JEFFERY DEAVER
„Myslíte, že sem ještě přijde?“ „Ne. Byl tady už o půl páté ráno. A hned po hodnocení jel rovnou do adaptačního domu. Už tehdy padal únavou. Vsadím se, že teď leží v posteli.“ „Dobře.“ „Mám mu zavolat?“ „Zavolat?“ Adler vytřeštil na Grimese oči. „Doktore, mluvte vážně. On je ten poslední, koho bychom o tom chtěli informovat. Neřeknete mu ani slovo. Ani… slovo.“ „Jen jsem si myslel…“ „Ne, vy jste si nemyslel. Vy jste vůbec nepřemýšlel. Copak, proboha, v noci budíte jehňata a říkáte jim: ,Hele, zítra jsou Velikonoce?‘“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207674
7
Kouř stoupající z plastikového šálku kávy zanechával na vnitřku čelního skla zamlženou elipsu. Doktor Richard Kohler schlíple seděl na předním sedadle svého patnáct let starého BMW. Po chvíli těžce zívl a zvedl šálek. Usrkl hořkou kávu a vrátil pohárek na palubní desku trochu napravo od místa, kde původně stál. Nepřítomně pozoroval, jak se na skle vykresluje nový ovál a překrývá elipsu, která postupně mizí. Stál na parkovišti pro zaměstnance státní psychiatrické léčebny v Marsdenu. Předek robustního automobilu, napůl ukrytého pod chudokrevným bolehlavem, mířil na malou jednopatrovou budovu poblíž hlavního bloku nemocnice. Službu konající sestra na oddělení E – přítelkyně a žena, s níž kdysi chodil – mu před dvaceti minutami zavolala do adaptačního domu. Informovala Kohlera o Michaelově útěku a varovala ho, že Adler chce celý incident zamést pod koberec. Kohler si opláchl obličej ledovou vodou, uvařil si do termosky kávu, malátně odběhl ke svému autu a vyrazil sem. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207674
JEFFERY DEAVER
Zajel na parkoviště a jako pozorovatelnu si vybral právě toto místo. Nyní zvedl oči ke gotické fasádě léčebny a spatřil v oknech několik světel. Předpokládal, že jedno z nich svítí v kanceláři dobrého doktora Adlera. Bystřejší ošetřovatelé přezdívali oběma lékařům Tom a Jerry, což dosti přesně vystihovalo jejich vzájemný vztah. I přesto však Kohler s ředitelem nemocnice do jisté míry soucítil. Během pěti let ve funkci šéfa marsdenské léčebny sváděl Adler předem prohranou politickou a rozpočtovou bitvu. Většina státních psychiatrických léčeben byla uzavřena a nahradila je malá léčebná střediska založená na terapii soužitím v komunitě. To však nijak nezmenšilo potřebu po místech, v nichž by mohli být hospitalizováni nejen duševně nemocní odsouzenci, ale i pacienti z řad bezdomovců a sociálně potřebných. Marsden takovým místem byl. Adler tvrdě bojoval o svůj díl z koláče státních výdajů a postaral se o to, že se nebozí pacienti v jeho péči setkávali s laskavým přístupem a v tíživé situaci je potkalo to nejlepší, co mohlo. Byla to nevděčná práce a Kohler si musel přiznat, že by raději zanechal medicíny, než aby na sebe vzal takové břemeno. Tím však Kohlerovy sympatie vůči kolegovi končily. I proto, že věděl, že Adler vydělává sto dvacet dva tisíc dolarů ročně včetně náhrad za zanedbání povinné péče a nejrůznějších státních podpor a že za tento plat pracuje nanejvýš čtyřicet hodin týdně. Adler nesledoval lékařskou literaturu, nenavštěvoval vědecké semináře ani kursy průběžného vzdělávání a jen zřídkakdy hovořil s pacienty, snad s výjimkou 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207674