stůl. On vyskočil z pokleku, popadl pohár a vykřikl: Za Olenu, za nás! Sabadar se připojil a dav ovládlo skandování, provázené údery pohárů o stůl, které se neslo krajinou jistě aţ k Dněstru a moţná k Dněpru, do Záporoţí. Zachytil pohled Sabadara. Rozuměli si. Pospíchal do domu a chvatně nakreslil na aršík obraz korouhve: tříramenná lilie, pozor ne tak rozvitá jako ta francouzská, ale špičatě směřující vzhůru, s hvězdou nad nejvyšším hrotem květu, pozor ne Davidovu, usmál se, ale zeštíhlenou, více vertikální a s krátce se protínajícími dvěma diagonálami. Na proporce nehleď, stejně budou záviset na Oleně….půvab okamţiku. Chvátal zpět. Jak se vlastně taková korouhev vyztuţuje? Olenu zastihl s povinným úsměvem, ale za ním byla zamyšlená. Svatební melancholie? „Tos neměl, Čeko. Nejsem ţádná svatá, pro kterou se umírá,“ vyčetla mu, ale ne ostře, laskavě. „Ty se Zacharem na mě působíte jako svatý obrázek,“chlácholil ji, ale najednou si uvědomil, ţe také přijdou mrtví a Olena je vlastně bude pohřbívat. Boţe, ne, rituální modlu ne. To nesmí dopustit! „Koukej, tak si to představuju. Já za tím budu vidět tebe, ale také ta děvčata, co tam zůstala a co musíme vrátit domů. My chlapi uţ jsme takoví, ţe se nám nejlépe bojuje o ţenskou. Ale tady uţ nejsi vidět, jsi tam uţ jen jako ta legenda o osvobozené lilii a ta hvězda, která tebe a nás a po nás další bude chránit. Korouhev prostě legendu potřebuje. Kaţdé pořádné vojsko, nota bene s rytířským duchem, musí mít svoji legendu. Slibuji, ţe uţ tě nebudu do něčeho podobného zatahovat. Abys mohla být sama sebou.“ Jak byla nádherná, kdyţ se soustředila! Plné rty se ji zaokrouhlily a oči soustředěně nasávaly kaţdé slovo. Odtáhla od sebe obě ruce s aršíkem a prohlédla si obrázek zdálky. Konečně kývla. „Schovám si to, a rovnou se převléknu. A ty mě dáš jeden taneček – zanedbáváš mě, švagříčku,“ klepla jej ruličkou papíru přes ruku a oba se zasmáli. On s úlevou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207698
Orlik se Sabadarem zvolna přicházeli, poháry v rukou, ţivě rozmlouvali. „Ještě nás s něčím překvapíš, Čeko?“ roztáhl paţe k objetí švagr. „Co nám ještě schází?“ Zakřenil se, zvedl ruku a na prstech odpočítávaje: „Bojový pokřik. Zbraně. Peníze.“ Udělal dramatickou pauzu, při které pomalu vztyčoval prsteník. „A ţidovský kozák!“ Oba vybuchli hurónským smíchem. Pro začátek to stačí říkal si, jen se smějte. A šaškoval, co ţe je tady k smíchu. Zanedlouho to oběhlo celým shromáţděním. Zítra se jistě budou řehtat i v Kodymě. Vyjeli zrána. Skropil je lehký deštík. Zem voněla hlínou a zvadlou trávou. Daleko před nimi tykadlo. Oni ve třech se starším muţem, kterého jiţ včera viděl. Od něj se Orlik nedozvěděl nic nového - dohled za sestrou se po jeho zmizení zpřísnil, rodiče mají domácí vězení. Po něm jiţ nepátrají. Hlavní je, ţe lidé, s kterými se chce setkat, jiţ o něm v této chvílí vědí a čekají jej. Ví o něm i sestra. Dostal od ní dokonce vzkaz, řekl Orlik s neznatelným pohnutím v hlase. V ranci bylo také oblečení pro něj a celých dvacet zlatých. Vracel mu patnáct, ale přijal jen deset za půjčku. On mu zase dal dopis (spíše skořápku) pro Bruniho do Padovy, v které ovšem bylo to hlavní: dopis pro Jeníka a a v něm dopis pro Lauru. Úzkostlivě jej instruoval: „Zajdeš za Jicchakem Averbuchem. Zeptáš se jej, zda uznává kvitance Zeva Bruniho z Padovy - v takovém případě dáváš pokyn do Padovy, abys mohl být stálým klientem u něj a poprosíš jej o kurýrní sluţbu do Padovy. Kurýra můţeš i zaplatit, pokud by jej to znepokojovalo….Pokud by se zajímal, kdo jej doporučil, snaţ se to obejít poukazem na jeho rozšířenou dobrou pověst. Pokud bys postřehl nedůvěru, odvolej se na Šmuela, tušíš, ţe snad z Goryny, Godyny nebo tak nějak, ale ty ses s ním setkal ve Vinici. Pochopitelně, ţe bys rád, kdyby ti o sobě mohl dát nějaké reference – přece jen to člověka víc uklidní. Poptej se na něj i svých lidí, udělej si o něm obrázek. Třeba by se mohl někdy hodit.“ Potřeboval odeslat ještě tři dopisy. Pro otce, matku a pak ten nejdůleţitější, na kterém záviselo, kdy dostanou zbraně. Ten ale potřeboval odeslat z Belgorodu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207698
Zatím s tím nechtěl Orlika zatěţovat. Probírali znovu a znovu seznam všech otázek. Někdy po obědě dorazili do vesnice, odkud se Orlik mohl dostat přes Dněstr asi hodinu cesty od Tiraspolu. Čekal je tu mladík, Mirza, syn jejich staršího průvodce. Za tmy je přepraví na druhý břeh, kde uţ je čekají, přenocují v hostinci a ráno - povozem do Tiraspolu. Jezdci poutají pozornost, s povozem budou jako desítky dalších, vysvětloval mu Orlik. Starší Mirza vystupuje jako jeho tchán….Mladšího nechává tady s ním, i pro naléhavé případy. Vyšel ven z domu, kde bude čekat na Orlika. V dálce v meandru Dněstru uviděl plachtu. Rozeznal obrovský vor, dlouhý, ještě delší, ne to jsou vory, seřazené za sebou. Zašel zpět do domu. Ano, to je dřevo pro Tiraspol, aţ z horního toku. To by se Zacharovi mohlo hodit, vzpomněl si na řídké lesíky a háje Okrajiny. Tady rozřezat a povozy aţ do Majdanivky… vyšel zase ven. První vor, s plachtou, bortem tvořeným dvěma na sobě poloţenými kládami, čelním veslařem, který dlouhým veslem před sebou určoval směr plavby, a čtyřmi veslaři po stranách se blíţil. Za ním dlouhý had. Další vory uţ byly jednoduché, ale i ty udrţovali veslaři v pohybu. Hada uzavíral vor, opět s bortem, velkou z prken stlučenou chtrčí, zřejmě na spaní, vzadu kormidelník s dlouhým veslem. Moţná jsou aţ tam… od nich…. Poprosil Orlika, aby večer vzal sebou i druhého muţe. Co kdyţ uţ na břehu se dozví den svatby. Datum je pro něj ohromně důleţité. Je to výchozí bod. Další podrobnosti, co se Orlik dozví v Tiraspolu, uţ mohou probrat spolu. Orlik jej uklidňoval poplácáním přes záda, dobrý nápad. Večer se ve tmě spustili k vodě, čtyři veslaři a Orlíkův trojlístek. Ve tmě slyšel uţ jen zvuk čůrečků, padajících z vesel na hladinu. Loďka neslyšně splynula s tmou. Stál, přecházel. Napadlo jej, ţe teď loďku snese proud níţe po řece. Takţe kam se vlastně loďka vrátí? Šel zpět do vesnice. Hlavou mu běţela cesta dopisu do Terstu. Doufejme, ţe zbraně uţ jsou tam, takţe nalodění by mohlo být záleţitostí tří dnů. To je celkem…sedm neděl? Záleţí to na těch dvou. Zaúpěl. Proč mu to sepnulo aţ teď?! Ernesto, ţádný Ernesto! Je to Ernstík, Austrijec jako poleno, co za sebou cítí velkou sílu! Proto si tak troufá: vyřadit ze hry
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207698