hové důstojníků, a za další chvíli se dočasné bydliště milých Kuzmenků stalo jakýmsi společenským střediskem pro nižší vojenskou třídu. První byl náš Ivan. Ten usoudil, že ono nemanželské dítě má otcem „Vlasova“, ale zřejmě to v jeho očích neznamenalo nic ponižujícího ani vlastizrádného. Já občas poslouchal, co si tam vojáci vypravují – a bylo to o tom, jak se dělala kolektivizace, a to nejenom na Ukrajině, ale po vší Rusi, koho a jak rozkulačili a co se s kým stalo. Ti vojáci byli Rusové, ne Ukrajinci – a já se nepřestanu divit, že mluvili tak otevřeně. Snad že se cítili mezi svými. Pak ale přišla pohroma. S vojenským velitelstvím se ve vesnici usíd‑ lila i NKVD (a to na faře, což bylo zvláště stylové) a brzy si pro starého Kuzmenku přišla. Když jsem viděl jejich náčelníka, šla i na mne hrůza. A Kuzmenková chodila jako tělo bez duše – a jestli jsem kdy viděl smutné ženské oči, pak to byly oči této Ukrajinky. „Ta ženská už ani plakat nemůže,“ řekla o ní naše matka. Ale stal se zázrak, jakých se moc neděje – pustili ho. Po letech jsme se dověděli, že se jim povedlo opravdu v Čechách zůstat, někde na Tachovsku, Žofinka že se vdala za Čecha z Ukrajiny nebo z Volyně (třeba ta její čeština nebyla tak úplnou záhadou) a že se tedy všichni „za‑ chránili“. Za tu krátkou dobu, co u nás byli, podivně, až nepochopitelně při‑ rostli k srdci všem v rodině i všem v té naší široké kladrubské domácnosti. Bylo v té době z něčeho patrné, jaká pochmurná budoucnost do naší země přichází? Už jsem se zmínil o tom, jak se před koncem války formovala komunistická strana a jak si její členové představovali budoucnost hřebčína. Příznačné bylo, že hlavní slovo tu vedli někteří lidé z vesnice mimo hřebčín (např. již zmíněný místní holič) a ti hřebčínští že zrovna dobrým charakterem a pověstí z dřívějška moc nevynikali. Však také velmi brzy vystoupili se svými požadavky. Ustavil se závodní výbor a převahu v něm nabyl onen názor, že stačí, když se vymění vedení, a rozhodovat budou nyní ti, kdo skutečně pracují. Rozdělili si pracovní úseky – ale byla tu překážka, kte‑ rou bylo nutno odstranit, a tou překážkou bylo staré vedení a v jeho čele „pán“ neboli ředitel Matějček. To byla těžká doba. Revoluce měla zelenou – a v jakési miniatuře se tu dělo všechno, co je známo z revolucí velkých. (Moc jsem si jednotlivé charaktery připomínal, když jsem pak brzy na to četl dvoudílné Mémoires de Barras z Velké francouzské revoluce, které jsem dostal od paní radové Linkeové.) I v Kladrubech byli lidé čestní i lidé opojení nově získanou mocí, spolehliví i kam vítr tam plášť, kolaboranti 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207840
i lidé věrní, stateční i zbabělci i ti, kteří to hrají na obě strany, objevily se i ženy-fúrie i krvežíznivci, kterým snad jen ta gilotina scházela. A přitom všechno tohle nesouvisí ani s inteligencí, ani se společenským postavením, ani s bohatstvím a chudobou. Jde to prostě napříč a má to své vlastní kořeny a zákonitosti. A také platí, že v takovýchto dobách se lépe než kdy jindy po‑ znává, kdo je kdo a co je v něm (kdesi hluboko). A toto poznání jsem si do své psychologie tedy také odnesl – a zabudoval také kamsi velmi hluboko. Jak ty „revoluční“ události vaši rodinu zasáhly? Její osud nebyl v té době zajisté nijak výjimečný. Takových byla spousta. Otec bojoval o své postavení a o „svůj“ hřebčín dost statečně a musím říct, že měl podporu mnohých lidí, od nichž by se to dalo čekat, a překvapivě i od některých, od nichž by se to nečekalo. To patří snad také k překva‑ pením revoluce. Měl také podporu celé široké rodiny. Ale přece jen útoky na sebe pociťoval jako zradu a nevděk i jako své osobní selhání – a z této rány se nikdy docela nepozdravil. Nemohl se docela zbavit představy, že šlo mezi jiným také o jeho osobní selhání, které přivedlo celou rodinu do ponižující situace (i když, upřímně řečeno, zas tak moc ponižující nebyla). Pro takové lidi, jako byl náš otec, se nyní vynašlo nové označení – aso‑ ciál. (Navíc byl agrárník a to byl hřích možná ještě větší.) Hledaly se argu‑ menty, které by jeho asocialitu doložily. Velkou většinou byly velmi naivní. Na jeden si vzpomínám: „Když jsme po těžké a namáhavé práci odpočívali ve stínu pod fůrou sena, ředitel Matějček jel kolem na kočáře a nás odtam‑ tud vyhnal.“ Bylo uspořádáno jakési lidové shromáždění a hlasování všech zaměstnanců hřebčína o tom, má-li ředitel ve své funkci zůstat – a před‑ stavte si, toto hlasování otec se ctí vyhrál! Většina stála za ním. V atmo‑ sféře, která tam vládla, by se to dalo označit za vítězství slavné. Však také mnozí říkali: „Je vyhráno a tím všechno končí – ustane to napětí a zase bude pořádek.“ Leč tím to neskončilo. Otec byl po čase přece jen odvolán, nějakou dobu pracoval na ministerstvu a v roce 1947 jsme se stěhovali do Zahrádek u České Lípy na panství Lichtensteinské. Jak to na vás působilo? Tohle období jsem s rodinou už naplno neprožíval, protože jsem se svým TBC nálezem odejel už v létě 1945 na léčení napřed do Beskyd a pak do Tater do sanatoria ve Starém Smokovci. Zásobovala nás tam UNRRA a bylo tam dobře. Společenský život měl dokonce mezinárodní nátěr – byli tu 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207840
maďarští Židé z koncentračních táborů, Češi, Němci a ovšem Slováci, mezi nimiž jsem se poprvé setkal s některými nesmiřitelnými nacionalisty hlin‑ kovského ražení. (Rozdělení státu mě nepřekvapilo – a proti bych nebyl.) Lehávali jsme zabaleni v přikrývkách na balkonech s vyhlídkou na Nízké Tatry a já sledoval orly, jak táhnou z jedněch hor na druhé. Za námi byl nedostupný Slavkovský štít. A na ten jsme pak s přítelem Oldou Tomanem lezli jako na první tatranskou horu, když jsem si za rok už takovýhle výlet mohl dovolit. Tatry jsou pro mne posvátné, byť dnes už bohužel fyzicky nedostupné. Jsou to zajisté nejkrásnější hory světa – a to jsem viděl hez‑ kých pár pohoří. V době, kdy byste byl měl „běhat za děvčaty“, jste strávil mnoho času po nemocnicích. Jak jste to nesl? Ve zdravotnictví pracuji od roku 1950. (Počítám-li k tomu i bezplatné prak‑ tikování, je to od roku 1949, což je přesně půl století.) Poznal jsem je tedy dost dobře jakožto zaměstnanec. Ale poznal jsem je dost důvěrně i zevnitř, jakožto jeho zákazník neboli pacient. Tuhle zkušenost bych vřele dopo‑ ručoval všem lékařům, z větší části i sestrám a ministrům zdravotnictví ovšem povinně. Ti, pokud jsou náhodou dokonale zdraví, by si v zájmu svého postavení měli povinně dát chirurgicky z těla odstranit všechno, co je zbytné (slepé střevo a podobné nadbytečnosti), dát si úředně zlámat nohu či jakkoliv jinak se dostat na delší dobu do nemocnice. U mne se o to Matka Příroda postarala sama. Po třech předchozích zásazích do kyčelního kloubu ještě v dětství přišla další velká operace, sotva jsem na fakultě složil státnice. To už jsem měl trochu „zaděláno“ na psychologii, takže pro další svou praxi jsem si z toho mohl odnést lecjaké poučení. Když je totiž člověk na ortopedickém oddělení už po léčebném zákroku a už mu v podstatě nic není, zajímá se přirozeně o dění ve svém okolí. A nemocnice je specifické společenské prostředí. Vypravuje se, sdílí se společný osud, každý podle své přirozenosti reaguje na určité danosti nemocničního prostředí a podle své přirozenosti vstupuje do interakce se vším tím, co dáno není. Následkem toho lidé takto společně postižení poznávají jeden druhého opravdu do hloubi osobnosti. Mají ovšem i dost času myslet na všelijaké lumpárny. Tahle historka je pro to dost příznačná. Na klinice profesora Hněvkovského byly dva dvou‑ lůžkové pokoje propojeny, takže vzájemný kontakt měli čtyři pacienti. My čtyři jsme tam byli už staří „mazáci“. Na jiný pokoj přišel nový pacient 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207840