Málem se zasměju. Ta úleva, když mi jednu vlepí. Myslí si pak, že se mu vysmívám. Že ho neberu vážně. Což ho ještě víc rozzuří. Přitom mám strach. Starouš mi zničil duši. Jen zničené duše se smějí, když je někdo bije. Snažím se, aby k tomu docházelo pravidelně. Pudové vybití v malých dávkách. Kdyby se to moc nahromadilo, rozbil by mi jednoho dne hlavu. Největší strach mám, když se mě ani nedotkne. V tomhle ohledu je dneska dobrý den. Ani to nekrvácí. Starouš si dává pozor, aby druhý den nebylo nic vidět. Vylítnout, to jo, ale systematicky. Potom se Hartmut pustí do rodiny. Máma už zase změnila barvu vlasů. Botox jí nedělá dobře. Nejhorší jsou jeho vtipy: Přiznám se manželce, že jsem ji včera podvedl. A ona řekne: Ale Hartmute, to jsem byla já, koho jsi včera vojel. Jak je to dlouho, co mě jeho řeči ještě zraňovaly? Až se mi chtělo křičet: Tati, jak to mluvíš se svou dcerou? Ta žena, kterou zmiňuješ, je moje máma! Myslím, že mi šupiny spadly z očí už v době, kdy jsem slovo šupiny ještě ani neuměla přeslabikovat. Dobrá příprava na starouše. Tak si člověk včas natrénuje dovednosti, které bude potřebovat ve třiceti. Možná bych měla Hartmutovi poděkovat. Děkuju ti, tati, žes mi včas ukázal, jaký jsou lidi svině. A voláš opravdu v pravou chvíli. Není to ani půl hodiny, co se starouš najednou objevil ve dveřích, já seděla na posteli a psala. Chci vědět, co to píšeš a proč se tak blbě směješ. Polib si. Naval. Nikdy. Naval, nebo ti zlámu všechny kosti v těle. Ne — jo — ne — jo, jako ve školce. Nakonec zvítězí ten, kdo první sáhne k násilí. Theo vytrhl ze sešitu několik stránek a hodil ho na zem. Schoulila jsem se na posteli, když četl. Nekonečně dlouho. Jak dlouho člověk potřebuje, aby pochopil, že jeho holka šukala s jiným? Nakonec stránky zmuchlal
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207879
a hodil je na zem. Místy je to prý docela dobře napsané. Nechci se stát spisovatelkou? Neodpověděla jsem. Čekala jsem, že se na mě vrhne. Místo toho začal naříkat. Že mu tohle nesmím dělat. Že mě miluje. Jestli ho chci zabít. Že ho nesmím opustit. Že přece ví, jak hrozně se ke mně chová, jak málo si mě zaslouží, kolikrát mě už podvedl nebo se o to aspoň pokusil — dobře si to uvědomuje. Ale u mě že to je něco úplně jiného, protože on je beztak špatný člověk, ďábel, já jsem ale anděl, jeho anděl, nevinný a čistý. Začal pít, už když mluvil, zbytek vína ze včerejška vypil rovnou z láhve a otevřel novou. Jeho holčička se přece nesmí nechat pošpinit nějakým přivandrovalým potápěčským magorem, a jestli mě jeho velký péro tak dobře vycpává, tak jsem odporná kurva! A já si pomyslela: Tak mě konečně uhoď. Nečekej moc dlouho. Strach mě ochromoval. V obličeji mi nekontrolovaně cukalo. Vnitřní hlas křičel: Vzpamatuj se! Buď silná! Buď chladná! Nemůže ti nic udělat! Tvou duši nedostane! — Ale mou duši už dávno má, zbývá mi jen tělo a to tady bezbranně leželo, zatímco se starouš dostával do ráže. Copak nemám ani kouska cti v těla, že se spustím zrovna s takovým ostrovním lúzrem, ztroskotancem, co utekl z domova, aby si tady hrál na velkýho Zampana, jestli mi má opravdu ukázat, co je to čest, jestli si o to vážně říkám, a já zakřičela: Ubožáku! A pak mi konečně jednu vrazil a zazvonil telefon. Co by Hartmut řekl, kdybych ho přerušila a řekla, promiň, tati, musím končit, Theo mě chce znásilnit, než se o pije. Asi by řekl to, co říká teď, totiž že je rád, že se nám na ostrově tak líbí, ale že nemá čas se vybavovat a volá kvůli jedné konkrétní věci, chce mi říct, že Bittmann se zase plaví na Dorsetu a někdy v příštích dnech přistane v Puerto Caleru, na palubě Bittmann osobně, zřejmě s obvyklou sebrankou, něco od divadla, něco od filmu, něco od literatury. Prostě Bittmann pořádá příští týden na Dorsetu večeři a možná by neškodilo tam zajít, někomu jako já to rozhodně neuškodí.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207879
Hartmut zavěsí. Dál říkám „hm, hm“ a „no tohle“, dokud starouš nedopije láhev. Potom řeknu, „tak jo, tati, měj se“ a odložím telefon. Starouš sedí u stolu, hlavu v dlaních. To je postoj, kterým vyjadřuje, že lituje. Jestli bych mu mohla ještě jednou odpustit. Mám naprosto pravdu, když takovýho syčáka, jako je on, podvádím s jiným. Protože si zasloužím chlapa, kterej je na mě hodnej. Natáhne ruku. Ale já nemám na mazlení náladu. Starouš je už tak nalitej, že si skoro nedokáže otevřít další láhev. Proč cítím místo škodolibosti smutek, když ho takhle vidím? Vypadá staře. A osaměle. Ještě dvě věty z jeho románu, které umím nazpaměť: „Muži začnou nenávidět, když by měli mít soucit. U žen je to naopak.“ Dneska po potápění se mě Sven zeptal, jestli si dokážu představit, že bych se přestěhovala na ostrov. Myslel to vážně. Přemýšlel o tom. Čestné úmysly od hlavy až k patě. Rozumné argumenty nechtěl slyšet. Jako by měl už příští týden nastat konec světa. Obličej zrudlý samým nadšením. Málem jsem se rozesmála. Jsem už tak otupělá, že odmítám toho, kdo to se mnou myslí dobře? Sven naléhal, abychom jeli ještě jednou do Maly. Sotva ovládal ruce. Požádala jsem ho, aby mi dal čas. Možnost, aby se věci vyvinuly. Já mluvila jako dalajlama, on jako mladý Werther. Přitom je o deset let starší než já. Přesto to bylo hezké odpoledne. Obědvali jsme v Teguise a ruku v ruce se procházeli kaktusovými zahradami. Spíš jako spokojení manželé než právě zamilovaní. Osamělý starouš zmizel za obzorem. Ale teď tady sedí skloněný nad stolem. Ty láhve vína mu zřejmě přinesla Antje. Zásoby nedocházejí. Dokud chlastá a přemýšlí, dá mi pokoj. Třeba se Theo a Antje do sebe zamilují, a jestli jsme neumřeli, žijeme dodnes. Všichni čtyři, vedle sebe.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207879