Da niel Her m a n – Sr dcem proti ostnatému dr átu
U nich ale nikdy nebylo vidět, že by těch obětí litovali. Jakési východní přísloví říká, že by měl vítěz plakat nad všemi těmi mrtvými. Právě v tom vidím také ten rozdíl. Proto je mi bližší postoj Josefa Hasila, který o tom přemýšlí až do svého vysokého věku. Bere to tak, že vzal život člověku, kterému ho nedal, a je to pro něj velmi bolestné. Chápu mimořádnost takových situací, ale je mi jasné, že je to krajní řešení a je mi také jasné, že to není standardní řešení. Stále je ale třeba mít na paměti, že zločinný byl režim, ne ti, kdo proti němu bojovali. Také se někdy říká, že když vidíte člověka v perfektním obleku, „podívejte se ještě na jeho boty, podle nich poznáte, co je zač“. To je velká pravda. A snad co teď řeknu, zaujme především čtenářky. Mluvili jsme tu už o princezně Lobkowiczové z Litoměřic. V Budějovi‑ cích jsem taky znal jednu princeznu, shodou okolností taky Lobkowi‑ czovou. Ta mi jednou říkala: „Víte, jak se pozná opravdová princezna?“ Já, že nevím. A ona: „Ta má na ruce vždycky jen jeden prsten.“ Musím se přiznat, že se od té doby dívám dámám na ruce, a „klenotnictví“ na rukou o něčem svědčí. Většinou to koreluje i s druhem tiskovin, které ti lidé v těch rukou mají. Existuje pojem „masivní prsten“. Když potkám muže, který se zdobí „masivním prstenem“, myslím si o něm svoje. Přesně tak. Moje prateta, která si prožila těžký život, vzpomínala na jednoho příslušníka šlechtické rodiny, který i ve vězení na ty hadry, v kterých byl oblečený, dával při jídle ubrousek. Ani v těch nejextrém‑ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207847
Ústav pro studium totalitních režimů
nějších podmínkách takový člověk neopouští své principy. A naopak ani v nejexkluzivnějším prostředí, když to někdo nemá v sobě, není schopen to pak ani vyzařovat. Nemocí české společnosti je, že jsme tu systematicky opakovaně hubili elity. Kořeny tu jsou a ten výhonek může vyrazit. Jsem v tom optimista. Když se setkávám se studenty, mají zájem a inteligentní otázky a budou kultivovanější než generace jejich rodičů. Vzpomínám si, jak mi někdo líčil zážitek z Paříže. Na ulici seděl žebrák s kloboukem. Nastalo poledne a on sbalil žebrací náčiní, rozložil ubrousek, vyndal bagetu a víno. Když se najedl, zavřel láhev, složil ubrousek a pokračoval v žebrání. Držel si svou úroveň. Musím říct, že dvacet let navštěvuji velmi ex‑ kluzivní akce na opravdu vysoké úrovni společenského života a často žasnu nad „úrovní“ některých účastníků. Nechci se nikoho dotknout a třeba za to ani nemohou, ale pánové často nevědí, jak mít zapnuté sako, že se k obleku nenosí mokasíny. Neumějí políbit ruku a předat květinu; nevědí, po které straně chodí dáma vedle muže, komu dávat přednost při vstupu do dveří. Na tom všem se ten člověk pozná. Taková ta východní Evropa… Řekl bych, že něco ještě vzdálenějšího. Takový ten proletkult, který k nám vstoupil po válce. Do divadla se chodilo v teplákách a rádiovkách, jak na to s despektem vzpomínala moje babička. To mi bylo vždycky tak odporné a nepřijatelné, že jsem se u přítelkyň své babičky snažil nasát atmosféru kulturně nezkaženého světa. Nechtěl jsem akceptovat 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207847
Da niel Her m a n – Sr dcem proti ostnatému dr átu
to, co nám bylo nabízeno jako takzvaný výdobytek socialismu, a chtěl jsem žít podle jiných hodnot. Tady u nás nikdy nebyla silná skupina lidí, kteří by zastávali konzervativní názory a styl života podobný tomu, co je třeba ve Velké Británii. Dovedu si to představit u Karla Čapka nebo Masaryka, ale že by se sedmdesát procent lidí ztotožnilo s něčím noblesním a aristokratickým, to si u nás neumím představit. To je pravda, ale já budu ženám líbat ruku, i kdyby to nikdo jiný nedělal. Vždycky se najde někdo, kdo to ocení. Nemělo by se to po‑ chopitelně přehánět, musíme si uvědomit, v jaké době žijeme. Ale že něco dělá většina, pro mě není dostatečným důvodem dělat to taky.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207847