OBECNÁ ANALÝZA LIDSKÉ KOMUNIKACE
térium kontextové přiměřenosti. Emocionální projevy nad ztrátou blízkého člověka (včetně prudkých efektů) mohou být přiměřené.
3.5
Neverbální projevy v terapeutickém kontextu
Výrazná neverbální setkání, při nichž bývá zbystřena bezprostřední pozornost věnovaná řeči těla, představují setkání psychoterapeuta a jeho pacienta. Velmi častým jevem v terapeutických sezeních je neverbální zrcadlení a synchronicita pohybů mezi oběma komunikujícími. Neverbální rezonance je jev širší: často se na sebe vyladí milenci i jinak blízcí lidé tak, že synchronizují gesta, chůzi i mimiku. Někdy je přitom zjevné, že jeden více ovlivňuje druhého. V terapii tomu nemusí být vždy tak, že by pacient (v dané situaci osoba s nižším statusem) vždy musel nutně připodobňovat své projevy terapeutovi. La Barreová (2004) popsala množství neverbálních projevů svých pacientů a pacientek. Díky své zkušenosti s tancem upozornila na některé netradiční souvislosti: pacient svým neverbálním chováním tlačí terapeuta k určité odezvě a řečí těla usměrňuje neverbální choreografii setkání podobně, jako usměrňuje používáním určitých slov verbální konverzaci. Autorka, která je psychoanalytičkou, uvádí, že s každým ze svých pacientů se pohybuje jinak. Lidé jinak usedají na židli, jinak vstávají; různě sedí. Neverbální projevování pacienta má svou dynamiku, často je realizací (prováděním) určitých hlubších psychických vzorců, má například i svůj rytmus. O rytmicitě hovořili a hovoří i další psychoterapeuti (např. Rieger). Neverbální chování pacienta je důležitým zdrojem informací pro jeho terapeuta. Bývá také nástrojem pacientova záměru, zrcadlí pokusy o přiblížení se k terapeutovi, snahu o odvedení pozornosti nebo podtrhuje závažnost sdělení. Yalom popisuje situaci, ve které se vědomě bránil zrcadlení; nechtěl se nechat vtáhnout do pacientčina žertování: „Snažila se mě do svého žertování zatáhnout. Vyprávěla vtipy. Měla nadání pro imitaci akcentů a mimiky svého lékaře, svých čínských zákazníků i svého šéfa. Během sezení se snad dvacetkrát rozesmála, její dobrou náladu zjevně žádným způsobem nezkazilo ani moje zásadní odmítání účastnit se toho všeho s ní. Vždy beru svou práci velmi vážně …“ Yalom (2004, s. 105). Terapeut bránící se neverbálnímu sladění si posléze uvědomil, že s žertující pacientkou Betty měl on problém, nikoliv ona. Stal se podrážděným, byl znuděný, bránil se navázat s ní osobní vztah, ba cítil k ní odpor. Teprve změna v něm samém vedla k tomu, že terapie začala být účinná (podrobněji viz 13. kap.). Současné výzkumy neverbální komunikace se zaměřují například na to, jak – a jestli vůbec – je možné spolehlivě rozpoznat lež a vědomé klamání druhých osob z jejich neverbálního projevu: odlišit lhaní od pravdomluvnosti. Lhaní může být naivní (zalhání, zatajení), ale také
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207859
3 TEORIE NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE
zkušené, profesionální. Experimentální pozorování sleduje u osob při lhaní změny směru pohledů, proměny v pohybech rukou i neklid nohou, délku pauz, jimiž dotázaní reagují v rámci své odpovědi na otázku (Vybíral, 2003). Zkoumají se účinky konzistence a nekonzistence neverbálních projevů na druhé osoby. Významnými sociálněpsychologickými tématy zůstávají signalizace statusu a toho, že si člověk uvědomuje moc, stejně jako kulturní rozdíly v projevech (např. tzv. antropologie postojů těla). Další témata výzkumů: neverbální komunikace dětí, neverbální uzavřenost, sexuální rozdíly v tělesných projevech, interpretace emocí, neverbální indikátory některých onemocnění (deprese), počítačová simulace lidských pohybů a výrazů a další.
3.6
Spekulativní interpretace neverbálních projevů
Pětkrát vyšší tendence věřit spíše neverbálním signálům než slovům (viz motto k této kapitole) je nejspíše jedním z důvodů, proč se tolik autorů pokouší vytvořit „překladové slovníky“ založené na tom, co které gesto znamená apod. Tyto příručky bývají pojaty jako návody, na co si máme dát sami pozor při produkci neverbální řeči a co bychom měli vědět jakožto pozorovatelé druhých: co znamená takové a onaké sezení, co tento postoj, založení rukou na prsou, úhybný pohled doleva, dokonce i počet mrknutí. Téměř každý autor populární knížky o neverbální komunikaci podává své vlastní, svévolné, ale hojně také přejaté, tradované interpretace a implikuje značně redukcionistické výklady. V „průvodcích“ řečí těla schází nezřídka potřebné upozornění – které jim teprve může dodat na serióznosti! – že téměř každému neverbálnímu projevu člověka lze nezkresleně porozumět teprve v jeho situačním kontextu. Všeobecné interpretace, jež kontext nezohledňují, mají jen omezenou platnost. Tvrdí-li autoři, že ten a ten signál znamená přesně „to a to“, musíme je vždy brát s rezervou. Řada spekulací propojuje dokonce ještě dnes (po Kretschmerově vzoru) anatomické zvláštnosti jedince s jeho psychickými vlastnostmi. Tyto předsudečné „rovnice“ mají překvapivě tuhé kořeny, vyplavují se v našich myslích jako určité prekoncepty již při vnímání druhých lidí, nesporně ovlivňujíce naši komunikaci. Některé příklady takovýchto „rovnic“ (viz Argyle a Trower, 1979): oválný, obtloustlý obličej hubený, protáhlý obličej široké, plné rty tenké rty vysoké čelo vystouplé oči zapadlé, mdlé oči
= = = = = = =
veselost, bodrost serióznost sexy (o ženách) svědomitost inteligence vzrušivost není bystrý
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207859
OBECNÁ ANALÝZA LIDSKÉ KOMUNIKACE
Přitom Argyle s Trowerem dodávají, že výzkumy nepotvrdily žádný významnější vztah mezi těmito detaily a zvláštními rysy osobnosti. Autoři spekulativních hypotéz se rádi zaštiťují citacemi „výzkumů“, odvoláváním se na „odborníky“ apod.: „… odborníci shledali, že se sepjaté ruce objevují tehdy, když dotyčný jedinec popisuje nějaký svůj neúspěch nebo frustrující zážitek …“ (Khelerová, 1995, s. 26). Nespínejte ruce! Spekulativnost citovaných „poznatků“ je někdy více, jindy méně zřejmá. Zamysleme se například nad poměrem, který se psychologickými příručkami o komunikaci traduje od roku 1967. Svůj původ má v článku A. Mehrabiana a S. Ferrisové: „Pouze 7 % působení zprávy pochází z jejího slovního obsahu. Zbytek se počítá na neverbální působení – 38 % na hlasovou intonaci a 55 % na výrazy obličeje“. Původ tohoto tradovaného zkreslení (a nepravdivého „poznatku“) dostatečně rozebral psycholog D. Lapakko v roce 1997; pochybovalo se o nich již dříve (Argyle, 1975). Často se podobné údaje usvědčují z nekompetentnosti samy. I když připustíme v některých specifických situacích možnost výrazné převahy neverbálního sdělování nad sdělováním, které předávají obsahy slov, a to dokonce v poměru dejme tomu devět ku jedné, pak tomu jistě nebude vždy! Někdy je přece naopak příjemce zaposlouchán do slov a ani si nevšimne, že komunikující již nemá chuť pokračovat (tuto nechuť signalizuje výrazem obličeje) nebo že spěchá (gesta, neklid). Stejně diletantské je redukovat neverbální působení toliko na intonaci a mimiku. Takto by nepřipadla žádná procenta postoji těla, gestům, vzdálenosti, celkovému dojmu, kontextu! Číselný poměr 7 % – 38 % – 55 % je nesmyslný, neplatí univerzálně a byl vyčíslením dvou drobných experimentů se studenty. Mehrabian sám se ozval proti jeho zevšeobecňování a publikoval příklady, kde slovní složka komunikace hraje mnohem důležitější roli než neslovní (předání vzkazu napsaného na listu papíru). (Více viz Vybíral, 2003, s. 124–126.)
Psychologové nezpochybňují velký význam neverbálních signálů, chceme-li pochopit lidské jednání. Neverbálním projevem těla, ale i navozenou atmosférou (např. designem reklamy, obrazovou složkou komunikace, hudbou) můžeme ovlivnit druhého člověka více než slovy, která mu říkáme. Často ho získáme na svou stranu spíše díky sympatiím, jež v něm vzbudíme mimoslovně. Emocionální, obrazové a neslovní informace se také snáze a na delší dobu zapamatovávají (třebaže to opět neplatí vždy). Nápadné je pojímání interpersonální komunikace jako „zápasu“, v němž jde o to, kdo zvítězí, zaujme, přesvědčí, dosáhne většího efektu. V tomto směru odpovídají mnohé příručky starověké agonistice (agon – zápas; pojetí rétoriky jako zápasnického umění je věnován Platonův dialog Gorgias) a jsou vlastně návody, jak trénovat komunikaci proto, abyste porazili (předčili) druhé. Viz název jedné z takových příruček: „Jak správně argumentovat a pokaždé zvítězit“. Příklad: „Sepjaté ruce slouží jako jakási bariéra, kterou je třeba nejdříve protrhnout …“ Sama představa „protrhávání“ je velmi intruzivní (intruze – vnikání, pronikání) a navozuje představu, že v komunikaci mezi dvěma jedinci jde o útočení. Podobné příručky vždy zužují pohled na komunikaci, neboť většinou implikují, že při komunikování jde buď o invazi, nebo o obranu. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207859