kněží a tím i zvláštní autorita velekněze v celém národním společenství. Vše se soustředilo na Bibli a na její předčítání v synagogách. Tím Židé navázali na zkušenost z babylonského zajetí, kdy také byli zbaveni chrámu. Legenda klade do roku 90 synodu rabínů, k níž mělo dojít v městečku Jabné. Tam mělo dojít ke kodifikaci bible a ustálení tzv. palestinského kánonu. Bible v této podobě se stává nejvyšší autoritou judaismu. Židé jsou rozptýleni. Pobyt komunit mimo vlastní území a pokusy formulovat kánon jsou však staršího data.
11.3 Základní náboženská literatura judaismu První pokus o sestavení kánonu podnikli Židé, kteří žili v severoegyptské Alexandrii na konci 3. století př. n. l. Podle legendy shromáždili 70 učenců, jimž předložili soubor hebrejských spisů; každý sám, v odloučení od ostatních a od okolí měl přeložit celek. Podle latinské číslovky Septuaginta (sedmdesát) je dnes překlad nazýván. Když všichni práci dokončili, byly překlady srovnány a bylo zjištěno, že jsou totožné. Tato legenda pravděpodobně chce ukázat, že i řecký text Bible je inspirován. U některých textů tohoto souboru zvaného rovněž alexandrijský kánon však odborníci mají za to, že byly napsány, případně rovnou v řečtině později až do začátku 1. století př. n. l. Palestinský kánon spojovaný s legendou o synodu rabínů v Jabné se utvářel postupně v prvních stoletích našeho letopočtu. Jeho nejdůležitější částí je Tóra, tj. Zákon, pět knih Mojžíšových, přední a zadní Proroci (dějepisné a prorocké spisy) a ostatní Spisy v hebrejštině s občasnými aramejskými vsuvkami. Zejména Tóře se věnuje velká pozornost, dodnes se pro čtení při bohoslužbách umisťuje na svitek navinutý na dvou válcích. Podrobně se kontroluje každé písmeno. Již nepoužitelný svitek se pohřbívá. Shrnutím tradice navazující na Bibli, podle Židů pozdějším zápisem „ústní Tóry“, je Talmud,149 spis, jehož první část či vrstva, Mišna, vznikala ve staletích kolem přelomu letopočtů, a další texty shrnuté pod titulem Gemara se formovaly ve dvou verzích (palestinské a rozsáhlejší babylonské) do 5. a 6. století. Mišna je rozdělena do šesti oddílů a ty do celkem 63 traktátů. Gemara komentuje některé z nich. Materiál Talmudu, ale i pozdější literatury, totiž midrašů, je dvojího druhu: haggada obsahuje spíše vyprávěcí pasáže, příběhy, často s filosofickým a teologickým podtextem, halacha jsou texty právní povahy, většinou jako definitivní právní rozhodnutí pokláda98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207863
ná za závazná, včetně tradičních 613 micvot, příkazů a zákazů biblického původu.
11.4 Nástin dějin židovského společenství v diaspoře Židé byli nuceni záhy opustit svou vlast. Žijí v rozptýlení po různých zemích všech světadílů. Talmudem formovaný judaismus má své konstanty, leč v podobě bohoslužeb a v různých dalších zvycích vznikla polarizace na teritoriálním a jazykovém základě. Vedla ke vzniku skupin odlišných i nábožensky, Aškenazim (tj. Židů původně německých, obývajících také střední a východní Evropu) a Sefardim (Španělsko, Portugalsko, západní Evropa).150 Dalšími menšími samostatnými skupinami jsou původní římští, respektive italští Židé a Židé v Orientu zvaní Mizrahim. Židé svůj pobyt v zemích mimo své tradiční teritorium označují jako exil, tj. vyhnanství, nebo jako diasporu, tedy rozesetí, rozptýlení. V místech svého života tvořili obvykle menšinu uprostřed většinového náboženství. Týká se to především křesťanství a islámu. Muslimové považují judaismus za jedno z náboženství knihy, a proto byl jejich vztah tradičně relativně dobrý. Vážný konflikt nastal až ve 20. století v souvislosti s osidlováním Palestiny židovským obyvatelstvem z diaspory a vytvořením Státu Izrael. Ve vztazích Židů a křesťanů se střídaly etapy vzájemné úcty, ba i solidarity a spolupráce s častější nevraživostí. Ježíš sám a okruh kolem něj a následně pak první křesťané byli v očích představitelů židovského náboženského společenství především odpadlíky. Křesťané, byť zpočátku židovského původu se vůči judaismu ostře vymezili a s judaismem polemizovali. V raném středověku najdeme příklady dobrého soužití. Uvádějí se státní útvary pod vládou islámu na Pyrenejském poloostrově, zejména Córdobský emirát (později chalífát) jako země tří náboženství, judaismu, křesťanství a islámu. Filosofové a teologové všech tří stran tam spolupracovali. Naneštěstí se později k lidové etnické nesnášenlivosti připojily u křesťanského obyvatelstva nábožensky motivované pověry, například o rituální vraždě nebo o odpovědnosti dnešních Židů za to, že jejich představitelé v minulosti vydali Ježíše Římanům k ukřižování. Církevní a světské vrchnosti Židy oddělovaly od ostatního obyvatelstva a omezovaly ve srovnání s jinými skupinami jejich práva. Církevní autority někdy odsuzovaly lidové pogromy a braly Židy pod ochranu, přesto ale náboženská a etnická nesnášenlivost převládala až do doby osvícenství. Snad nejradikálněji posta99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207863
vil v tomto mezidobí alternativu Martin Luther: buď křest, nebo vysídlení z křesťanských zemí. Krok k opravdovému občanskému zrovnoprávnění Židů udělal osvícenský absolutismus ve druhé polovině 18. století, dále k tomu na našem území přispěly ústavní změny v šedesátých letech 19. století. V té době se Židé rozdělili na stoupence asimilace, etnického a částečně i náboženského splynutí s většinovým obyvatelstvem, a sionisty, kteří v duchu soudobého liberálního nacionalismu chtěli budovat židovský národ a stát. Ke katastrofálnímu návratu pronásledování došlo od konce třicátých let 20. století v Německu a na Německem obsazených územích. Lze říci, že až společné pronásledování křesťanů a Židů, zejména genocida Židů organizovaná německým nacismem a pronásledování křesťanů v době občanské války v Rusku v letech 1917–1921 a pak stalinskými a poststalinskými režimy, přispělo k jejich smíření a k hledání možností spolupráce. Křesťané různých vyznání vyslovili již vícekrát politování nejen nad údajně rasovým antisemitismem, ale i nad tím, co se podnikalo proti Židům jménem křesťanství. Katolická církev to učinila zejména prohlášením koncilu o vztahu církve k mimokřesťanským náboženstvím. Hledají se společné kořeny a obě strany se učí respektovat své odlišné názory a praktiky, ba dokonce je vítat jako obohacení. V různých křesťanských církvích však zůstávají a projevují se obvykle pod různými záminkami výrazně antijudaistické skupiny. Někteří Židé připisují náboženský význam vytvoření Státu Izrael po druhé světové válce, i když sionismus, hnutí, které k tomu směřovalo, neměl náboženský ráz. Obnova státu na části původního území se chápe případně jako počátek návratu Židů do zaslíbené země. Někteří křesťané pěstují jako projev špatného svědomí křesťanský sionismus. Jiní se solidarizují s pronásledovanými Židy, ale jsou kritičtí k politice Státu Izrael k Palestincům.151
11.5 Židovské mystické směry 11.5.1 Kabala Židovské mystické směry jsou v jistém napětí k talmudskému judaismu, i když jej nemohou zcela zavrhnout. Kabala (z hebrejského výrazu pro přijetí, chápe se jako přijatá a dál odevzdaná tradice) se odlišuje od oficiálního směru výkladem Bible i náboženskou praxí. Podstatou kabaly152 je intenzivní víra v nepřerušovaný vzájemný vztah mezi Bohem jako nekonečným 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207863