V ýchova l áskou
Setkáváme se i s dětmi, které svou nedočkavost po kontaktu a lásce pro jevují tím, že si pozornost dospělých vynucují za každou cenu, třeba i provo kací, zlobením, vztekáním. S nimi překvapivě bývá v náhradních rodinách poměrně dobrá zkušenost, pokud osvojitelé „ustojí“ právě tu zkušební dobu, kdy dítě svým nápadným chováním „testuje“ opravdovost jejich zájmu a ros toucí bezpodmínečnost lásky. A konečně jsou i děti, které v podmínkách delšího citového strádání jako by rezignovaly na vztahy a stáhnou se do sebe, do jakéhosi krunýře, do jisté netečnosti či izolace. Ty je třeba velmi trpělivě k lásce otvírat, povzbuzovat. Pokud se to podaří činit citlivě, ani tady nejsme bez naděje, že se v nich po daří probudit důvěru v lidský svět. J. P.: A zkoumáte, zda jsou žadatelé o adopci vděční biologickým rodi čům a zda ctí jejich těžký osud? J. Š.: Ano, rozhodně. Schopnost dorůst k vděčnosti biologickým rodičům za to, že dítě počali, matce za to, že ho třeba přes těžkosti po devět měsíců nosila pod srdcem a přivedla na svět, ač by pro ni třeba bylo snazší život dítěte ukončit potratem, je důležitým pozitivním předznamenáním nového vztahu. J. P.: Ono se to může zdát absurdní, ale přilnutí nastává už v průběhu těhotenství. Dítě má ke svým biologickým rodičům vztah. Když začnou být s adoptovaným dítětem v pubertě problémy a adoptivní rodiče pohrdlivě ho voří o biologických, třeba: „To máš po fotrovi, ten sklon k alkoholu!“, adop tované dítě se pak nutně přikloní k pomlouvanému rodiči a je zrovna takové. Tenhle postoj ho k alkoholu postrčí. J. Š.: Vedeme osvojitele k tomu, aby si na dítě nedělali výlučný nárok. Rádi bychom, aby své rodičovské poslání chápali v návaznosti na biologic ké rodiče. O svém původu by mělo být dítě přiměřeně svému věku a chá pání poučeno a toto vědomí vlastních kořenů by mělo být průběžně kon kretizováno a prohlubováno pokud možno dřív, než dítě začne samo pátrat a ptát se. Rodiče jsou součástí naší identity a je dobře, když si může osvojené dítě vážit i biologických rodičů přinejmenším za to, že od nich přijalo svůj život. Jinak je tu riziko, že si nebude vážit ani samo sebe, že si nevytvoří náležité pozitivní sebepojetí a sebepřijetí. Někdy tento proces převzetí dítěte v úctě od biologických rodičů rodiči adoptivními symbolicky ztvárňujeme tak, že 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207831
Dítě je dar
zástupci biologických rodičů předají osvojované dítě osvojitelům a ti ho při jmou s vděčností a s úctou k jejich nelehkému osudu. J. P.: Jsem za tyto humánní postupy z hloubi srdce vděčná. Co to nadělalo zmatku v duši dítěte i u řady jinak výborných adoptivních rodičů, než se na tyto systemické souvislosti přišlo! Jeden případ z praxe: Shodou okolností se jednalo o českou fyzioterapeut ku pracující v Německu. Nedařilo se jim s manželem mít vlastní děti, a tak adoptovali chlapečka Tomáška. A tahle paní se na mě obrátila s očekává ním, že rozetnu záhadu. Tomášek je náramně sociální, přátelský, ba vzoro vě zdvořilý. Ale sotva dojde k významnému setkání s hosty – s prarodiči nebo třeba s přáteli na lyžařském zájezdu, najednou se chová hrubě, zejména ošklivě nadává adoptivním rodičům: „Tahle matka je nejblbější ze všech. A otec taky. Proč jsem do takové pitomé rodiny vůbec lezl.“ A tak podobně. S prvotním podezřením, že snad zastupuje vlastní matku, jsem se ptala, jak o ní adoptivní rodiče mluví. „Špatně o ní nikdy nemluvíme.“ – „A mluvíte o ní dobře?“ Dostali se do rozpaků, jak to říci v Tomáškově přítomnosti. Tomášek pochopitelně bedlivě naslouchal. Nevyslovili, že je coura a spouští se s mužskými. Ovládli se. „No ono to není lehké, mluvit dobře. Jak bychom to řekli…“, ale z té vyhýbavé odpovědi bylo patrno, a nej víc Tomáškovi, že adoptivní rodiče biologickou matkou vlastně pohrdají. Reagoval přiměřeně. Místo aby si prohlížel nabídnuté knížky, začal s nimi vztekle bouchat o stolek. To bylo jako potvrzení diagnózy. Doporu čila jsem jim mluvit o té původní mámě jen dobře. Pověsit její fotografii nad Tomáškovu postýlku a poslat jí každý večer pusu na dobrou noc. Udělali to a kluk byl obratem od zastupování své matky osvobozen. Nemusel se starat o rovnováhu a shazovat je. Ta věrnost dětí mě dojímá.
Motivace k rodičovství i bezdětnosti Jaká je vlastně zdravá motivace k rodičovství? J. P.: Naděje. V dětech pokračujeme.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207831
V ýchova l áskou
J. Š.: K našim základním potřebám, fyzickým a duševním, patří také to, že se v nás v dospělém věku probouzí touha o někoho se postarat, dát mu svou péči. Také je do nás vložena touha po překročení našeho osobního pro storu a času, po jakémsi zvěčnění, a to v nejrůznější podobě. Neztotožňujeme se s filozofií, která mluví o právu na dítě za každou cenu. Její stoupenci podstupují někdy opakovaně náročné procedury umělého oplodnění. Ještě vyhrocenější filozofie hovoří o právu na zdravé dítě – vybe ru si to, které se mi bude hodit. S pomocí genetického inženýrství atd. Dítě by však mělo být svědectvím, dokladem zralosti člověka – respekti ve těch dvou, kteří ho plodí. Ti se ve svém vývoji nejprve stávají sami sebou, aby se pak od sebe samých odpoutali, otevřeli se pro druhého – a s ním vy tvoří životní společenství a zapojí se do proudu života, předávají život dál. A to je něco, co by se nemělo dát koupit, objednat… Neměl bych to chtít primárně pro sebe, i když ono to je ve výsledku tak, že když se to povede, jak má, tak to, co potřebuje dítě v danou dobu dostávat, potřebuje rodič v tu dobu dávat. Existuje také zdravá motivace k bezdětnosti? Nemusejí mít přece všichni děti. Lidé, kteří se dobrovolně rozhodnou děti nemít, však bývají často považováni za sobecké. Anebo to jejich okolí bere jako selhání, ať už fyzické, nebo psychické. Ale myslím, že motivace některých je zdravá a veskrze altruistická – ve službě lidstvu se vzdají vlastních dětí a věnují se plně svému, např. vědeckému poslání. My ostatní bychom si toho měli vážit, ne to odsuzovat. J. Š.: Ano, motivací k dobrovolné bezdětnosti může být jak pohodlí a so bectví, tak opravdu rozhodnutí věnovat svou tvořivost a energii jinému – dobrému a ušlechtilému – cíli, třeba vědě nebo umění. Je to ve službě jiné úctyhodné hodnotě. Na druhé straně je pravda, že někdy jde také o výraz pohodlí a sobectví. J. P.: Také je to někdy kvůli nedůvěře v prostředí, do něhož by děti přišly. J. Š.: Ano, ale spíše než o jaderné a jiné hrozby, které tito lidé vnímají, jde o to, že sami neměli bezpečné přilnutí k vlastním rodičům. Ten, kdo prožil bezpečné přilnutí, totiž vidí svět v zásadě jako vstřícné místo pro sebe i své 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207831