Místa
a pohltila. Hranice mezi „podloirskou“ a „nadloirskou“ Francií ale není úplně přesná. Kdesi na pomezí jedné a druhé leží třeba město Tours… … spojené s naším společným patronem, sv. Martinem. No, já jsem vlastně dostal rodné jméno po hrdinovi románu Jacka Londona Martinu Edenovi. To je příběh prostého námořníka, z něhož se stane spisovatel – takže to taky není úplně mimo. Když se člověk nicméně rozhodne stát se křesťanem, začne také řešit otázku, kdo je jeho patron a jaké hodnoty a symboly jsou s ním spojeny. A když je ten konvertita navíc filolog, samozřejmě zapátrá, jak je to s legendou. Zapátrá, a zajásá! Zjistí, že původní latinský životopis svatého Martina od Sulpicia Severa není jen tak ledajaká legenda, ale že je to velký, literárně velmi kvalitní text vycházející z tradic žánru antické biografie a stojící na počátku celé latinské středověké legendistiky. Mimoto je svatý Martin z Tours skutečně jedním z velmi sympatických světců, zakladatelů západní spirituality – nejen že je voják, mnich a biskup, ale hlavně rozumný správce svěřeného stádce, umírněný, civilní, střídmý, zkrátka typus té „římanské“, křesťansko-humanistické duchovnosti… Zkrátka takový homo vergilianus, vergiliovský člověk… Přesně! A ježto zmiňovaný životopis od Sulpicia Severa do té doby česky neexistoval, prostě jsem se do toho musel pustit. Vznikl z toho jeden ze svazků edice literatury pozdní antiky Poslední Římané, vedle Órigena, Prudentia a dalších. Samotnou legendu překládal Pavel Ryneš a já jsem napsal úvodní studii, která se mi ale trochu rozrostla na tako-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207825
M a rt i n C . Pu t n a – V ž dyc k y v m e nši n ě
vou malou monografii o celé svatomartinské tradici od Sulpiciova literárního kruhu přes význam martinského kultu u francouzských králů až po připomínku kulturně nejvýznamnějšího českého Martina poslední doby, totiž Ivana Martina Jirouse alias Magora, který má o svatém Martinovi přenádherné básně z vězení: „Svatý Martine, vojáku, / pomoz mi, pomoz žebráku. / Svatý Martine z Tours, / zbav mě od nočních můr!“ A samozřejmě jsem musel jet do Tours, ověřit si situovanost textu na místě. Tours je místo, které je veskrze francouzské – a přitom je nejenom francouzské: Je římské a je celoevropské. I svatý Vojtěch, když putoval Evropou, udělal obrovskou zacházku jen proto, aby se zastavil u hrobu svatého Martina. Je to jeden z opěrných bodů společné Evropy. Původní martinská bazilika během Francouzské revoluce bohužel zanikla a to, co tu stojí teď, je podobně nabubřelý neobyzantský paskvil jako pařížský Sacré-Coeur. Tours jako centrum historického kraje Touraine ale není jen místem svatého Martina. Pár kilometrů na jihovýchod od něj leží město Chinon, kde byl kanovníkem François Rabelais, a ještě kousek dál Seuilly, kde se narodil. Ano, to byl velký a milý a nečekaný objev, že kraj Martinův stal se po tisíci letech krajem Rabelaise! François Rabelais je mi jedním z nejmilejších francouzských spisovatelů. Dílo je plné úžasného humoru, čiré zábavy a hry, se spoustou vulgarismů, ale nikdy vulgární ve smyslu zlý a primitivní. Jsou to ty rozkošně nehorázné vulgarismy, které si dopřává klasický vzdělanec, když se mu zrovna chce a když chce vyprovokovat prďochy. Při četbě Pantagruela a Gargantuy se člověk
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207825
Místa
nasměje až až, třeba ve slavné kapitolce o vytírání zadnice housátkem, i když mu nemusí docházet obrovské množství kulturních souvislostí a narážek. Ale když člověk rozumí Rabelaisovým intelektuálním narážkám a hříčkám z klasické filologie, teologie a historie, nasměje se ještě mnohem víc. Je to jeden z univerzálních velkých textů evropské kultury. A je příznačné, že jak text postupuje, proniká do něho spodem vážnost a starost. Odráží v sobě rozpad starých intelektuálních a náboženských autorit, otázku reformy a reformace, hrůzu ze začínajících náboženských válek a rozkolů. Rabelais zaujímá podobnou pozici jako o generaci dřív Erasmus Rotterdamský. Vidí, jak už scholastika a hierarchická církev neumějí odpovídat na nové otázky, ale nelíbí se mu radikální uklízení a vyklízení starých hodnot, které přináší reforma ce. Snaží se hledat cestu, jak se inspirovat reformačními myšlenkami, a přitom zůstat katolíkem, spět k cestě středem. A samozřejmě se ocitá mezi oběma tábory, v menšině… Jaká je ta druhá Francie, ta nad Loirou? Francie nad Loirou a speciálně Paříž s širokým okolím je pro mě místo, kde se odehrává boj mezi takzvanou černou a rudou Francií. Tato označení se používají v moderní historiografii pro popis dvou kulturních konceptů moderních francouzských dějin. Ten „rudý“ se hlásí k dědictví Francouzské revoluce a zahrnuje všechny možné liberální, levicové až ultralevicové proudy, modernismy, avantgardy. Naopak „černá“ Francie se hlásí ke starému režimu a k předmoderním tradicím, tedy zvláště k monarchismu a katolicismu. Přitom ale, pokud jde o umění a literaturu, dokázal být tento proud stejně – byť úplně jinak – moder-
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207825