se potkal v pivovaře, se vědělo a přispívalo to k dědově auře, jež mu pomáhala překonávat nejedno příkoří, řešit nejednu situaci. Obecné přesvědčení plynulo z komunikačního zmatku, který děda vytvářel tím, že sledovat tok jeho myšlenek nemuselo být zrovna jednoduché. Já jsem tomu říkal proskoky. To jsme takhle jednou jeli od prababičky z Kamenných Žehrovic a děda rozprávěl, kde je co zajímavého. V každé vesnici celou cestu někoho znal, na něco si vzpomněl. A u Ruzyně mi ukazuje směrem k nějakému divnému objektu a říká mi, že tohle je ruzyňská věznice. Pak se na mikrovteřinu odmlčí a dodává, že tady žije teta. Udivilo mě to, a tak jsem se po chvilce přeptal, co teta udělala. „Nic, co by jako měla udělat?” „No, že je zavřená ve vězení,“ odpovídal jsem. „Ale co to meleš, není zavřená ve vězení, bydlí tady, na Ruzyni,“ podivil se děda. Já jsem se zeptal a vysvětlilo se to, jenže řada lidí by se nezeptala a ze dvou nesouvisejících prohlášení by udělala jediný možný závěr. Předpokládám, že takhle vznikl dojem o celé řadě dědových politických známostí, i když musím dodat, že jich také celou řadu opravdu měl a vždycky to překvapovalo nejenom jeho okolí, ale i jeho samotného, kam se jeho kamarádi a známí vyškrábali. Abych problémy, které s proskoky vznikaly, lépe dokumentoval, ukážu to na dalším případě. Děda byl totiž jeden z mála, kdo zcela prokazatelně dopředu věděl o měnové reformě v roce 1953. A takhle nějak to přesvědčení vzniklo. Děda si po válce postavil domek ve Starém Mateřově, pár let mu to trvalo, další léta ještě něco málo našetřil, něco
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207919