laska_a_jeji_kat_dotisk_2009.qxd
24.3.2009
17:29
StrÆnka 98
LÁSKA A JEJÍ KAT
Carlose tato konstrukce nadchla. Nejen že vysvětlila jeho obranné reakce v práci, ale mohl tento „dezidentifikační“ model rozšířit na své tělo. Řečeno jinými slovy: I když je napadeno jeho tělo, on sám a jeho životní podstata je nedotčená. Tato interpretace do značné míry snížila jeho úzkosti a jeho prezentace v práci byla dokonale srozumitelná a nedefenzivní. Nikdy neodvedl lepší práci. Po celou dobu prezentace mu v hlavě bzučelo malé kolečko mantry: „Já nejsem svá práce.“ Když skončil a posadil se vedle svého šéfa, mantra pokračovala: „Nejsem svá práce. Nejsem svůj projev. Ani své šaty. Žádná z těch věcí.“ Dal si nohu přes nohu a všiml si svých ošoupaných starých bot: „A nejsem ani své boty.“ Začal kroutit nohama a snažil se tak upoutat šéfovu pozornost, aby mohl prohlásit: „Nejsem své boty!“ Carlosovy dva závěry – první z mnoha, které ještě přišly – byly pro mě a mé studenty opravdovým darem. Tato dvě zjištění, z nichž každé vzniklo při jiné formě terapie, ilustrovala rozdíl mezi tím, co může člověk získat při skupinové terapii, která se soustře uje na komunikaci mezi lidmi, a individuální terapii, která se soustře uje na komunikaci uvnitř člověka. I dnes užívám Carlosovy závěry jako příklady, kterými ilustruji svou výuku. V několika posledních měsících, které mu ještě zbývaly, se Carlos rozhodl, že bude dávat. Zorganizoval svépomocnou skupinu pacientů trpících rakovinou (nikoli bez humoru o tom, že je to místo poslední zastávky) a zároveň se stal vedoucím skupiny u jedné ze svých církví, která se zabývala schopnostmi rozvíjet interpersonální vztahy. Sarah – jedna z Carlosových největších propagátorek – byla pozvána jako hostující lektorka na jeho sezení a dosvědčila, že je opravdu odpovědným a kompetentním vedoucím. Nejvíce ze všeho však dával svým vlastním dětem, které si všimly změny, jež se s ním udála, a rozhodly se, že budou bydlet s ním a dokončí semestr na nedaleké koleji. Byl neuvěřitelně velkorysým a chápavým otcem. Vždy jsem cítil, že způsob, jakým se člověk vyrovnává se smrtí, je do značné míry determinován modelem, který nastavili jeho rodiče. Poslední dar, který může rodič svým
98
&
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207842
laska_a_jeji_kat_dotisk_2009.qxd
24.3.2009
17:29
StrÆnka 99
Kapitola druhá „KDYBY ZNÁSILNĚNÍ NEBYLO ZLOČINEM…“
dětem dát, je naučit je na svém vlastním příkladě, jak vyrovnaně čelit smrti – a Carlos dal svým dvěma dětem mimořádně vznešenou lekci. Jeho smrt nebyla z těch temných. Až do posledního okamžiku svého života byli všichni tři k sobě navzájem naprosto otevření, co se jeho choroby týče, a smáli se společně způsobu, jakým supěl, koulel očima a šklebil se, když o své chorobě mluvil. Mně nemohl dát větší dar než ten, který mi poskytl krátce před svou smrtí. A byl to ten dar, který dává odpově na nadčasovou otázku, zda má vůbec smysl a zda je vůbec vhodné pokoušet se o „ambiciózní“ terapii u těch, kdo jsou nevyléčitelně nemocní. Když jsem ho navštívil v nemocnici, byl tak slabý, že se sotva mohl pohnout, ale pozvedl hlavu, stiskl mi ruku a zašeptal: „Děkuji vám. Děkuji vám za to, že jste mi zachránil život.“
&
&
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207842
laska_a_jeji_kat_dotisk_2009.qxd
24.3.2009
17:29
StrÆnka 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207842