Georg Ratzinger / Můj bratr papež
Nedokážu již přesně říci, kdy jsem pocítil povolání ke kněžské službě, neboť ve skutečnosti mi bylo odjakživa jasné, že právě tady je mé poslání. Již v době, kdy jsem byl ministrantem a sloužil u oltáře, jsem věděl, že mé místo bude zde: teď jsem byl ministrant, později bych snad mohl stát na místě kněze. O tom jsem nikdy nezapochyboval, spěl jsem k tomu s jakousi přímo organickou přirozeností. Nikdy jsem o tom nemusel doopravdy uvažovat, natolik jsem si byl ve svém přesvědčení jistý. U každého kněze je to samozřejmě odlišné. Znám například jednoho kněze, který nejdříve vykonával své povolání ve světě. Jednou se v jeho rodném městě sloužila primiční mše. Původně na ni nechtěl jít, něco jej však přímo pudilo, aby se této první mše svaté onoho mladého kněze zúčastnil. Nejprve stál v kostele docela vzadu, potom jej lidé posouvali stále více dopředu, až pak na konci primice stál téměř před oltářem. V tomto okamžiku si uvědomil, že tam patří, a rozhodl se pro kněžskou dráhu. Neexistuje tu jednoduše nějaké „zlaté pravidlo“, nějaký pevně stanovený recept. Já jsem rozhodně nikdy nemusel svádět se sebou nějaký boj, nikdy jsem se nemusel pro své kněžství s námahou rozhodovat. Mně bylo ve skutečnosti od počátku jasné, že se dám na dráhu duchovního – možná to bylo podmíněno mým ministrováním, a možná dokonce v prvé řadě spiritualitou naší rodiny. Pro mě to byla vždycky samozřejmost. Nevím, zda jsem tím byl svému bratrovi jistým způsobem vzorem. Přinejmenším na mně viděl, jak by takový život mohl probíhat, když se sám rozhodl mě na této cestě následovat. Nikdy jsme o tom spolu přímo nemluvili, docela dobře si však dokážu představit, že jsem jej možná aspoň trochu povzbudil nebo utvrdil v jeho rozhodnutí. V našem rozhodnutí nás ovšem pochopitelně posiloval i protikřesťanský duch doby: chtěli jsme
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207839
Traunstein (1937–1946)
se vydat na tuto cestu „tím spíš teď!“, a to s veškerými důsledky, a za každou cenu jsme chtěli zůstat věrni svému povolání. Já jsem v každém případě již roku 1935, když jsme ještě žili v Aschau, odešel do arcibiskupského semináře v Traunsteinu. Jelikož seminář nenabízel vlastní výuku, chodili jsme odtud do školy na humanitní gymnázium v Traunsteinu. Na toto gymnázium přišel roku 1937 i Joseph, bydlel však ještě dva roky doma u rodičů, než roku 1939 vstoupil rovněž do semináře. Ročník mého bratra byl poslední v gymnaziální třídě, další třída hned po něm již patřila ke státní střední škole. Zpočátku nás bylo v sextě (první třídě gymnázia) osmatřicet: pětatřicet chlapců a tři dívky, které byly vesměs evangeličky. Tehdy byli lidé v našem kraji většinou prostí řemeslníci nebo rolníci, u nichž nebylo obvyklé posílat dceru na vyšší školu. Většina učitelů byli postarší pánové, tedy lidé konzervativní a často i nábožensky založení; učitelky u nás tehdy nebyly. Teprve později přibylo několik mladších učitelů, kteří vnesli do školy jiného ducha, a mezi nimiž byli i fanatičtí nacisté. K nim patřil například náš nový ředitel, poté co jeho předchůdce zemřel na zápal plic. Většina z nich však nacisté nebyli a udržovali dobré vztahy i se seminářem. Školní rok byl tehdy rozdělen na trimestry (třetiny roku), nikoli jako dnes na semestry (poloviny roku). Začal o Velikonocích. Po velikonočních prázdninách byla tři měsíce škola, poté následovala dlouhá přestávka o letních prázdninách, které jsme nazývali „velké prázdniny“, a v září škola pokračovala až do vánočních prázdnin, jimiž končil druhý trimestr a po nichž začal třetí. Teprve později byl začátek školního roku přeložen na podzim.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207839
Georg Ratzinger / Můj bratr papež
Do školního kolektivu se zapojoval spíš váhavě: Joseph Ratzinger na školním výletě asi roku 1940 (prostřední řada, čtvrtý zleva).
Vždy na počátku trimestru se konalo vyvěšování vlajky. Celá škola se musela postavit do čtverce, poté měl prozatímní ředitel plamennou nacistickou řeč a nakonec byla vztyčena vlajka. K tomu zanotoval učitel hudby národní hymnu a my jsme se pak měli sborově přidat. Bylo to ovšem samo o sobě poněkud komické, jak ředitel nejprve „německy pozdravil“ a potom napřaženou rukou udal takt a dirigoval, zatímco jeden z chlapců vytahoval do výše vlajku Německé říše. Na konci trimestru se pak vlajka zase sundala. Onen ředitel, pan K., byl i naším učitelem matematiky. Pocházel ze Sárska, byl malé postavy a měl velké břicho. Říkali jsme mu proto „břicháč Kelli“. Byl to ve skutečnosti věřící člověk, zároveň však i fanatický nacista; dodnes netuším, jak to dokázal spojit. V každém případě
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207839