clothovými, ale zjistila, že je jich překvapivě málo. Měla si celý jejich příběh sepsat hned po rozhovoru s nimi, ale odkládala to, protože věděla, že termín pro přílohu Láska je nejlepší na pobřeží je až za několik týdnů. Teď byla středa, den uzávěrky, kdy měla článek dodat, a zatím si nemohla vzpomenout, co se stalo mezi jejich proslulým setkáním v Londýně a požárem domu v Connecticutu, který je vedl k rozhodnutí přesídlit na pobřeží Mainu. „Když nemůžu mít krajinu od Wyetha na stěně, můžu ji mít přímo před oknem.“ To byl úžasný Helenin výrok a Lucy se ho chystala použít v článku, ale kde jsou konkrétní fakta? Čím se vlastně Roger celou dobu živil? Přece nestrávil celých čtyřicet let zamilovaným civěním na svou milovanou jako nějaký labuťák soužící se láskou. A co Helen? Dělala dál modelku? Lucy věděla, že nemají děti; bylo to to jediné, „čeho litují“, jak řekla Helen. Tak co vlastně dělala celé ty roky kromě toho, že oprašovala svou sbírku starožitností a vyvařovala Rogerovi gurmetské večeře? Říkali, že sbírají obrazy a starožitností, zmiňovali se o Goddardově komodě, o Warholových a Basquiatových dílech, která všecka shořela. „Když vám život nabídne citrony, uděláte si limonádu.“ Tak to řekla Helen a zdálo se, že má v sobě pozoruhodnou dávku houževnatosti. Lucy přemítala. Jsou houževnatí. Možná bych to mohla nějak rozvinout. Napadlo ji, že kus prostoru by mohl zaplnit citát nějakého manželského poradce, ale pořád měla spoustu volného místa uprostřed článku. Nevěděla, jak je vyplnit, a tak dospěla k závěru, že bude muset zavolat Fairclothovým, aby získala víc informací. Věděla, že jsou pořád ve městě, viděla je nedávno, jak procházeli po Main Street a drželi se za ruce. Když se jí v mobilu ozval Roger, zdvořile se omluvil a tvrdil, že na rozhovor není vhodná doba. „Potrvá to jenom minutku,“ žadonila Lucy a pohlédla na dru99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207750
hou stranu kanceláře na Teda, který se hrbil u počítače a bušil do klávesnice. „Máme uzávěrku. Kdybyste mi řekl něco málo o své profesi, kde jste pracoval…“ „Omlouvám se. Opravdu to není možné. Musím končit, mám právě jednání s realitním agentem.“ „Chápu. Promiňte, že jsem obtěžovala,“ řekla Lucy a ukončila hovor. „Takhle nemůže reportérka mluvit,“ vyštěkl Ted a zpražil ji zlostným pohledem. „Zavolej mu znovu. Řekni, že vypadlo spojení a hovor se přerušil.“ Lucy si vzpomněla, jak byl v Královně Viktorii Roger umíněný; v žádném případě není možné, aby na něho naléhala. „Nebude se mnou mluvit,“ řekla. „Má jednání.“ „Potřebuju ten článek, musím zaplnit padesát řádků,“ namítl Ted. „Já vím, já vím.“ Lucy už vyťukávala jeden ze svých zdrojů, manželského poradce, kterého předtím citovala. Jenže po rozhovoru s ním přidala k textu sotva pět řádků. Možná by mi mohla pomoct Frankie, napadlo ji a pokusila se spojit s realitní agentkou. Telefon začal vyzvánět a vtom si Lucy vzpomněla, že když hovořila s Rogerem, řekl jí, že má právě schůzku se svým realitním agentem. Velice ji překvapilo, když Frankie zvedla telefon. „Ahoj, tady Lucy. Omlouvám se, jestli volám nevhod.“ „Ne, to je v pořádku,“ řekla Frankie. „Právě jsem pracovala na nějakém vyhodnocování – ale jsem ráda, že voláš. Podívám se na to později. Můžeš vyzvednout holky?“ „Jasně, bez problému,“ řekla Lucy. „Takže jednání s Fairclothovými už skončilo?“ „Jaké jednání?“ „Právě jsem mluvila s Rogerem a ten říkal, že jedná se svým realitním agentem.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207750
„No, se mnou nejednal,“ řekla Frankie, „a s jiným agentem by jednat neměl, protože s ním mám podepsanou smlouvu.“ „Možná jsem to špatně pochopila,“ řekla Lucy, i když si byla jistá, že pochopila správně. „Víš, jak píšu článek o nich a o jejich úžasném vztahu? No, zadrhla jsem se a myslela jsem, že bys mi mohla pomoct.“ „Samozřejmě,“ řekla Frankie. „Co potřebuješ?“ „Něco o jejich minulosti. Třeba o Rogerově práci a tak podobně.“ Chvíli bylo ticho a teprve potom Frankie promluvila. „Nezlob se, ale jediné, co vím, je to, že žili v Connecticutu a že jim shořel dům. Myslím, že se část věcí zachovala, protože vždycky říkali, že potřebují prostor pro příborník od Duncana Phyfea, a probírali, kam by mohli pověsit velký obraz moře od Maxe Bohma, aby nejlíp vynikl.“ Povzdechla si. „Abych řekla pravdu, už jsem z těch Fairclothových trochu otrávená. Ukázala jsem jim každý dům v pěti městech, a nic se jim nezdálo. Řekla jsem jim, že by si mohli něco postavit, ale oni mi odpověděli, že se chtějí stěhovat okamžitě, že nechtějí čekat rok, než se postaví nějaký dům.“ Lucy věděla, kdy musí ustoupit. „Můžeš mi aspoň říct pár vřelých a květnatých citátů o tom, jak se pořád milují?“ „Jasně,“ řekla Frankie, „hned to bude.“ Lucy poslouchala, co jí Frankie říká, a ťukala do klávesnice lichotivý popis vztahu Fairclothových, přitom si vzpomněla na poněkud trapnou scénu při placení účtu v Královně Viktorii. Jakmile skončila s psaním, zeptala se Frankie, jestli si myslí, že Fairclothovi mluví upřímně. „Jak to myslíš?“ zeptala se Frankie. „Nevím. Prostě se mi na nich zdálo něco divného. Když jsme si v Královně Viktorii dali čaj, servírka chtěla, aby Roger zaplatil hotově, říkala něco o tom, že nemůže platit kartou. A on teď zčistajasna se mnou nechce mluvit. Nějak se mi to nezdá.“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207750