J i ř í Př i bá ň – T y r a n i zova n á spr av e dl nos t
V sociologii se tomuto procesu říká zevšednění charismatu a znamená to, že nakonec i ten nejcharismatičtější politik se v právním státě musí podřídit ústavním pravidlům a zákonným normám. Umění balancovat mezi respektem k Ústavě a rozhodováním politických vůdců se česká společnost teprve učí, takže se stále bojíme, že přepadneme na jednu či druhou stranu a skončíme v extrému buď právního formalismu, nebo politického populismu. Podstata a síla demokratické státnosti ovšem spočívá právě v tomto umění rovnováhy a schopnosti nespadnout ani do jednoho z těchto extrémů. Tomu je třeba se naučit politickou pílí a cvičením se v ústavní disciplíně. Jak ale na to, když prakticky od roku 1996 nemáme silnou vládu, kdy od mobilizace vyhlášené ODS (Petrem Hájkem, PR pracovníkem Václava Klause) v roce 1998 jsme z protivníka učinili nepřítele a kdy, de facto, žijeme neustále ve výjimečném stavu, tedy – jak vy říkáte – za situace, kdy se iluze politické jednoty rozpadá? Iluze politické jednoty mohou být strašlivě nebezpečné a je třeba se před nimi mít na pozoru, protože mohou mít formu etnické a národní výlučnosti nebo politické vyvolenosti ve stylu „páchat ve světě dobro“ ve jménu humanismu nebo kosmopolitních hodnot. Bez kolektivní identity a pocitu sounáležitosti ovšem nemůže žádná politická společnost existovat a fungovat. Myslím si ovšem, že všechny ty politické mobili zace a vyvolávání existenciálního pocitu ohrožení z politické opozice jen potvrzují, že raná fáze politické transformace, ať se jednalo o rychlokvašné formování politických stran a programů nebo ekonomickou privatizaci, byla vlastně pokračováním československé normalizace osmdesátých let jinými prostředky. Mobilizace v sobě totiž vždy skrý98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207829
Ústavní demokracie versus špinavá sounáležitost
vají touhu po stabilitě, neměnnosti a zachování „pelíšků“. Mobilizace je pravým opakem sociálního protestu či revoluce. Vždy předpokládá vůdce, který povede mobilizované masy a využije k tomu své mocenské postavení a stranický či státní aparát. V tom spočívá hrozba každé mobilizace. Lze se vůbec bránit proti požadavkům po politické jednotě, když v tomto boji již dávno nejde o programy? Marketingová politika prodává už jen emoce, prázdná hesla a ikony... V dnešní české společnosti panuje přesvědčení, že politickou stranu si lze založit jako nějaký obchod a že bude prosperovat, bude-li mít správnou reklamní strategii. Problém je ale v tom, že voliči vůbec netuší, co která firma prodává, a nakupují podle toho, v jakém se to nabízí balení. O to větší překvapení může nastat, až to teď v Parlamentu „rozbalí“. Politolog George Friedman napsal: „Ambiciózní strategie začíná tam, kde končí politika, ale co zaplňuje veřejný prostor tam, kde politika ještě ani nezačala?“ Doba, kdy političtí filozofové i komentátoři opojení koncem studené války a pádem komunismu hovořili o „konci dějin“, „konci ideologií“ nebo „konci politiky“, už naštěstí minula. Podíváme-li se zpět na poslední léta, vidíme, že ekonomická i politická globalizace a s ní spojená deregulace na úrovni národních států představovala jeden velký depolitizační proces, jehož stoupenci se naivně domnívali, že ekonomika nebo administrativa vyřeší politické problémy. Ve zkratce toto přesvědčení vyjádřili poradci Billa Clintona: „Jde o ekonomiku, hlupáci!“. Dnes 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207829
J i ř í Př i bá ň – T y r a n i zova n á spr av e dl nos t
ovšem vidíme, že po třech desetiletích takové naivní víry v ekonomický systém a jeho deregulaci skutečný problém spočívá právě v boji o charakter nové demokratické politiky, ve schopnosti definovat, co je veřejný zájem, a prosadit tento zájem ve veřejném prostoru a svobodné diskusi. Buďme ještě ale chvíli konkrétní: Mohou naše politické strany, z nichž ty dvě největší či „tradiční“, ODS a ČSSD, jsou zřejmě hlavně financovány z desátek z předražených veřejných zakázek, což si navzájem tolerují, za situace, kdy další velká strana KSČM má nulový koaliční potenciál, kdy nová strana Věci veřejné prakticky žádný program nemá a nic o ní nevíme, je založená na jedné televizní tváři a na jednom podnikateli a lobbistovi, jenž ji financuje, a kdy TOP 09 má sice v čele důvěryhodného knížete, který má vedle sebe ale muže, jemuž se sice nic nedokázalo, avšak má nevalnou politickou minulost (chtěl vládnout s KDU-ČSL v koalici s ČSSD podporovanou KSČM), něco změnit? Vždyť z tohoto velmi hrubého popisu vyplývá, že tento stav vágně definovaného charakteru demokracie jim všem, byť třeba z různých důvodů, mimořádně vyhovuje... Existuje nebezpečí, že nové strany si velmi rychle osvojí zavedené politické způsoby a jenom je přenesou ze stranických sekretariátů, kde vše stále ještě podezřele voní novotou, do zatuchajících křesel Poslanecké sněmovny. Možná ale, že tato síla protestního hlasu bude současně fungovat i jako důležité varování všem, kdo by se chtěli příliš přizpůsobit zaběhnutým vzorcům korupčně politického chování.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207829