„Babi, poraď!“ žebrala otočená k veliké fotce babi, kterou měla viset v obývacím pokoji. Náhle zazvonil telefon. Marie málem nadskočila, jak se lekla. Podívala se na displej a uviděla, že volá Petr. Chviličku uvažovala, zda má telefon zvednout, ale nutně potřebovala povzbudit a Petr byl právě ten pravý. „Stalo se něco?“ zeptal se Petr po chvilce rozhovoru. Dobře vycítil, že Marie není ve své kůži. Marie se náhle rozplakala. „Jedu za tebou! Za chvilku tam budu,“ prohlásil rázně a na její protesty nereagoval. Neuplynula ani hodina a Petr už parkoval auto před jejími vraty. Když mu přišla otevřít, zřítila se mu zoufale do náručí. Plakala nahlas jako malé dítě. „Maruško, uklidni se a konečně mi už řekni, co se vlastně stalo.“ Marie mu mezi vzlyky vylíčila své setkání s Kůrkou na hřbitově. Stále se ještě chvěla, jak to v ní vyvolalo ty strašné vzpomínky. „Tak on si nedá pokoj, ten ksindl jeden?!“ zahromoval Petr. „Pojď mi říct, kde bydlí, já už mu to vysvětlím.“ „Ne, prosím, nechoď nikam,“ prosila ho Marie. „Přece mu ty peníze nechceš přinést na stříbrným podnose?“ Marie mu zaryla hlavu do podpaží a nechala se hladit po vlasech, dokud se úplně neuklidnila. „Promiň, že jsem tě sem vytáhla tak narychlo. Ale hrozně mě to vyděsilo.“ „Neomlouvej se, to je v pořádku. Víš dobře, že bych pro tebe udělal cokoli.“ „Musíme se poradit, co dělat dál. Ty ho neznáš. Je to hajzl! Nevím, co by ho ještě mohlo napadnout. Nepotřebuju, aby mě novináři propírali. Chci mít klid.“ „Tak to ohlásíme policii a na čas někam odjedeme, dokud se to neuklidní.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207795
„Nemám žádný důkazy. Policie s tím nic neudělá. Však víš, jak to chodí. To mu ty prachy můžu dát rovnou.“ „Blázníš? Na to zapomeň. Zítra tam půjdu s tebou a vysvětlím mu to.“ „Ještě se kvůli mně dostaneš zbytečně do problémů,“ zlobila se Marie. „Musíme tedy něco vymyslet a to hned.“ „Já mám po tom setkání s ním v hlavě úplně prázdno. Po mně žádný chytrý nápady teď nechtěj. Jsem ráda, že jsi tady se mnou,“ stěžovala si Marie. „Dobrá, tak se prospi a já už na něco přijdu. Neboj se. Od toho mě přece máš, abych se o tebe postaral.“ Když Marie usnula vyčerpáním na gauči, Petr ji láskyplně přikryl dekou a šel si udělat kafe. Přemýšlel, jak to vyřešit, aby už měla Marie od starostí pokoj. Pak si na něco vzpomněl, vytáhl z kapsy telefon a začal projíždět kontakty. Když objevil to, co hledal, vítězoslavně se usmál. Právě našel náplast na Mariinu bolístku. Byla to přesně ta samá, která mu kdysi pomohla alespoň částečně ulevit od bolesti po jeho malé princezničce. Popadl tedy hrnek s kávou a šel si sednout na zahrádku, aby Marii nerušil telefonováním. Musí zjistit, jestli je číslo stále funkční. Vytočil ho a čekal, zda se někdo ozve. „Haló?“ ozvalo se ve sluchátku. „Ahoj Sergeji, tady doktor.“ „Nazdárek, doktore, jak se vede?“ „Mně dobře, ale pro tebe bych měl takovou malou zakázku.“ „Cokoli chcete, doktore. Ale tentokrát žádnou protislužbu nechci, zuby už mám v pořádku.“ „Neboj se siláku. Já spíš potřebuju, aby ses podíval na zoubek někomu ty. Co takhle za hodinu jako minule?“ „Budu tam, šéfe.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207795
Petr ukončil hovor a zavěsil. „No, a máme po problému.“ Pak ještě vytočil jedno číslo. „Nazdar, řediteli!“ pozdravil vesele kamaráda. „To sem rád doktore, že tě slyším. Zrovna se k tobě chystám. Už tejden mě bolí zub, ale pořád nějak nemám čas.“ „Nevymlouvej se a koukej naklusat, než se ti z toho vyklube pěknej zánět a pak se z toho… víš co, viď?“ „Jo, jasně, jasně. Tak já teda dorazím. Co potřebuješ?“ „Jednu fotku z registru obyvatel.“ „OK, tak mi nadiktuj osobu.“ „Hele, vím akorát jméno a příjmení. Bude stačit, když ti k tomu řeknu ještě město?“ „No, jestli jich tam není víc stejnýho jména, tak to bude stačit.“ Petr mu nadiktoval Kůrkovo jméno a zavěsil. Za čtvrt hodiny mu přišla MMS s fotografií a vzkazem: TADY JE A ZÍTRA RÁNO MĚ ČEKEJ! „No, vida,“ pomyslel si Petr, „ není nad to mít kamarády.“ Dopil kávu a napsal Marii vzkaz, že musí na chvíli odjet, aby se postaral o Kukynu, a že se večer vrátí. Nechal ji spát a vyrazil na schůzku se Sergejem. Po cestě vyzvedl v bankomatu peníze, aby měl zálohu pro Sergeje. „Tady máš prachy a tady je fotka. Přepošlu ti ji.“ „Jo, dobrá. Budete chtít něco speciálního, doktore?“ usmíval se zlověstně Sergej. „Klídek, kámo. Jen postrašit, můžeš ho trochu pomuchlovat, aby viděl, že to myslíš vážně. Hlavně moc nemluv česky, ať má pořádně nahnáno. Hlavně bacha na sousedy. Nedělejte zbytečně velkej kravál. Zbytek prachů jako minule?“ „Jestli nebudou žádný komplikace, tak tohle bude až až. Myslel jsem, že potřebujete zase něco uklidit.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207795