i
i strany — 2006/2/20 — 18:38 — page 98 — #95
i
i
FRANCIE A MONAKO
přesvědčivých důvodů – přijali a šířili zjednodušené zobrazení francouzské stranicko-politické soustavy třetí a čtvrté republiky (a v širším smyslu celého parlamentního režimu) jako degenerovaného, nefunkčního uspořádání jdoucího z jedné krize do druhé. Doufáme, že i v tomto ohledu následující text poskytne dostatek podnětů pro nezaujaté srovnávání francouzských stranických systémů třetí, čtvrté a páté republiky – jak mezi sebou, tak se stranickými soustavami jiných zemí. Pakliže francouzskou stranickou soustavu lze považovat v rámci studia stranicko-politických pluralismů za relativně privilegovaný útvar, výzkum monackého stranictví je teprve v počátcích. Zde prezentovaný text naznačuje, že další zkoumání procesu přechodu od semikompetitivního stranicko-politického uspořádání ke kompetitivnímu, pro který byly vytvořeny podmínky ve volbách roku 2003, by mohlo být zaměřeno na specificky „komunální“ charakter monacké politické obce a na působení politicko-institucionálních faktorů v ní (zejména roli volebního systému).
98
i
i i
i
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207866
i
i strany — 2006/2/20 — 18:38 — page 99 — #96
i
i
FRANCIE
Francie Maxmilián Strmiska, Vít Hloušek
Politický systém a jeho vývoj Charakteristickým rysem moderních francouzských dějin byla poměrně častá alternace politických režimů. Od roku 1789 se ve Francii střídaly konstituční monarchie, neoabsolutistická zřízení, „občanská“ císařství i republiky. Francie plnila v evropském kontextu roli kolébky či zřídla celé řady prvků nezbytných pro moderní zastupitelské demokracie, avšak období s převažujícími prvky demokratického pokroku byla mnohdy následována obdobími s regresivními elementy. Francie několikrát ve svých moderních dějinách zažila např. zápasy za všeobecné volební právo, které byly definitivně vybojovány až po druhé světové válce, kdy kromě Francouzů získaly volební právo i Francouzky. O moderním politickém systému v užším slova smyslu můžeme hovořit až po vzniku tzv. třetí republiky (1871–1940). Třetí ani čtvrtá republika (1946–1958) ovšem nepředstavovaly typy politických systémů všeobecně hodnocených jako bezproblémové. V obou případech se jednalo o klasické parlamentní demokracie, v nichž měl zřejmou převahu legislativní orgán – Národní shromáždění. Pozice exekutivy byla jednoznačně slabší∗ a kombinace tohoto prvku a slabě organizovaných a vnitřně nedisciplinovaných politických stran omezovala zejména v době třetí republiky efektivitu a akceschopnost vlád. Francouzská politická kultura té doby navíc kladla důraz na „přímou akci“ ve vypjatých politických situacích a byla spojena s vysokou mírou personalizace, korupce atd. Krize čtvrté republiky – což bylo příznačné – vyvrcholila v momentu, kdy slabá exekutiva ve spojení s nedostatkem konsenzu uvnitř širší politické elity nebyla schopna čelit mezinárodněpolitické krizi vyvolané neschopností dospět k efektivnímu mocensko-politickému řešení (post)koloniálních konfliktů, tedy buď udržet v požadované míře pod kontrolou závislá území v Asii a severní Africe (zvl. Alžírsko), anebo se této kontroly úplně vzdát. Mezinárodněpolitická krize přerostla v krizi vnitropolitickou, která vyústila na přelomu let 1958 až 1959 ve změnu režimu a ustavením tzv. páté republiky, spjaté s osobou Charlese de Gaulla. Základní parametry páté republiky v institucionální i procesuální sféře byly dotvořeny v průběhu šedesátých let. Soudobá Francie je modelovým příkladem typu semiprezidentského politického systému. S prezidentskými systémy je tento přechodný model spojen ∗
Nejslabší pozici přitom měla vláda, resp. její předseda. To byla ostatně pozice, kterou ústavní pořádek třetí republiky neznal, pouze předpokládal, že některý z ministrů předsedá zasedání vlády (Kunc, 2000a: 82). Průměrná délka trvání kabinetu třetí republiky překračovala jen mírně období deseti měsíců.
99
i
i i
i
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207866
i
i strany — 2006/2/20 — 18:38 — page 100 — #97
i
i
FRANCIE A MONAKO
tím, že hlava státu má přímou legitimaci vzešlou ze všeobecných voleb a je volena na pevně stanovené období, během něhož není odvolatelná (přímá volba prezidenta byla zavedena v roce 1962 s volebním obdobím sedm let, od roku 2002 je francouzský prezident volen na pět let). Naopak parlamentnímu modelu se blíží pojetí vlády a jejího předsedy. Předseda vlády postupuje stejně jako v parlamentním režimu – stabilita vlády je závislá na podpoře většiny v Národním shromáždění, přímo volené dolní komoře parlamentu, jemuž je vláda odpovědná. Parlament rovněž může vyslovit vládě nedůvěru či ji odvolat. Fakticky však stojí vláda a její předseda jakoby „rozkročeni“ mezi Národním shromážděním a prezidentem. Polští politologové Andrzej Antoszewski a Ryszard Herbut vymezují sedm obecných kritérií poloprezidentského modelu (Antoszewski – Herbut, 2001: 324), které lze vztáhnout na francouzský model beze zbytku: dualistická exekutiva rozdělená mezi vládu a prezidenta; přímá volba hlavy státu; pevně stanovené funkční období prezidenta nezávislé na parlamentní periodě; prezident disponuje kompetencemi, které mu umožňují přijímat samostatná politická rozhodnutí ve vnitřní i zahraniční politice; kompetence prezidenta vzhledem k vládě (formální jmenování a odvolávání premiéra a ministrů); prezident není politicky odpovědný parlamentu; možnost předčasného rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných voleb související s tím, že vláda je odpovědná parlamentu. Komplikace v semiprezidentském systému, kde mají jak vláda, tak hlava státu relativně silné postavení v rámci exekutivy, nastávají, pokud obě složky pocházejí z odlišných politických táborů. Ve Francii hovoříme o fenoménu tzv. kohabitace (cohabitation), kdy prezident je nucen spolupracovat s vládou složenou z politických protivníků.∗ Vzhledem k tomu, že je poloprezidentský systém plně funkční pouze za předpokladu, že obě části exekutivy spolu alespoň v základních věcech spolupracují, nese taková situace značná rizika. Rovněž je zřejmé, že se faktická moc prezidenta také částečně odvíjí od toho, zda spolupracuje se souhlasně orientovanou vládou (pak může faktické fungování poloprezidentského režimu silně připomínat monistickou exekutivu prezidentského typu), nebo zda je nucen čelit soužití s vládou politických oponentů (pak se samozřejmě faktický chod exekutivy zřetelně dualizuje). ∗
Kohabitace nastala v dějinách páté republiky zatím třikrát: prezident-socialista François Mitterrand a gaullistický předseda vlády Jacques Chirac (1986–1988), Mitterrand a Edouard Baladur (1993–1995), v opačném gardu gaullista Chirac a socialista Lionel Jospin (1997–2002) (Keating, 1999: 166).
100
i
i i
i
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207866