Když jsem zvedl oči od novin, netrpělivě, protože jsi mě vyrušil, zůstal jsi stát váhavě u dveří. „Co chceš?“ zeptal jsem se přísně. Tys nic neřekl, přiběhl jsi ke mně, objal jsi mě rukama kolem krku, dal jsi mi pusu a tiskl jsi mě se vší láskou, kterou ti do srdce vložil dobrý Pán a která nikdy neuvadne. Pak jsi odešel a poskakoval dolů po schodech. Ach jo, synečku, chvilku potom mi vypadly noviny z ru ky a přepadla mě strašlivá úzkost. Co se to stalo? Byl jsem zvyklý hledat vinu a křičet – ale ty jsi ještě dítě, ne dospělý. Od této noci už nikdy, synáčku. Teď jsem alespoň přišel ke tvé postýlce a poklekl u ní. Strašně se stydím. Je to špatné napravení. Vím, že kdybys byl vzhůru, ne pochopil bys to, co ti tu říkám. Ale zítra budu pro tebe opravdovým tatínkem. Budu ti kamarádem, bude mi zle, když ty se budeš cítit zle, a budu se smát, když ty se budeš smát, ukousnu si jazyk, jestli bude chtít pustit na rty nepříjemná slova. Budu si stále opakovat slova: „Je to ještě dítě, kluk!“ Obávám se, že jsem s tebou jednal jako s dospělým. A za tím, když tě teď vidím, jak tu spíš, dochází mi, že jsi ještě dítě. Ještě včera tě chovala maminka, měl jsi hlavu na jejím rameni. Žádal jsem po tobě příliš mnoho, příliš mnoho. Chceme vždy příliš... od druhých.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207828
Kdy končí noc Starý rabín se jednou zeptal svých žáků, podle čeho se po zná okamžik, kdy končí noc a začíná den. „Snad podle toho, že se snadno rozezná pes od ovce?“ „Ne,“ řekl rabín. „Když poznám datlovník od fíkovníku?“ „Nikoliv,“ odpověděl rabín. „A jak je to tedy?“ ptali se ho žáci. Rabín odvětil: „Je to tehdy, když poznáš bratra nebo sestru, díváš-li se na nějakou osobu. Do té chvíle byla ještě ve tvém srdci noc.“ „Naučili jsme se létat jako ptáci, plavat jako ryby, ale nenau čili jsme se umění žít jako bratři.“ (Martin Luther King)
Manhattan Atrium společnosti Maximus bylo ohromné jako v nějaké katedrále, vše svítilo a blýskalo se. Společnost zahrnovala půlku světa a také to tu bylo vidět. Pan Liddel, ředitel společnosti Maximus, přišel o pět minut dříve. Dnes byl velký den – ke společnosti mělo být připojeno půl tuctu bank a sedm velkých mezinárodních průmyslových podniků, víc než celá plocha jedné africké země, která nevěděla, jak splatit dluhy.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207828
Pan Liddel byl nadšen – stalo se tak zásluhou jeho zručných machinací. Jeho čistě ocelový pohled, kterého se bály spousty podřízených, přehlédl atrium a zastavil se v rohu na lavičce čističe bot. Byl to starý prostý černoch, v roztřepených hadrech, se starými kartáči a rukama umazanýma od leštidla. Pan Liddel ho nikdy neviděl, ale měl ještě pět minut, a tak si nechal přeleštit své nádherné boty za 650 dolarů, které měl na sobě. Starý černoch pracoval velmi zručně. Po třech minutách se boty leskly, že na ně byla radost pohledět. Pan Liddel věnoval muži zcela mechanicky jeden dolar, ale vtom zachytil jeho pohled. Zvláštní, hluboký, prozářený srdečností a zároveň pobavený. Ten pohled mu pronikl do srdce. Když se pan Liddel zvedl z lavičky, stalo se něco legračního, něco nečekaného. Boty samy odcházely a unášely pana Liddela ven z atria. Dva zcela oněmělí vrátní ho sledovali pohledy, když ho viděli, jak přechází ulici, jako by chtěl běžet maraton přes New York. A byl to maraton vskutku podivný. Boty donesly pana Liddela před ubohého chlapce bez nohou, který prosil o almužnu na rohu 59. ulice, a nepohnuly se, dokud pan Liddel nevyprázdnil celý obsah peněženky do rukou vyděšeného chlapce. Pak zamířily směrem do čtvrtí plných chudých příbytků a lidí, kteří trpěli (pan Liddel dosud nevěděl, že vůbec existují), boty ho přinutily vidět slzy a samotu, fyzickou bídu, zločinnost, opuštěnost...
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207828