98
BRONNIE WARE
Ve velmi drahé restauraci jsme měli zamluvený stůl pro dva. Byl to hodně žádaný stůl, vpředu s vyhlídkou přes park až na zátoku. John vypadal v námořnickém saku se zlatými prýmky jako ze škatulky a ve vzduchu se vznášela čerstvá vůně vody po holení. S rukou na mých bedrech mě vedl k našemu stolu. Když jsem se podívala ven na vyhlídku, ohlédla jsem se a přistihla jsem ho, jak mrká na čtveřici pánů sedících u nedalekého stolu. Všichni se usmívali, když si mě prohlíželi, ale okamžitě ztichli, když si uvědomili, že jsem je přistihla. „Vaši přátelé, Johne?“ usmála jsem se. Něco zakoktal a přiznal se, že chtěl, aby jeho přátelé viděli, jaké má štěstí, že dostal pečovatelku tak skvělých fyzických kvalit. Rozesmála jsem se. „Každá žena v mém věku má skvělé fyzické kvality, když se ocitne v místnosti plné devadesátníků.“ Musím však přiznat, že jeho způsoby byly dokonalé, a já si přála, aby více mužů z mé generace mělo tolik šarmu a ovládalo etiketu stolování tak jako on. Bylo to moc příjemné posezení. John sem zatelefonoval předem a vysvětlil jim, že přivede do restaurace veganku. Vyhověli mi skvělou zeleninovou sekanou, upečenou zvláš pro mě. Ukázalo se, že jeho kamarádi dostali zákaz nás při obědě rušit a vůbec se přibližovat k našemu stolu. Chtěl mě představit potom. I když už dávno dojedli, trpělivě seděli, dokud jsme nedojedli my a nepopovídali si. Potom mě dovedl, opět s rukou na mých bedrech, k jejich stolu, kde jsem hrála dokonalou přítelkyni a všechny je okouzlila, ale dala jsem si záležet, abych nejvíc pozornosti věnovala Johnovi. Připomínal mi kohouta v blýskavém peří, jak se naparuje při námluvách. Bavila jsem se. Ale pod tím vším byl umírající muž. Komu by mohlo ublížit, když s ním budu hrát tuhle neškodnou hru, ze které se může
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207853
ČEHO PŘED SMRTÍ NEJVÍCE LITUJEME
99
vyklubat jeho poslední rande? Jakmile jsme se vrátili domů a já se převlékla z růžových šatů do praktičtějšího pracovního úboru, čehož John trpce litoval, pomohla jsem mu na lůžko. Vycházka ho možná potěšila, ale taky vyčerpala. Energie umírajících lidí je tak oslabená, že i malý výlet je vyřídí stejně, jako kdyby týden v kuse ve dvojitých směnách skládali cihly. Naprosto je to vyčerpá. Rodina a přátelé si také často ne uvědomují, jak jejich dobře míněné návštěvy mohou nemocného unavit. Když umírajícímu zbývá zhruba poslední týden, návštěvy delší než pět nebo deset minut se mohou pro pacienta stát pernou prací, a přitom právě v téhle době jsou obvykle návštěvami přímo bombardováni. Odpoledne jsme však byli s Johnem sami a on hluboce usnul. Složila jsem si růžové šaty zpátky do tašky a s úsměvem vzpomínala na oběd, který mu udělal takovou radost. Mně taky. John těžil z mého mládí i jinak. Rozuměla jsem počítačům lépe než on, takže jsem se vrátila k práci v jeho kanceláři, která začala minulý měsíc. Na člověka jeho věku měl k počítačům obdivuhodný přístup, protože se postavil k novým technologiím čelem. V souborech měl však zmatek, protože neznal systém složek a řazení. Když spal, pustila jsem se do zakládání kategorií a přesouvala do nich stovky dokumentů a současně vytvářela rejstřík, aby všechno rychle našel. Když jsem v následujícím týdnu viděla, jak John rychle chátrá, byla jsem opravdu vděčná, že jsme si do té restaurace zašli. Z domu už nevyjde. Možná mu zbývalo ještě několik týdnů nebo ani to ne, ale síla z něj velmi rychle vyprchávala. Později odpoledne jsme seděli na balkóně a dívali se na západ slunce nad mostem Harbour a Operou. John měl na sobě župan a pantofle,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207853
100
BRONNIE WARE
snažil se trochu jíst, ale dalo mu to strašnou práci. „Netrapte se s tím, Johne, jezte, jenom když můžete nebo chcete,“ řekla jsem a oba jsme věděli, co za tou větou zůstává nevyřčeno. John umíral a už to nebude dlouho trvat. Přikývl, položil vidličku na talíř a podal mi ho. Odložila jsem tác stranou a dál jsme se dívali na zapadající slunce. Zčistajasna v tom klidu a míru John prohlásil: „Lituji, že jsem pracoval tak tvrdě, Bronnie. Byl jsem hlupák, úplný pitomec.“ Seděla jsem v druhém křesílku na balkoně a jen se na něj podívala. Nepotřeboval pobízet, aby pokračoval. „Pracoval jsem příliš tvrdě a te jsem osamělý, umírající muž. Nejhorší je, že jsem byl osamělý celou penzi, a nemusel jsem být.“ Poslouchala jsem a on mi vyprávěl celý příběh. John a Margaret vychovali pět dětí, z nichž čtyři už mají vlastní děti. Poslední syn zemřel, když mu bylo něco přes třicet. Když všechny děti dospěly a osamostatnily se, Margaret Johna požádala, aby odešel do penze. Byli oba zdraví a v dobré kondici a měli dostatek peněz, aby si důchod mohli užít. Jenže on pořád říkal, že možná budou potřebovat víc peněz. Margaret pokaždé odpověděla, že by v případě nutnosti mohli prodat svůj obrovský, te skoro prázdný dům, tím získat potřebné peníze a koupit si něco vhodnějšího. Tahle bitva mezi nimi trvala patnáct let a on celou tu dobu pracoval. Margaret byla osamělá a toužila oživit jejich soužití bez dětí i práce. Celé roky se kochala katalogy cestovních kanceláří a navrhovala, kam všude by se spolu mohli podívat. John také toužil více cestovat a souhlasil s každou cestou, kterou Margaret navrhla. Také mu však lichotilo postavení, které mu poskytovala jeho práce. Pověděl mi, že samotnou práci nijak rád neměl, jen tu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207853