7. VLâÍ STEZKY
Ve dvě hodiny odpoledne uháněli JFK a Welzl bílou pustinou a ani jeden z nich už nemyslel na včerejší boj v těžařském táboře. Sytě modré nebe je uchvacovalo svou majestátností a vzdálené vrcholky hor se teď zdály v mrazivém slunečním jasu na dosah ruky. Z okouzlení čarokrásnou přírodou je vytrhly až stopy saní, které jim nečekaně zkřížily cestu před skalní soutěskou. „Běloši,“ prohlásil polárník, když si stopy prohlédl. „Nejméně sedmery saně.“ „Pojedeme za nimi, nebo se vydáme jinou trasou?“ zajímalo Kováře. „Jiná cesta není. Museli bychom se hodně vracet a ztratili bychom spoustu času. Stopy jsou pár hodin staré, myslím, že je v soutěsce určitě nedoženeme a za ní se můžeme vydat jinudy a vyhnout se jim.“ Muži pobídli psy a pokračovali v cestě mezi svahy, které rostly do skal svírajících údolí pod sebou. Dvě hodiny drželi směr podél zmrzlého potoka, zapadlého hluboko mezi skalními hřbety, když údolíčkem nečekaně otřáslo nezvyklé zahřmění narušující posvátné bílé ticho. Zlověstný hukot oznamoval blížící se chřtán bílé smrti jménem lavina. Masa sněhu a kamení se nezadržitelně řítila z hory. JFK si byl vědom smrtelného nebezpečí a jeden pohled na valící se vlnu sněhu mu potvrdil nepopiratelný fakt, že nemůže uniknout. Dvěma švihy nože přeťal psí postroje a strhl saně na stranu. Skočil za převržený náklad a pokusil se ještě na poslední chvíli zahlédnout ve víří98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207748
AGENT JFK – VLCI SEVERU cím sněhu Jana Welzla. Ten se marně pokoušel se svým spřežením uniknout běsnící ledové bariéře. Kováře obrovská síla strhla i se saněmi a vláčela ho několik metrů po zemi. Chtěl se přívalu vzepřít, ale poznal, že na to jeho síly nestačí. Lavina dopadla a pohřbila dno soutěsky pod bílou peřinou. JFK se pokusil otevřít oči, neslyšel a neviděl nic. V okamžiku, kdy na něj lavina padla, podařilo se mu skrčit do klubíčka a rukama si před obličejem vytvořit malou vzduchovou kapsu. Teď nesměl propadnout panice. Věznil ho těžký, mokrý sníh. Cítil tlak na prsou, nemohl se pořádně nadechnout, ale věděl, že se dá pod sněhem přežít, a tak dýchal pomalu. Odhadoval, že může vydržet tak dvě, nanejvýš tři minuty, než ztratí vědomí. Podařilo se mu uvolnit ruku ze sněhového sevření a snažil se zorientovat. Napnul svaly a koordinovanými pohyby se snažil uvolnit ruce a nohy a vyhrabat se holýma rukama vrstvou sněhu k čerstvému vzduchu. Plíce se mu už chtěly roztrhnout, blížila se smrt. Konečně hrábl rukou do prázdna a prorazil průduch na povrch. Do tváře mu zavanul lahodný horský vzduch. Tvrdý výcvik a živočišný instinkt ho zachránily, znovu plivl smrti do tváře a přežil. John klečel a rozhlížel se kolem sebe. Krystalky sněhu se třpytily v ostrém slunci. Hledal sebemenší stopu, která by mu napověděla, kde by mohl být Jan Welzl. Koutkem oka zavadil o tmavou skvrnu na sněhu. Zaostřil zrak a poznal polárníkovu rukavici. Zmobilizoval poslední síly a co nejrychleji překonal vzdálenost, která ho dělila od Welzlova svršku. Netušil ani v nejmenším, jestli je jeho společník zrovna pod tímto místem, ale v duchu poprosil štěstěnu, ať stojí na jeho straně, a začal hrabat. Holýma rukama zuřivě odhazoval sníh. Nejdřív zavadil o mrtvého psa zamotaného v postrojích, ale nakonec se mu podařilo najít Welzlovo tělo. Nejdřív mu smetl sníh z tváře a vyprostil polovinu těla. Pokusil se nahmatat tep, ale měl tak zmrzlé ruce, že sám necítil prsty. Štípl Welzla do tváře a ten otevřel oči. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207748
LIBOR MACHALA Stopař Lynx namáhavě klopýtal hustým lesem až k místu, kde na něj čekal Clemenza schoulený na truhle. „Už jsou pryč,“ konstatoval stopař. „Z našich nikdo nepřežil, otroci všechny zabili, nikoho neušetřili.“ „Vrátíme se, mám hlad a je mi zima.“ „Jo, musíme dolů, ale nepočítejte, že se nadlábnete. V táboře nic nezůstalo, všechno vydrancovali a vzali s sebou.“ „Svině!“ vztekal se Clemenza. Truhlu tahali za sebou po zmrzlém sněhu. Neměli dost síly na to ji nést. Sníh jim padal do do očí, do uší, za krk, vířil všude kolem. Byla jim obrovská zima, při útěku neměli čas se dostatečně vystrojit a vzduch štípal, až se třásli na každém kroku. Clemenza už chtěl propadnout panice, že jdou špatným směrem, že zabloudili a zmrznou v lese. Když se konečně rozestoupily stromy, poznal první srub a zaplašil děsivé myšlenky, ale jen na okamžik. Stopař ho neomylně dovedl do opuštěného, mrtvého tábora. Všude kolem se povalovala mrtvá těla v polohách, jak je dostihla smrt. „Zatopíme ve vašem srubu,“ prolomil tísnivé ticho stopař, „je nejmenší a brzo se zahřeje.“ Clemenza táhl těžkou truhlici za Lynxem. Přetáhl ji přes práh a hnal se do skříně pro kožich. Byla prázdná. Vztekle do ní kopl a vyběhl ven, aby stáhl kabát z některého mrtvého. Šlo to těžko, těla byla ztuhlá mrazem a musel jednomu ze svých bývalých mužů zlomit obě ruce, aby kabát získal. Lynx přivřel spojovací dveře do noclehárny a vrhl letmý pohled na krvavou hromádku masa uprostřed místnosti. Skladník José zemřel hroznou smrtí, rozsekán motykami, jeden z nástrojů vraždy potřísněný krví ležel kousek od jeho znetvořeného trupu. Vzbouřenci neměli slitování s nikým, kdo patřil k otrokářům. Odplivl si znechuceně do kouta a nachystal dřevo do kamen. Za chvíli bylo ve srubu teplo. Prohledali celý tábor a shromáždili ve srubu vše, co by mohli potřebovat a nebylo zničeno. Nebylo toho moc, trochu střeli100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207748