A N A RC HIE A Ř Á D V E S V Ě TOV É POL I T IC E
ricky založenému behavioralismu, který vládl v ostatních disciplínách tehdejší americké vědy. Cílem bylo vysvětlit chování anarchického mezinárodního systému – především jeho stabilitu, či naopak nestabilitu – v závislosti na různých způsobech rozložení moci mezi jeho autonomními jednotkami. Tak se v „debatě polarita–stabilita“ na přelomu padesátých a šedesátých let artikuloval nový, naturalistický či scientistický proud realismu, který se v sedmdesátých letech dále transformoval do Waltzovy formulace neorealismu v Teorii mezinárodní politiky (1979). Zatímco Waltzův neorealismus sedmdesátých let se pod vlivem „postempirického obratu“ v metodologii vědy opíral o dedukci teoretických hypotéz z apriorních předpokladů, na konci padesátých let bylo znakem vědeckosti předkládat hypotézy získané indukcí ze statisticky zpracovaného empirického materiálu.10 V té době vychází Waltz i další diskutéři z představy, že teoretická hypotéza může být považována za vědeckou pouze tehdy, je-li schopna uvést podmínky své platnosti (verifikace) anebo alespoň podmínky své neplatnosti (falzifikace). Otázka korelací mezi typem polarizace moci (bipolarita–multipolarita) a (ne)stabilitou systému byla dobrou příležitostí pro vyzkoušení behavioralistického přístupu. Pozice v polemice byly následující: podle Waltze měla být zárukou stability bipolarita, podle Davida J. Singera a Karla W. Deutsche multipolarita a podle Richarda Rosecrance „bi-multipolarita“ (Waltz, 1964; Deutsch, Singer, 1969; Rosecrance, 1969; Kaplan, 1969). Podle Waltze byla stabilita studenoválečné bipolarity založena na tom, (1) že rovnováha pokrývá celý svět (takže pojem „periferie“ ztrácí smysl); (2) že odráží nejen závody ve zbrojení, ale také soutěž v mnoha dalších oblastech (dobývání kosmu, ekonomický růst, zvyšování životní úrovně), v nichž jsou změny postupné a relativně pomalé; (3) že omezené zástupné války nutné pro testování a udržování rovnováhy mohou být zvládány oběma protivníky s větší jistotou a umírněností než v případě, že by proti sobě stálo více různých nepřátel; a (4) že malé posuny v rovnováze (např. vítězství komunistů v Číně roku 1949 a její roztržka se SSSR roku 1962) jsou kvůli její všeobsažnosti (bod 1 a 2) kompenzovatelné na jiných geografických místech či v jiných sférách soutěže (Waltz, 1964). Kritikové studenoválečné bipolarity, jako Singer a Deutsch, naopak poukazovali k nebezpečí jejího výkladu jako hry nulového součtu a skluzu od „omezených“ válek k válce „globální“ s doprovodným nebezpečím použití atomových zbraní (Singer, Deutsch 1969). Navíc upozorňovali na to, že doplnění extenzivní, 10 K postempiricistnímu obratu srv. Hollis, Smith 2000, s. 67–69.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207870
REALISMUS
vojensko-teritoriální oblasti soutěže oblastmi neteritoriálními („intenzivními“), o něž Waltz opírá svou argumentaci pro bipolaritu v bodě 2, je charakteristické pro období uvolňování – détente –, nikoli však pro striktní studenoválečné zadržování – containment. Singer a Deutsch považovali za jedinou záruku neutralizace hry nulového součtu rozptýlení moci, které by z mocenské soutěže učinilo kvazitržní hru kladného součtu. (Pro stručnou charakteristiku těchto dvou her viz oddíl 3.3.) Posun k druhému typu hry podle nich mohla zajistit jen multipolarita. Mnohost vojenských aliancí a kooperativních svazků umožňuje v případě ochlazení kooperace či bezpečnostního ohrožení ve vztahu k jedné straně posílit svazky s jinými, aniž by to muselo vést ke konfrontaci s nekooperativní či ohrožující stranou. Zmírňující vliv měla mít sama skutečnost, že když je aktérů víc, je jejich váha menší. Singer a Deutsch ovšem uznali, že rozšíření nukleárních zbraní mezi mnoho aktérů by působilo v opačném – destabilizačním – směru. Richard Rosecrance (1969) formuloval kompromisní pozici. Bipolární rovnováha podle něj stabilizuje systém tím, že ho činí předpovídatelnějším a že kondenzuje konflikty na hranice bloků, zatímco multipolární rovnováha zmenšuje ničivost případných konfliktů, neboť se odehrávají mezi daleko menšími mocnostmi. Pro zajištění stability je proto třeba kombinovat obě podoby – doplnit globální bipolaritu multipolaritou regionálních velmocí, které filtrují či zmírňují bipolaritu a v jistých situacích mohou plnit i roli zprostředkovatelů. Empirickým ekvivalentem tohoto posledního modelu je détente. Důležitost debaty stabilita–polarita z hlediska vývoje teorie mezinárodních vztahů spočívala v tom, že formulace obecných zákonů chování mezinárodního systému byly chápány jako generalizace z empirického pozorování, které mohly být prostřednictvím tohoto pozorování také verifikovatelné. Touto diskuzí tedy měla teorie mezinárodních vztahů vstoupit do stadia vědy podle modelu přírodních věd. Poznání mezinárodního systému se nemělo lišit od poznání přírodních systémů.
Obecné zákony a jedinečné fenomény: naturalistický a historický přístup Ve stejné době, kdy se jedno křídlo realismu snažilo dostát kritériím vědeckosti převzatým z přírodních věd, jeho druhé křídlo se naopak odmítalo vzdát přístupů historických věd. Podle tohoto křídla je mezinárodní politika historickým fenoménem, a nelze ji tudíž redukovat na korelace mezi chováním systému a distribucemi moci v něm. Ve hře je vždy daleko více determinujících faktorů 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207870
A N A RC HIE A Ř Á D V E S V Ě TOV É POL I T IC E
a řada z nich je spjatá s konkrétní povahou aktérů a jejich vztahů, která uniká zobecňujícím a transhistorickým soudům. Historie například nabízí bezpočet případů, kdy existovalo mocenské vakuum, které nebylo okamžitě vyplněno nejbližší mocí, jak to předpokládá teorie mocenské rovnováhy či výše zmíněné hypotézy. Fungování mocenské rovnováhy v 18. století – ve zlatém věku realismu –, nemluvě o metternichovském „koncertu velmocí“ ve století následujícím, není srozumitelné a pochopitelné jinak než tak, že zohledníme jeho kulturně-historické podmínky. Například to, že diplomacie té doby byla řízena „internacionálou“ evropských aristokratů, kteří byli nositeli jediné transnacionální kultury – sdíleli stejnou životní formu i stejný kód chování na mezinárodní scéně. V typu vztahů, které mezi sebou státy navazují, hraje důležitou roli jejich vnitřní povaha a hodnoty, k nimž se hlásí. Nelze od nich tedy odhlížet, jak se to děje ve výše naznačených modelech. Jak uznával Morgenthau a po něm rozvedl Kissinger, fungování evropského koncertu bylo například umožněno shodou o základních hodnotách, o niž se opírala Svatá aliance roku 1815 (Morgenthau, 1946, s. 107; Guzzini, 2004b, s. 55). Abstraktní koncept anarchie činí neviditelnými specificky kulturní a historické podmínky konfliktu a kooperace. Z historického hlediska nepředstavuje taková anarchie obecné pravidlo, ale jistou mezní situaci interakce vysvětlitelnou z konkrétního historického kontextu. Historickou kontextualizaci anarchie provádějí každý po svém od padesátých let 20. století Raymond Aron, Henry Kissinger a Anglická škola v čele s Martinem Wightem a Hedleym Bullem. Na rozdíl od systémového behavioralismu a neorealismu, inspirovaných a soutěžících s vědeckostí ekonomie, jsou jmenovaní myslitelé spřízněni s opačnou metodologickou pozicí, která od německé metodologické debaty na konci 19. století zdůrazňuje odlišnost a vzájemnou neredukovatelnost přírodních a historických věd. Zatímco Waltz v Teorii mezinárodní politiky (1979) dovede do důsledků náznaky Morgenthauovy Politiky mezi národy (1948) a učiní z mocenské rovnováhy kvazipřírodní, objektivní zákon mezinárodních vztahů, výše jmenovaní myslitelé zdůrazňují rozmanitost historických situací a důležitost intervenujících kulturních proměnných, které neumožňují chápat mocenskou rovnováhu a s ní spojené realistické koncepty analogicky k přírodním zákonům. Jinak řečeno, mechanismy mocenské rovnováhy, bezpečnostního dilematu či anarchie fungují jen v jistých kulturních podmínkách, které jsou historicky specifické, a proto je nelze zachytit vědeckými zákony s obecnou platností. Z toho důvodu také historické vědy nemohou předpovídat budoucí stavy světa, jak to činí vědy přírodní. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207870