96
recenze
Verše, písně, popěvky a mládí Svěží van krajinou básnického jinošství ★★★★★ Mimo zveřejněný ediční plán vydalo nakladatelství Torst „1. dubna 2015 jako dárek Josefu Topolovi k osmdesátým narozeninám“ nenápadnou knížku, už svým titulem ohlašující cosi mladistvého a (s upomínkou na jednu z nejdávnějších publikovaných fotografií začínajícího autora) chlapecky rozčepýřeného. Stojí za připomínku, že už Jiří Kuběna, básníkův souputník a přítel, vydal ke svým pětasedmdesátinám svazeček juvenilií Krásný rytíř na vysoké skále. Co přináší Topolova Jitřní flétna? To či ono místo připomene mladého Seiferta či Nezvala, jiné třeba Antonína Sovu („Celý den pro vás jen struny mé zněly“), přijde‑li na to, i s čímsi wolkerovským se tu lze potkat („Po starém mostě chlapec šel… / Nic neznal a nic nevěděl“), ale jakýkoli výčet všech průkazných či jen domnělých vlivů míjí to hlavní, co tyto básně přinášejí:
lze si v nich číst s chutí a radostí; třebaže nestrhnou do hlubin, osvěží a potěší, snad i povzbudí. Nezapomínejme prosím, že i tohle kdysi bylo — a snad ještě stále je — v moci básnického umění. Jako první svazek započaté, leč bohužel nenaplněné edice Zlatá zahrada, kterou před lety pro nakladatelství Vetus Via řídili Jiří Kuběna a Milan Exner, vyšla Vrchlického sbírka Motýli všech barev, v jejímž doslovu druhý z jmenovaných píše: „Číst ‚píseň‘ je svým způsobem obtížné a možná to nejobtížnější, co na čtenáře lyriky čeká: není‑li vnitřně připraven, neuvidí ‚motýly všech barev‘, ba ani běláska.“ Uvádím zde Exnerova slova také proto, že Topolova knížka se k této tradici hlásí přímo svým podtitulem znějícím „Verše, písně a popěvky“. Celá sbírka je pak komponována do čtyř oddílů: Allegro ma non troppo, Andante cantabile, Allegro vivace, Adagio non molto. A berme na zřetel, že sám Topol označil hudbu (spolu s architekturou) za jeden ze svých nejmocnějších inspiračních zdrojů. Tato skutečnost je u něj patrná i tehdy, kdy se snažil rytmus a melodii svých básní (ale i divadelních her) potlačit, lépe řečeno ukrýt: ve skutečnosti se hudba z jeho díla nevytratila nikdy. Tento útlý svazek má rovněž cenu dokumentu, především pak pro čtenáře, který je s Topolovým dílem dobře obeznámen. Podobnou cestu, jakou urazil coby dramatik od Půlnočního větru k Hlasům ptáků, lze vysledovat
v jeho poezii, v níž od mélické polohy svých začátků dospěl k jemně ironickému (a hluboce melancholickému) volnému verši, k oněm jedinečným textům ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy leckterá báseň působí již jen jako popel odklepnutý z cigarety po probdělé noci. Není bez dobrodružství vrátit se proti proudu času a zalistovat si po četbě těchto nejmladších básní právě Jitřní flétnou, jejíž stránky vznikaly v letech 1951—1956: „Jen ještě víno do číší / a úsměv, bez nějž zebe. / Ať soumrak si už pospíší! / Noc, černou noc. A tebe.“ Závěrem dodejme, že knížku sedmi perokresbami doprovodila Alžběta Moravcová.
Petr Adámek Josef Topol: Jitřní flétna, Torst, Praha 2015
Využijte možnost elektronického předplatného revue host Vyplňte jednoduchý formulář na našem webu: www.casopis.hostbrno.cz/cs/predplatne
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207705
recenze
Polabský minimalismus Poezie jako stav chladného klidu ★★★★ Je to básníkova šestá sbírka v rozpětí osmnácti let, tedy ani nijak zběsilé tempo, ani žádná publikační askeze. Okouzlený slavitel svého milovaného Polabí se posléze proměnil v toho, kdo pocítil dantovskou touhu ohlédnout se ve chvíli, kdy život náš je v půli se svou poutí. No ale co teď? Kam ještě potáhnout svou básnickou káru, aby to nebylo pouhé vario vání v prostoru již nalezeného? Jak ještě objevovat a přitom zůstat věrný svým předchozím veršům? Jak psát ve chvíli, kdy už veškerý prach zdá se být vystřílen a není o čem psát? Není však právě tento stav poezii nejpřiléhavější? Psát mimo téma, ve chvíli, kdy už není o čem. Petr Kukal objevuje směrovky, které ho ještě mohou dovést o nějaký kus dál. Tou první je čas, ano, ona ohromná básnická univerzálie, na niž se lze vždycky spolehnout. Univerzálie, která však hrozí i jistou bezbolestnou samonosností. No dobře, pluj si
po mně, chceš‑li, nech se mnou nést, houpej se na mé hladině… se mnou máš jistotu směru. Ale pozor na básnický šaržismus — pád do samohybného lyrického standardničení. Druhou směrovkou je touha po stále větším minimalismu a jazykové úspornosti. Tady to však má Petr Kukal těžké, zejména že už se mu od začátku líbí v krátkých plochách, najmě čtyřverších. Kratší než čtyřverší je haiku, nuže tímto směrem. I kdyby v té sbírce nebylo nic jiného než dvě svorníkové básně, stála by za to. Těmi básněmi jsou „Žentour“ a „Bůh mezků“, dvě vyznání, bilance stavu, kdy už víme, že nic překotně nového nepřijde, že náš život se otáčí „v stále stejném kruhu“ a „dávno přestal hledat rozcestí“. Jdeme, možná ani nevíme kam, ale víme, že jdeme s Ním. Tohle je ta největší jistota. A právě Jeho prosíme, aby nás ještě víc zapřáhl do svého pluhu, spoutal nás a vrátil nám „chladný klid, / jaký dává jen tíha oje“. Vyznívá to trochu barokem, tedy touhou být co nejmenším, neboť Ten, k němuž se upínáme, je Jediný veliký. Zároveň je toto baroko u Kukala podšito velkou civilností. Nehýří se zde vzedmutou obrazností, kterou se jakoby chceme přímo katapultovat do Jeho náruče. Z básní dýchá klid, vědomí, že nic jiného už nebude, a život jde přesto dál… Zjištění stejně tak dramatické jako osvobodivé, osvobodivé svou nesamozřejmou samozřejmostí. Z této osy — řekněme — vertikální se básník dokáže stále
97
a znovu vracet na osu horizontální, ba jakoby to nejsilnější se u něj děje právě sklápěním jedné do druhé. Máme tu manželskou každodennost, stárnoucí děti, každo denní cesty do práce a z práce. A jak básník uspěl tváří v tvář haiku, tedy v soutěži o maximální básnický minimalismus? Se ctí a někde možná ještě i o trochu více. Objevil, že ona struktura 5—7—5 slabik se nedá vyplnit jen do prostoru zavěšeným lyrickým fragmentem, ale že potřebuje výztuhu. Tou se stává paradox, pointa, nebo aspoň náběh k ní. Petr Kukal navíc krajinný exteriér, s nímž haiku bývá tradičně spojováno, propojuje s interiérem domova, ložnice, s pohledy z okna sídlištního paneláku. Petr Kukal toho rozestřel ve své poslední sbírce poměrně mnoho a přitom se vše jaksi vnitřně váže. Nechybí tu poloha hravá, dojde na verše rodinné, do básnického světa je vtažena také všednost jednoho každého dne, jsou tu rovněž průhledy do krajiny, modlitební usebrání, vedle toho však i duchovní pochyby někoho, koho slova vynesla jakoby k chvilkové herezi. Máme tu nostalgii za uplývajícím časem, vědomí věcí posledních a skácelovskou jistotu, že metou veškeré poezie je mlčení a ticho. V posledku máme co činit s velkou jistotou, že: „Všechno je, jak má být.“
Jiří Trávníček Petr Kukal: Bůh mezků, Akropolis, Praha 2015
www.eurozine.com — nejlepší evropské kulturní časopisy na dosah ruky Měsíčník Host je členem Eurozinu od roku 2006.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207705
98
recenze
Stačí Pijoan Pod svěžím nápadem a dobrou výtvarnou úrovní knihy dřímá nemálo stereotypů ★★★ Autoři titulu Proč obrazy nepo třebují názvy Ondřej Horák a Jiří Franta se chopili nelehkého úkolu přiblížit dětskému publiku svět výtvarného umění. Prvně jmenovaný působí především jako muzejní a galerijní pedagog, iniciátor doprovodných programů a akcí, které zprostředkovávají umění různým skupinám obyvatelstva (například vězňům, důchodcům a jiným). Jiří Franta, člen skupiny Rafani, vyučuje na brněnské Fakultě výtvarných umění a je několika násobným finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Kniha vzbudila zájem uměnímilovného publika a díky ocenění Magnesia Litera za literaturu pro děti a mládež se o ni začala zajímat i široká veřejnost. Kombinace výtvarného umění, detektivní zápletky a komiksu prostě láká. Kniha má bezpochyby šanci ovlivnit veřejné mínění v názoru na muzea a galerie. Hned v úvodních stránkách je stručně vymezeno, že tyto instituce jsou jiné než obchodní galerie. Tato jinakost spočívá především v tom, že vystavují originály. Co je skuteč-
nou náplní jejich činnosti, se však čtenář nedozví. Bohužel vlastně ani nezjistíme, proč tedy obrazy názvy nepotřebují. Slabinou publikace je její nízká literární úroveň. Stylisticky vázne, syžet postrádá nápad a je velmi schematický. Užití hovorového jazyka a slangu působí samoúčelně. Text plyne bez point, zato je plný emfatických vět. Struktura knihy též není přehledná. Na jedné straně je tento nedostatek vzhledem k Horákovu profesnímu zaměření pochopitelný, vzniká zde však otázka, proč nezasáhli redaktoři nakladatelství Labyrint. Hlavní postavy, sourozenci Mikuláš a Ema, jsou doprovázeni svými prarodiči na návštěvě fiktivní galerie plné klíčových děl světových dějin umění. Ne náhodou výběr těch, k nimž se vztahuje podrobnější výklad, koresponduje s osmým dílem Pijoanových Dějin umění. To nakonec potvrzuje Horákova dedikace v záhlaví knihy, jež se čtenáři zprvu zdá jako vtipná glosa, záhy však pochopí, že to byl právě „Pijoan“, co leželo autorovi při psaní na stole. Prostřednictvím dialogů vnímavé a bystré Emy s dědou tak do textu prosakují zažitá klišé a mylné představy o tom, jak vzniká umění, kdo je to umělec a co vůbec od umění očekávat. Kniha například sugeruje dojem, že pravé umění, o němž stojí za to se bavit, vzniká až v devatenáctém století. Průkopníci modernismu se zkrátka podle Horáka opravdu dívali a zprostředkovávali svět pravdivěji a lépe než umělci před nimi. Ti největší umělci navíc byli často nepochopeni, protože k pochopení kvalitního umění je zapotřebí více času. Uf. Charaktery postav jsou determinovány svým věkem a genderem.
Děda personifikuje vědomosti, babička emoční vnímání, malý Mikuláš sportovní přímočarost a dospívající Ema vnímavost a otevřenost mládí. Právě kvůli tomuto schematismu a různým toporně chtěným situacím kniha doslova šustí papírem. Obohacením se stávají komiksové pasáže. Ty uvádějí čtenáře do prostředí zločinu a typické české čtyřkové hospody, kde se dohodne vše nekalé. V komiksových částech se odehrává hlavní dějová zápletka, kterou jsou krádeže Duchampovy Fontány a Malevičova Černého čtverce na bílém pozadí, za nimiž stojí profesor, bývalý zaměstnanec galerie a naivní recidivista Řepa. Zápletka slouží jen k tomu, aby bylo možné odpovědět na otázku: „Čím to, že pisoár a obyčejný černý čtverec mohou mít uměleckou i finanční hodnotu?“ Proč obrazy nepotřebují názvy je knihou ve své podstatě potřebnou a přínosnou. Dokážu si představit, že se stane součástí výuky na základních i středních školách. I přes uvedenou výtku týkající se zdroje informací nabízí celou řadu běžně neznámých faktů, které určitě mnozí pedagogové i žáci uvítají. Chyba podle mého názoru spočívá ve špatně zvládnutém příběhu i jazyce a také v ukotvení zažitých stereotypů — očekával jsem, že budou spíše potlačovány, než aby v nich byla veřejnost utvrzována.
Martin Vaněk Jiří Franta — Ondřej Horák: Proč obrazy nepotřebují názvy, Labyrint, Praha 2014
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207705